Kázání o nenávisti

Článek k zamyšlení / Martin C. Putna / 10. října 2016
Kázání o nenávisti

Martin C. Putna
Autor: Wikipedia.org / Chmee2 / Wikimedia Commons

Tempora mutantur et nos mutamur in illis. Časy se mění, a my se měníme s nimi a v nich. To neříká Písmo. Ale neříká to ani Cicero, ani Ovidius, jak se myslívá. To řekl poprvé německý reformační teolog Caspar Huberinus, který – tak jako obvykle němečtí reformační teologové - miloval latinskou klasiku. Němečtí reformační teologové žili v čase, který se měnil velmi prudce, neboť se měnilo porozumění tomu, co vlastně znamená křesťanství. My žijeme v čase, který se v některých ohledech mění také velmi prudce – zejména v oblasti komunikačních technologií tak prudce, že my dříve narození už sotva stíháme. V jiných nenápadně, krok za krokem. Krok za krokem se mění jakési nepsané porozumění tomu, co všechno je dovoleno v oblasti technologických i netechnologických komunikací mezi lidmi: soukromých komunikací, veřejných komunikací, a komunikací na té zvláštní hraně mezi soukromým a veřejným.

Co všechno je dovoleno? Především nenávist je nyní dovolena. Stále větší míra nenávisti. Zatím té slovní. Nenávisti k národům, nenávisti k jazykům, nenávisti ke způsobům vyznávání víry, nenávisti k jednotlivým osobám. Nenávist je fedrována a futrována lhaním a pomlouváním, urážením a vyhrožováním. Není žádné vulgarity, žádné překrouceniny, žádné vymyšleniny, která by byla nepřijatelnou, která by nemohla být použita. Je přijatelná, je použita, a je těmi komunikačními technologiemi šířena dál a dál. Vždyť: Lidem se to líbí! Lidi to tak chtějí! Neboli: Lidem se líbí nenávidět. Lidé chtějí nenávidět. Lidé – přinejmenším někteří.

Někteří jiní lidé to tak nechtějí nechat. Pokud se v posledních letech a měsících šíří českou společností nenávist – někteří jiní se snaží vystupovat proti. Proto tu máme heslo "Nenávist není řešení" či kampaň "Proti projevům nenávisti", ono latinou našeho věku stručně řečené "Hate Free". Na první pohled je věc jasná. Opět, řečeno latinou našeho věku, veršem jedné americké písně z dob dělnických stávek: Which side are you on? Na které straně stojíš?

Na první pohled… A teď se podíváme, co na to Písma. Na první pohled jsou Písma stejně jednoznačná. Už ten starý, v mnoha ohledech tak tvrdý Leviticus praví: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ (Lv 19,17-18).

Kdo jsou to „synové našeho lidu“ a „naši bližní“? Doboví autoři a čtenáři Levitiku bezpochyby mysleli na příslušníky vlastního etnika a vlastní náboženské komunity. Evangelium tyto pojmy deetnizuje a dekonfesionalizuje, jak dobře víme z podobenství o milosrdném Samaritánovi. A přece v křesťanských dějinách nacházíme tak často postoj spíše blízký onomu pojetí „starozákonnímu“, tedy etnickému a konfesnímu. Před pár dny jsem se vrátil ze Lvova, kde v národním uměleckém muzeu ukazují skvostnou sbírku ikon z haličských kostelíků. Povinnou součástí výzdoby těchto kostelů byl na západní stěně obraz Posledního soudu, takový lidový Hieronymus Bosch. Napříč celou scénou se stovkami figurek protéká ohnivá řeka, Adam s Evou váží duše, černí čerti trýzní hříšníky. Hříšníci jsou rozděleni jednak podle typu hříchů – a jednak podle etnických a konfesních skupin. Aby nebylo mýlky, je u každé té skupinky odsouzených lidovou rusínštinou napsáno: Židove, Turci, Tatare, Polaki, Arapi, Ugre (neboli Maďaři), Kalvine – a tak dále. Je to nenávist? Nebo jenom „přirozená“ obava z cizího, kterou cítí obyvatelé uzavřených společností – mezi něž sedláci z Karpat jistě patřili? Jisto je, že evangelní to není ani trošku.

