Seznamka
Svatojánske slavnosti Navalis
Autor: Facebookový profil Svatojánských slavností Navalis
V pátek 30. září 2016 uvedl předseda ČBK kardinál Dominik Duka do funkce nového generálního sekretáře ČBK Stanislava Přibyla (nar. 1971), bývalého provinciála pražské provincie redemptoristů (2002-2011) a generálního vikáře litoměřické diecéze (2009-2016), který byl zvolen na 105. plenárním zasedání ČBK dne 19. dubna 2016 v Hejnicích. Z titulu své funkce se automaticky stal členem Stálé rady ČBK, která připravuje materiály pro plenární zasedání a v případě potřeby rozhoduje v naléhavých záležitostech (pro rozhodnutí nebo prohlášení závažnější povahy požadují stanovy ČBK předchozí poradu s diecézními biskupy). Členové Stálé rady jsou voleni na dobu pěti let, naposledy proběhla volba v dubnu 2015. Jedná se o předsedu a místopředsedu ČBK, generálního sekretáře a alespoň jednoho voleného biskupa (v současnosti jsou dva). Aktuálně jsou členy Stálé rady ČBK: kardinál Dominik Duka, arcibiskup Jan Graubner, biskupové Jan Vokál a František Václav Lobkowicz, a Stanislav Přibyl.
Rozhovor nejen o zlatém kočáře
Pozornost vzbudil nový generální sekretář hned svým prvním rozhovorem pro server Aktuálně.cz, zveřejněný v neděli 2. října. Zmíním jen některá témata z rozhovoru, která mě zaujala.
Ocenil jsem, že Stanislav Přibyl vyjádřil svůj osobní názor na tolik diskutovanou otázku ohledně uprchlíků a kritizoval vzbuzování iracionálního strachu v lidech: „Můj názor vychází z toho, že žádní uprchlíci tady de facto nejsou. Je ale nedobré, že se v lidech povzbuzuje iracionální strach. Uprchlíka v Česku skoro nikdo neviděl a všichni se jich bojí. Jsou to přece lidi jako my, a když přijde hladový a zmrzlý a zazvoní mi u dveří, přece ho nenechám padnout hlady. Já mám ovšem ten luxus, že se nemusím zabývat politickou stránkou věci, ani na ni nemám názor.“
Rozumně na mne působí pojmenování jednoho z „trvalých problémů“, kterým je podle Přibyla „problém inkompatibility jazyka“: „Někdy když mluvíme, nám je těžko porozumět, protože se nevyjadřujeme – a někdy ani nemůžeme vyjadřovat – jazykem běžných lidí.“ Z toho plyne deklarovaná snaha usilovat o lepší komunikaci s veřejností: „Je potřeba se neustále snažit dívat se na sebe zvenku a komunikovat způsobem, kterým ostatní rozumí.“ A také snaha vyvracet stereotypy „nikoliv však nějakou agresivní politikou, ale tím, že budeme čitelní a budeme dávat dobré příklady.“
Nejde o zlatý kočár ale o poselství o církvi a její věrohodnost
Zaznamenal jsem určité rozpaky, které mezi přáteli vzbudil pokus vysvětlit jízdu kardinála Duky ve zlatém kočáře při svatojánských slavnostech v souvislosti se „stereotypem moci a bohatství“. Podle některých komentářů z toho nový generální sekretář vybruslil docela dobře. Že srovnání zlatého kalichu s kočárem slovy „stejně tak to může platit o zlatém kočáře“ prý ještě neznamená, že to tak platí za každých okolností. Zvlášť když dodal: „Je potřeba s tím nakládat velice opatrně.“ Jiné komentáře pro změnu toto srovnání kritizují, neboť je prý podstatný rozdíl mezi účelem liturgické nádoby kalichu a mezi použitím kočáru. Navíc někteří nesouhlasili s tvrzením, že krásné a drahé věci „už ze své podstaty patří ke kultu“ a že „se bez toho můžeme jen těžko obejít. Je to něco, co tvoří naší identitu a sepětí s minulostí.“ Z všeobecných pokynů k Římskému misálu (třetí vydání z roku 2002) skutečně nic takového nevyplývá. Doporučeným materiálem pro posvátné nádoby je ušlechtilý kov (č. 328). Přednost má mít materiál, který se snadno netříští a nepodléhá zkáze (č. 329). U kalichu se požaduje materiál, který nevsakuje tekutinu (č. 330).
