Seznamka
Prezident Miloš Zeman
Autor: ČTK
Reakce na článek Martina Vaňáče o prezentaci politiků na Národní svatováclavské pouti od Pavla Veselého je vskutku neveselé čtení. Kromě některých formálních nedostatků (například jméno Martina Vaňáče v krátkém textu pro jistotu opakuje jedenáctkrát) jde především o hledání pochybných paralel a krkolomných souvislostí, které mají legitimizovat snahu politiků prezentovat se na Svatováclavské pouti jako státníci křesťanské tradice. Při této snaze však Pavel Veselý zásadní rozpory až příliš nekriticky a velkoryse přehlíží. Poukazuje navíc na údajné Vaňáčovy omyly, ale žádné nedokládá.
Když Pavel Veselý zdůrazňuje, že 28. září se koná nejen zmiňovaná Svatováclavská pouť, ale že je i Dnem české státnosti, neměl by přitom zapomínat, že je to především navzdory prezidentům Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi, tedy politikům, kteří dnes na pouti rádi řeční a předhánějí se v různých projevech úcty, jež někdy hraničí až s komičností.
Byl to v roce 2000 tehdejší poslanec Václav Klaus, jenž při hlasování aktivně hlasoval pro to, aby se 28. září na seznam státních svátků nedostalo; stačí se podívat na příslušný pozměňovací návrh, stenozáznam a průběh hlasování. Miloš Zeman nejen že byl proti zavedení uvedeného svátku, ale dokonce označil sv. Václava za symbol ohnuté páteře a 28. září za den „servility a kolaborace“. Co tedy přijel Miloš Zeman do Staré Boleslavi oslavit a připomínat? Svoji lísavou politiku k Vladimíru Putinovi, anebo jde jen o další z neuvěřitelných kroků, kterými nás od svého zvolení neúnavně zásobuje?
Veselý autorovi vyčítá nepochopení souvislosti mezi jednáním prezidenta Zemana a Tomáše Garrigua Masaryka. Nedivím se. Vypozorovat totiž nějakou takovou souvislost je téměř nadlidský úkol, ale dobrá, zkusme to.
Při tzv. sporu o Rukopisy byl Masaryk ochotný jít proti názoru většiny. Byl označen za zrádce a jeho postoj měl negativní vliv na jeho kariéru. O několik let bylo odsunuto Masarykovo jmenování profesorem, musel se vzdát redigování Ottova slovníku naučného a dostával neuvěřitelné množství anonymních dopisů. Masaryk totiž věřil, že jeho národ nesmí stát na lži. Jeho nároky na politický a občanský život byly velké. V Hovorech s Karlem Čapkem k tomu řekl: „Lež se nevyplácí, ať je to v politice, nebo v denním životě.“
Plastika „Kůň“ od Davida Černého
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Miloš Zeman je soudně usvědčeným lhářem, protože tvrdil, že novinář Ivan Brezina je placen firmou ČEZ. Lhal o své přítomnosti na Národní třídě v roce 1989. Zeman rovněž lhal o schůzce v Bamberku, a to v tom, že nevěděl, jak se privatizuje Mostecká uhelná. Tvrdil, že jeho prezidentská kampaň bude stát 3 miliony a stála minimálně 37 miliónů. Dokonce se odmítá omluvit za nepravdivé tvrzení, že Ferdinand Peroutka napsal článek „Hitler je gentleman“. Dalších 62 nepravd je možné najít na serveru Demagog.cz. Lhal i Václav Klaus. Stačí si vzpomenout, jak o ukradeném drahém peru mluvil jako o propisce.
Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem při tzv. hilsneriádě. Případ sám na místě studoval a napsal o něm řadu článků. Údajnou rituální vraždu označil za pověru a pozadí procesu za antisemitské, za což si vysloužil nenávist veřejnosti, kvůli které nakonec musel na určitý čas opustit zemi.
Prezident Miloš Zeman v den státního svátku 17. listopadu vystoupil na pražském Albertově na jednom pódiu s představiteli radikálních a xenofobních hnutí a legitimizoval tak šíření nenávisti. Třídí lidi podle náboženské příslušnosti, žádá deportace lidí utíkajících před válkou a chválí TV Prima za zmanipulované zpravodajství o uprchlících. Takových jeho bizarních výroků bychom našli celou řadu.
A o jeho podobnosti s Masarykem nás má přesvědčit vyvěšení stejného kusu látky na Pražském hradě?
Zásluhou knížete Václava se české země přihlásily ke křesťanství a kulturní tradici západní Evropy. Dobrý kníže je symbolem spravedlivého panovníka a sjednocujícím prvkem našeho národa. Jak do této tradice zapadá Klausova a Zemanova cesta provincionalismu, izolacionismu a egoismu, která se snaží v lidech probudit pocit, že nejsme odpovědní za osud Evropy a snaží se nás ze západní Evropy vyvázat?
„Kdo v dnešní době odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, ten podepisuje ortel smrti nejen nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou,“ řekl Václav Havel v roce 1997 a celý svůj život to potvrzoval osobní integritou a činy. Není to také jeden z důvodů, proč sklidil na letošní Svatováclavské pouti takový potlesk?
Obnovená Národní svatováclavská pouť se slaví v současné podobě od roku 2003 a od té doby se jí zúčastnila celá řada politiků. Ani letošek nebyl výjimkou. Oficiálně na ní ale poprvé promluvil až prezident Václav Klaus v roce 2011. Možná by úplně stačilo vrátit se k tradici, která tomuto roku předcházela. Pokud církev chce být rovnocenným partnerem, nikdy nesmí ztratit svobodu a kritičnost ve vztahu k politické moci a v některých momentech myšlením, slovy i skutky na rozpor s hodnotami, které vyznává, pravdivě ukázat. Je prostě skandální, že na církevní slavnosti mluví člověk, který před měsíci označil katolického kněze, papežského preláta, za „flanďáka“ a nikdy se za to ani náznakem neomluvil.
O svatém Václavu můžeme právem mluvit jako o symbolu české státnosti. Když to ale děláme, připomeňme si přitom, co slovo symbol znamená. Je odvozené z řeckého slovesa συμβάλλειν (symballein), jehož význam je shrnovat, dávat dohromady, spojovat. Původně znamenalo jakýsi průkaz totožnosti, při kterém dva přátelé nebo partneři rozlomili hliněný předmět a když jeden z nich potřeboval poslat třetí osobu k partnerovi, dal jí na cestu svoji polovinu. Když se obě přiložily k sobě, byla důvěryhodnost posla ověřena. Opravdovým symbolem hodnot pro nás sv. Václav může být jen tehdy, pokud se svým životem snažíme přikládat svoji část „rozlomeného“ ideálu.