Oč evangelněji znějí verše Jana Kollára – romantického obrozence, ale též luterského faráře, vyškoleného osvícenskou filosofií:

„Chvála Bohu, že už vymizeli

Oni přenešťastní časové,

V kterých někdy naši předkové

Náboženstvím národ zabíjeli,

Třeštěnců už sváry oněměly (…)

Mezizdi, co loučily nás, hynou,

Takže z rozličných si ovčinců

Ruky slavské přívětivě kynou.“

(Slávy dcera, sonet 255)

Jenomže tento poslední verš nás upozorňuje, že i Kollárovo pojetí „synů svého lidu“ a „bližního“ má své hranice: Kollár je sice nadšeným propagátorem mezicírkevního ekumenismu - ale také propagátorem slovanské jednoty, a je ve Slávy dceři schopen veršů velmi nevlídných, ba nenávistných, vůči těm, kdo této jednotě podle jeho názoru škodí, zvláště pak vůči těm, kdo podle jeho názoru nenávidí Slovany.

A jsme u jádra problému: nenávist vůči těm, kdo nenávidí. Kdo bojuje proti nenávisti, ocitá se snadno, ani neví jak, sám v situaci, kdy začíná nenávidět ty, proti kterým bojuje. A znovu se ptáme: Co na to Písma? A tu zjišťujeme, že Písma se zdají do jisté míry potvrzovat, že je to přirozený jev. To jsou ony na začátku citované verše ze Žalmu 139: „Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.“ (Ž 139,21-22).

Existuje tedy cosi jako biblicky zdůvodněná a oprávněná nenávist? Všimněme si kontextu těchto veršů - co je před nimi a co je za nimi. Před nimi se praví: „Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev! Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci.“ (19-20). Legitimním předmětem nenávisti tedy nemá být jen tak nějaký běžný hříšník, ale ten, kdo svoje objektivně zlé činy zdůvodňuje nábožensky. Zneužité náboženství je ten nejhorší hřích. Náboženství, zneužité k násilí a k nenávisti, je teprve hodno nenávisti. Stejného Boha se dovolávají křesťané, židé i muslimové. Stejnou odpovědnost tedy mají, pokud se ho dovolávají při svých slovech a činech násilí a nenávisti.

Bylo nesčíslněkrát jasně řečeno, že jsou hodni opovržení a odsouzení ti, kdo dnes zabíjejí ve jménu Boha a islámu. Budiž znovu řečeno, že stejně jsou hodni opovržení ti, kdo zabíjeli ve jménu Boha a křesťanství, ať už jako inkvizitoři, nebo jako křižáci. A budiž také řečeno, že málokterý jev je dnes tak nebezpečný v kruzích, jež se hlásí ke křesťanství, jako hlášení se k tradicím inkvizitorským nebo křižáckým. Jako legrace, jako nadsázka, jako provokace, budiž; sám jsem to dělával kdysi v devadesátých letech, když – jak se zdálo – byl svět relativně klidný a pevný, a tudíž jakoby volající po drobném pošťuchování. Ale je-li to míněno vážně – a děje-li se to v takovém kontextu, jako jsou demonstrace proti uprchlíkům, kde se nosí kříže, nebo pouť ve Staré Boleslavi, kde se mává svatováclavským mečem - pak ti, kdo to činí, podle žalmisty „zneužívají tvé jméno“. A podobně, žalmistovým slovem, „dovolávají se tě při svých pletichách“ ti, kdo tvrdí, že se hlásí ke křesťanství, a přitom píší na internetové stránky, vědomě šířící nenávist a lež. Sice neprolévají přímo krev – ale pracují k tomu, aby se od nenávisti slovní přešlo k nenávisti ruční. O nich praví následující žalm 140, „jazyky si ostří jako hadi, za rty mají jed jak zmije“ (Ž 140,3-4). Běda, běda, běda jim – chtělo by se křičet, neboť víc než křičet se proti té mašinérii lži a nenávisti činit nedá. Křičet: a to, co se křičí, je vlastně onen žalmistův verš „Nenávidím je, rozhodně nenávidím!“ Ale sotva ho člověk vyřkne, musí se hned otázat: A kdo jsem já, že si troufnu toto říci, ba dokonce toto křičet? Je to opravdu ta svatá nenávist proti nenávisti – nebo je to nenávist mého srdce?