Podle mne se generální sekretář zachoval diplomaticky a podstatě sporu se odkazy na „kulturní projev“ nebo osobní skromnost pana kardinála vyhnul. Bylo by totiž přesnější tvrdit, že určité okázalé a efektní vystupování není ani tak spjaté s identitou církve jako takové, nýbrž je to něco, co je vlastní způsobu, jakým svůj úřad chápe a vykonává současný pražský arcibiskup. Tomáš Halík v rozhovoru pro Lidové noviny v červnu 2016 nekritizoval neskromnost pana kardinála, ale to, jaké poselství svými gesty vysílá současné sekulární společnosti: „A když jsem se vzápětí dočetl, že při svatojánských slavnostech kardinál opět usedl do zlatého kočáru, tak jsem se musel ptát, proč si tak inteligentní člověk neuvědomuje symbolický význam takových gest a jejich poselství o církvi pro dnešní sekulární společnost, proč si neuvědomuje, jak tím ztrácí vážnost a věrohodnost.“
Stanislav Přibyl, generální sekretář ČBK a nový litoměřický biskup
Autor: Wikipedia.org / Martin Davídek
Kladu si otázku, zda by deklarované snaze „dívat se na sebe zvenku a komunikovat způsobem, kterým lidem rozumí“ neměla nejprve předcházet důkladná diskuse v rámci české katolické církve o tom, co je podle učení církve podstatou křesťanské zvěsti a co přispívá nebo naopak škodí jejímu věrohodnému hlásání? Diskuse, v níž by zaznělo skutečné učení církve, které by nebylo zamlžováno pouze odkazem na formální autoritu biskupů, kteří „jsou v principiálních otázkách zajedno“. Což je samo o sobě dost vágní tvrzení, z něhož není zřejmé, o jaké „principiální otázky“ se jedná. Stejně tak mě příliš nepřesvědčuje obecný odkaz na vyjádření předsedy nebo místopředsedy ČBK, kterých vyšlo několik. Kromě toho jsem již dříve kritizoval snahy o zúžení hlasu církve jen na ČBK, nebo dokonce pouze na jejího předsedu (v článku Kardinálova kančí oháňka pro Hrad?). Zvlášť když je zřejmé, že se přístup různých formálních autorit církve liší. Např. v dubnu 2016 papež František na téma okázalosti uvedl: „Křesťanství není prostředkem okázalosti, naparování a marnivosti, nýbrž je kvůli následování Ježíše. A Ježíš je následován vždycky cestou služby, svědectvím snížení, sestoupení. To nám dá štěstí a pokoj.“
Důraz na chudou církev není novinkou papeže Františka
Přitom nejde jen o slova a skutky současného papeže, který si bezprostředně po svém zvolení, během setkání s novináři 16. března 2013, povzdychl, že by si přál, „aby církev byla chudá a pro chudé“. V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium z 24. listopadu 2013 k tomu dodal, že „oni nás mají mnoho co učit“ (EG 198). Dále pak vyzvedl, že mu nejde o „vypjatý aktivismus“ a odmítl ideologii, která má záměr „využívat chudé k osobním či politickým zájmům“. Smyslem „reálné a srdečné blízkosti“ k chudému člověku je, aby „se chudí cítili v každém křesťanském společenství jako doma“ (EG 199). A to už nejsou slova „vynalezená“ papežem Františkem, nýbrž se jedná o citát z apoštolského listu papeže Jana Pavla II. Novo millennio ineunte z 6 ledna 2001, který vydal na konci Velkého jubilea roku 2000 jako určitou rekapitulaci a výzvu do nového tisíciletí: „Z tohoto důvodu musíme jednat tak, aby se chudí cítili v křesťanské komunitě tak, „jako kdyby to byl jejich domov“. Neznamenal by právě tento styl to nejúčinnější představování radostné zvěsti o Království? Bez tohoto způsobu evangelizace uskutečňované skrze lásku a skrze křesťanské svědectví dobrovolné chudoby by evangelní zvěst, která sama je první formou lásky, riskovala, že se zkompromituje v onom moři slov, jemuž člověka každodenně vystavuje současná společnost komunikace. Láska projevovaná skutky zajišťuje nezdolnou sílu lásce projevované slovy. (NMI 50)
