Seznamka
Prof. Vojtěch Novotný
Autor: Univerzita Karlova v Praze
O Zemanovi, Duchu svatém a církvi slyšící
„Každá pravda, ať už je vyslovena kýmkoli, je od Ducha svatého“, uvedl sv. Tomáš Akvinský. Na tato jeho slova jsem si vzpomněl, když jsem četl věty, které pronesl prezident Miloš Zeman o Národní svatováclavské pouti 2016.
Citoval z Písma. Nebyl přitom zcela přesný, ale to nejpodstatnější uvedl správně: „Bůh láska jest“, „lásky kdybych neměl, nic nejsem“ (1 Jan 4,8.16; 1 Kor 13,2). A nakonec, opět v ozvuku bible, popřál křesťanům „víru, naději a lásku“ (1 Kor 13,13).
Působí překvapivě, když takto hovoří muž, který sám sebe označil za ateistu, je bohužel ve svých slovech a skutcích leckdy vzdálen tomu, co Písmo spojuje s působením Ducha Kristova, a přistupuje k církvi oportunisticky.
Mohli bychom proto mít za nevhodné, že dostal příležitost k tomu, aby promluvil na okraji bohoslužby. Mohli bychom se pohoršovat nad tím, že evangelium hlásá někdo, kdo mu nevěří, nebo ne tak, jako sami křesťané. A mohli bychom také hledat v Zemanově vystoupení politickou motivaci.
Co se první věci týče, mám za to, že když biskupové prezidentovi umožnili oslovit přítomné, splnili tu svoji povinnost, jež jim ukládá, aby s konkrétními lidmi a konkrétními skutky usilovali o kooperativní vztah církve a státu. Mám to za úkol nevděčnější a obtížnější (nechci říci potřebnější), než je „kriticko-prorocká role ve vztahu k mocnářům“ (Tomáš Halík).
Co se týče věci druhé, volím postoj apoštola národů: „Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat“ (Flp 1,18). Vždyť „každá pravda, ať už je vyslovena kýmkoli, je vyslovována Duchem svatým“ (Ambrosiaster).
Co se třetí věci týče: Je prozíravé vnímat rizika. A není špatné o nich mluvit, děje-li se tak věcně. Myslím ale, že ať už je náš výchozí názor na Miloše Zemana jakýkoli, neměli bychom jeho vystoupení odmítat en bloc.
Vyplatí se slyšet, co říká, když mluví o křesťanství, prohloubit smysl jeho výpovědí a ptát se, „jak se to má s pravdou věcí samých“ (sv. Tomáš). Jenom tak budeme schopni dospět k hlubšímu poznání skutečností a rozpoznat i ta opravdu podstatná nebezpečí, jsou-li jaká.
Jsem přesvědčen, že právě to je postoj, který má charakterizovat církev slyšící. Přesněji, religiose audiens, zbožně slyšící (Dei Verbum, čl. 1). Uschopněnou Duchem k tomu, aby viděla Boha ve všech věcech a vnímala ozvuk Slova i v základech slov nedokonalých a nehodných.
Právě taková totiž hříšník pronáší. Není nijak překvapivé, že si není plně vědom jejich významu a že je jeho předchozí i následné jednání v příkrém rozporu s tím, co vyřkl. Přihodilo se to i apoštolovi Petrovi (Mt 16). Jak bych se mohl domnívat, že tomu bude u Zemana jinak?
Ostatně, pokud by směli ve shromáždění věřících promlouvat pouze ti, kdo jsou toho zcela hodni a kdo dobře vědí, co říkají, pak by se z nich stala ecclesia silentii, neboť by mezi nimi panovalo absolutní ticho.
Nejpozději od dob donatismu je však definitivně známo, že Boží svatost, jejímž zosobněním je bezhříšný Ježíš, vstupuje do světa prostřednictvím slov a skutků, která pronášejí a konají hříšníci, z nichž někteří jsou pohané. Neboť Duch „vane, kam chce“ (Jan 3,8).
Proto bychom měli – v této i ve všech dalších záležitostech – hovořit především, ne-li výlučně, o věci samé a pomáhat si slovy, jež zazněla, k jejímu lepšímu poznání. Jinak na sebe budeme jenom štěkat jako vzteklí psi.
O kulturních kořenech Evropy
Prezident tedy citoval Písmo a připomněl dvě ze základních pravd, jež vyznávají učedníci Ježíše Krista. Na jejich pozadí k nám doléhá i výrok, jímž navázal: „Připomeňme si tato slova v době, kdy celá Evropa znovu hledá své kulturní kořeny v náporu islámského fundamentalismu, a snažme se učinit vše pro to, abychom se k těmto kořenům opravdu vrátili.“
Pojem Evropa tu označuje země, které spojují jedny kulturní kořeny, a to křesťanské. Z historického i věcného hlediska se tím Zeman dopustil zjednodušení, neboť Evropu trvale utváří i kultura řecko-římská, židovská, arabská a ovšem i vlivy keltské, germánské, slovanské atd.