A tu si všimněme, co říká žalmista vzápětí po výkřiku své nenávisti proti nenávisti. Následuje verš: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení“ (Ž 139,23-24). Žalmista se rozkřičel – ale protože není zcela zaslepen svou nenávistí proti nenávisti, ihned prosí Boha, aby mu zkoumal srdce – aby zkoumal jeho nenávist, jeho úmysly, jeho úsudek. Žalmista ví, že jeho úsudek je jen lidský, tedy vždy také mylný. Co když je mylná i jeho nenávist proti nenávisti? Anebo, i když věcně správná, v srdci již překročila svou přiměřenou mez? Což se i na ni nevztahuje onen výše citovaný verš Levitiku: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru“?

A ještě jednou se ptáme Písem: Co to přesně je ta nenávist? Zjišťujeme, že toto slovo se v Písmech používá v různých odstínech. I o Bohu samém se praví, že „nenávidí“: „Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka, toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí.“ (Ž 11,5). A nejen že Bůh nenávidí svévolníky – ale dokonce i osobnosti ze svých vyvolených genealogií. U Malachiáše čteme šokující verš „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím.“ (Mal 1,3). Co Ezau udělal tak strašně zlého, že ho Hospodin nenávidí? Nic. „Nenávidím“ v tomto případě neznamená „vášnivě odmítám, zavrhuji, odsuzuji, kvůli jeho vinám“, nýbrž prostě „stavím ho na druhé místo, neboť první místo má Jákob“.

Podobně v evangeliu. Ekumenický překlad cudně praví „kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratří a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Ale řecký originál praví drsně „ú misei“, „nemá v nenávisti“, „ne-nenávidí“. Je to totéž sloveso „misein“, které nám zní z výrazů jako „misantrop“, „ten, který nenávidí lidi“, a ze kterého řečtina s oblibou vyráběla další složeniny, jako „misokalos“, „ten, který nenávidí dobro“, „misologos“, „ten který nenávidí diskusi“, „misoxenia“, „nenávist k cizincům“ a tak dále. Obvykle nic pěkného. Vidíme, že řecké „mis-„ či „miso-„ na začátku složenin plnilo tu funkci, jakou dnes častěji na konci složenin „-fobos“ či „-fobia“, „strach z něčeho nebo někoho“. Opravdu tedy nic pěkného. Evangelium však nehlásá tuto emotivní nenávist, tuto fobii, vůči rodinným příslušníkům – ale postavení věcí soukromých na druhé místo, neboť první místo má Evangelium. Obráceně je to řečeno a stejně to platí i v jiném radikálním a šokujícím výroku Evangelia: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého. Já však pravím vám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mt 5,43-44). Nejde o to, mít vůči nepřátelům pozitivní emoci – ale odlišit věcnou distanci a polemiku od osobní negativní emoce, od „nenávisti srdce“.

Rozumějme: ne tyto emoce potlačit. Bible není jako Senekova učebnice O klidu duševním. Bible sama ukazuje své vyvolené postavy, jak jsou zmítány emocemi. V tom je realističtější než staří stoikové, kteří si mysleli, že pravý mudrc je schopen se vášní zcela zbavit. Ne potlačit, ne se zbavit: ale odlišit. Rozlišit. Když žalmista říká o těch, kdo zneužívají jméno Boží „nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé“ – jde o to, aby to nebyli nepřátelé mého srdce. Abych jim nebral lidskou důstojnost tak, jako oni ji berou těm, proti nimž hlásají nenávist. Abych jim nezačal přát zlého, jako oni přejí všem, kdo se jim nelíbí.

Je to těžké. Jak těžkne ovzduší v naší zemi, je to stále těžší. Přesto je třeba toto rozlišování, toto napětí uvnitř nenávisti proti nenávisti, udržet a vydržet.

Nejsme na to sami. Vždyť žalmista napsal: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid.“ (23).

A Ivan Martin Jirous napsal ve vězení:

„Obklopeni nenávistí

Deum tamen laudavisti.

I já, věze v bezpráví,

Deum tamen laudavi.“

Čili po našem: „Boha jsem PŘECE chválil.“

Tamen.

Amen.


Kázání bylo předneseno v pražském kostele u Martina ve zdi 9. října 2016.

Matin C. Putna je literární historik, profesor Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Půjdete k volbám?
Ano
95%
 
Ne
5%
 
Ještě nevím
0%
 
(Počet hlasů celkem: 19)