A není možné vynechat ani papeže Benedikta XVI., který tématu chudoby věnoval zvláštní pozornost například v promluvě ve Freiburgu dne 25. září 2011, v níž kritizoval připodobňování církve tomuto světu: „Aby však církev plnila své pravé poslání, musí neustále vyvíjet snahu odpoutávat se od tohoto svého zesvětštění...“ Takže ani kritika zesvětštění církve, tak častá u papeže Františka, je opět jen převzatým tématem od předchůdců. Tehdy Benedikt XVI. ocenil sekularizaci, která „znamenala významné osvobození církve od světských forem“. S odkazem ne osud kmene Lévi uvedl: „Církev se takříkajíc vysvlékala ze svého pozemského bohatství a vracela se plně ke své pozemské chudobě“ Což církvi umožňuje větší misijní svědectví: „Je-li církev osvobozena od svých materiálních, politických břemen a privilegií, může se lépe a skutečně křesťansky věnovat celému světu a být mu otevřena. Může s větší volností znovu prožívat své povolání klanět se Bohu a sloužit bližnímu.“ Nemá se jednat jen o nějakou novou taktiku propagace církve: „Spíše to znamená veškeré taktiky opustit a hledat co největší upřímnost, která neopomíjí či nepotlačuje jakoukoliv z dnešních skutečností, nýbrž plně žije současnou víru v prostotě dneška. Dovádí víru k její pravé identitě tím, že ji zbavuje zdánlivých prvků víry, které jsou ve skutečnosti pouhými zvyklostmi.“
Propast mezi teologií a církevní praxí
Domnívám se, že v úvahách o projevech církve by měly hrát roli nejenom osobní záliby a přístup pana kardinála, ale měl by výrazněji zaznít hlas teologů. I když chápu, že mnozí mají obavy otevřeně a veřejně diskutovat, neboť se v případě vyjádření kritického stanoviska obávají postihu. To může být v případě kněží nebo vyučujících na katolických teologických fakultách, kde se vyžaduje souhlasné stanovisko příslušné církevní autority, obava reálná. Je škoda, že mnohé teologické hlasy zůstávají za zdmi vysokých škol nebo v lepším případě pozapomenuty v teologických publikacích.
Například o výrazné proměně katolické církve s ohledem na nový důraz na evangelizaci, včetně citací z výše uvedeného proslovu papeže Benedikta XVI., referoval italský teolog Severino Dianich na konferenci „Mezi historií a evangeliem: Existence a život církve ve světle II. vatikánského koncilu“ na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v dubnu 2013 (stejnojmenný sborník vyšel v roce 2014). V závěru svého příspěvku uvedl, že i přes naléhavou výzvu koncilu, který ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium (LG 8) postavil církvi před oči jasný příklad Ježíše („Jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i církev povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy.“ Spolu s odkazem na starokřesťanský hymnus z listu Filipským 2, 6-7), se mu nepodařilo zaujmout k tématu jasný postoj. Proto skupina více než 50 biskupů podepsala ještě v průběhu koncilu v listopadu 1965 tzv. Pakt z katakomb, který je vlastně závazkem o 13 bodech. V nich biskupové, inspirovaní myšlenkami francouzského teologa Yvese Congara (v češtině vyšly pod názvem Za církev sloužící a chudou), vyjádřili svoji snahu usilovat o realizaci myšlenky „chudé církve pro chudé“. Našeho tématu se týká hlavně druhý závazek, který zní: „Jednou provždy se zřekneme bohatství, jakož i vnější nádhery a okázalosti, především ohledně našeho úředního oblečení (drahý materiál, nápadné barvy) a našich insignií, které nemají být vyrobeny z drahých materiálů (ani ze zlata ani ze stříbra), nýbrž musí skutečně odpovídat evangeliu (srov. Mk 6, 9; Mt 10, 9-10; Sk 3,6).“
Uvedené myšlenky jsou výzvou i pro současné úvahy o podobě církve a jejího působení v dnešní společnosti. Držme novému generálnímu sekretáři palce, ať neztrácí kontakt s pohledem „zespodu“ a ať je ve své službě prospěšný nejen biskupům ale celé církvi.
Autor je členem římskokatolické církve. Pracuje na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.