Přesto jeho výrok není zcela chybný. Víra v Ježíše Krista byla v dějinách Evropy dlouhodobě většinovým a určujícím faktorem. Díky němu byly všechny ony vlivy postupně přetavovány ve svébytný „křesťanský evropský životní sloh“ (Karel Vrána).
To samozřejmě neznamená, že by dnes ještě byla většina Evropanů přesvědčenými křesťany, nýbrž to, že křesťanství pro ně zůstává referenčním rámcem všude tam, kde jde o pojetí náboženství, člověka, rodiny, společnosti, důstojnosti lidské osoby, svobody, zodpovědnosti, mravních a právních norem, státu, mezinárodních vztahů atd.
Metafora „kulturních kořenů“ popisuje způsob, jímž Evropané rozuměli těmto základním a nosným skutečnostem existence a jímž toto své porozumění promítali do skutků, institucí, norem, uměleckých děl atp.
Toto poznání se rodilo skrze názorové střety a neustále vyvíjelo. Mělo však svou základní soudržnost a životnost z víry v trojjediného Boha, který je agapé a logos, z víry v Ježíše, který je pravý Bůh a pravý člověk, z nedělitelnosti přikázání lásky k Bohu i člověku, z výhledu k životu věčnému.
Pozvolné opouštění této víry vede i k redefinici zmíněných skutečností, jejichž vnímání se stává vnitřně rozporným a vymezuje se polemicky vůči tomu, co přineslo křesťanství dříve. Tím se evropský životní sloh odcizuje od sebe sama, prožívá vykořeněnost.
Lebka sv. Václava
Autor: Člověk a víra / Václav Chaloupka
Sekularizační teze je pravdivá, pokud jí míníme dechristianizaci. Nejde o prosté plošné vymizení náboženství, i když počet praktických a/nebo teoretických bezvěrců nepochybně vzrostl. Spíše se tu jedná o rozklad křesťanského životního slohu a o nižší schopnost církví utvářet život společnosti, o privatizaci a individualizaci religiozity, o nárůst náboženské plurality. Souběžně dochází k adaptačním proměnám křesťanství a jeho úsilí o deprivatizaci.
O obrácení k Ježíši Kristu
Celá tato situace se skrývá za slovy Miloše Zemana. Jsou pozoruhodná tím, že implikují hodnotový soud, podle něhož je dopad dechristianizace na identitu Evropy nežádoucí. Prezident dokonce připojil výzvu: „snažme se učinit vše pro to, abychom se k těmto kořenům opravdu vrátili“.
Zní to sympaticky, avšak je na místě obezřetnost – už proto, že obrat „návrat ke kulturním kořenům Evropy“ může být stejně tak parafrází obratu „obrácení k Ježíši Kristu“ jako šifrou pro estétské staromilství nebo pro politicky motivovanou snahu o obnovu účelově vybraných forem někdejšího společenského uspořádání. Jeden z dalších možných významů zmíním později. Proto je třeba postupovat opatrně, s patřičným rozlišováním.
Je-li ovšem pravdou, co bylo o metafoře „kulturních kořenů“ řečeno výše, pak je jediný smysluplný význam frazému „návrat ke kulturním kořenům Evropy“ identický s obrácením ke Kristu. Pokud bychom mu rozuměli takto, pak si umím představit, že by se i evropské pojetí člověka, rodiny, společnosti atd. mohlo proměnit ve smysluplnější životní styl.
Stejně uvažovali i koncilní otcové, když v Gaudium et spes uvedli, že „tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“ (čl. 22), a že „kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem“ (čl. 41), a na tomto základě pak chtěli přispět k řešení dobových problémů.
Připouštím rovněž, že by k jisté mravní a politické obrodě Evropy mohlo dojít i v případě, že by její obyvatelé žili alespoň tak, „jako by Bůh existoval“ (Joseph Ratzinger). Pokud by se tím nemínila pouhá „hra na Boha“, nýbrž to, že tušené božské Něco reálně existuje, pak by mohly být mravní principy a normy definovány o něco jasněji a jejich závaznost by mohla být vnímána zřetelněji – v návaznosti na to, jak by byl tento tušený Bůh poznán, a na to, zda by byl schopen člověka motivovat. Viz například Václav Havel.
S vysokou mírou pravděpodobnosti by se takové jednání selektivně inspirovalo mravní tradicí kdysi křesťanské Evropy (a v tomto smyslu by princip veluti si Deus daretur /jako by Bůh existoval/ znamenal: veluti si christianus essem /jako bych byl křesťan/). Nedalo by se však hovořit o obnově „křesťanského evropského životního slohu“. Jednalo by se spíše o další posun k Evropě pokřesťanské, jejíž vágní religiozita a mravnost by – domnívám se – nebyla schopna opravdu účinně měnit život jednotlivců, mezilidské vztahy a tvářnost společnosti.
V každém případě by církev neměla používat či přijímat rétoriku návratu ke kulturním a historickým kořenům Evropy, aniž by se jí pohled do minulosti stával příležitostí pro hlásání nezkráceného evangelia a obrácení k Bohu Ježíše Krista. Neboť za výzvou, kterou pronesl Miloš Zeman, stojí konec konců cosi mnohem podstatnějšího než otázky evropského životního stylu: tušení, že způsob, jímž své životy pořádáme, je odcizený původnímu určení naší přirozenosti a jejímu povolání pro nadpřirozeno.
Jsem prostě přesvědčen, že čím explicitněji církev káže Krista ukřižovaného, tím více přispívá k reálné obnově společnosti. Zacheus, hříšný člověk dnešní doby, se není schopen nechat uchvátit Bohem našich otců, tím méně pak Bohem náboženského meziprostoru. V hloubi duše touží – a především potřebuje – „vidět Ježíše, aby poznal, kdo to je“, a setkal se v něm s jediným pravým Bohem, který „přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (Lk 19,1–10).
O lásce a islámském fundamentalismu
A zde jsem se dostal k bodu, v němž se s Milošem Zemanem rozcházím.
Jeho výzva k hledání kulturních kořenů Evropy je motivována „náporem islámského fundamentalismu“. Tato situace může vést k podstatnému stejně, jako mnoho jiných. Může nám například sdělit, že někomu se náš soudobý životní styl jeví přitažlivý materiálním bohatstvím, ale odpudivý svojí mravní stránkou a svojí náboženskou rozvolněností. Může nás přimět k reflexi o tom, jak nalézt autentičnost existence. Může nás vést k úvaze o tom, jak zachovat náboženskou svobodu a nevytěsnit přitom náboženství z veřejného života. Atd.
Nejsem si ale jist, zda prezident uvažuje tímto způsobem. Obávám se, že nevolá po návratu ke křesťanským kulturním kořenům Evropy proto, aby odtud Evropané čerpali poznání a sílu nezbytnou k tomu, aby se odvrátili od svého vlastního zla, ani proto, aby odmítli zlo, které vidí u druhých, aniž by však nenáviděli je samé.
Prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman
Autor: Člověk a víra / Roman Albrecht / Člověk a víra
To všechno bych považoval za legitimní. Tuším však, že by se tu mohlo jednat o uplatnění mechanismu, který může být až zvrácený: definovat vlastní identitu opozicí vůči druhému, který je považován za nepřítele, a posloužit si přitom náboženskými rozdíly. Přesněji: posloužit si Bohem samým. Dovolávat se křesťanského trojjediného Boha-Lásky proto, aby byl účelově postaven do protikladu k Bohu těch druhých. Dělat z toho, kdo je Bohem všech a miluje všechny bez rozdílu, Boha křesťanského kmene.
Jsem dalek toho, abych banalizoval rozdíly mezi tím, jak je dáno znát Boha křesťanům, a tím, jak ho znají muslimové. Nezastírám ani rozdíly, které z toho plynou pro uspořádání mezilidských vztahů a společnosti. Postoj, který mám na mysli, však není veden hledáním jediného pravého Boha. Zneužívá ideologicky víru k politickým cílům. Hovoří o Bohu, který je láska, proto, aby pod tímto praporem shromažďoval vojska, jež by se účastnila „střetu civilizací“ (Samuel Huntington). A dává tím za pravdu islamistům, kteří označují Evropany a Američany za „křižáky“.
Křesťanům je však jejich identita darována tím, že je Otec připojil k učedníkům Ježíše a dal jim jeho vlastního Ducha, aby i oni mohli žít pro Boha a bližní. Je to identita těch, kdo jsou opravdu sami sebou tehdy, když milují Boha a bližního, dokonce i nepřátele, a kdo bez lásky nejsou nic. Je to identita „tvůrců pokoje“ (Mt 5,9). To také popisuje Ježíšův axiom: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej“ (Lk 17,33; srov. Mt 16,25; Mk 8,35: „pro mne“).
Z odkazu na „Boha lásky a pokoje“ (2 Kor 13,11) a na související pojetí člověka se prostě nelze pravdivě propracovat k takovému pojetí evropské identity, jež by stála na opozici vůči druhému. Jestliže odmítáme to, jak islamisté zneužívají Boha k tomu, aby jím zaštítili svou agresi vůči druhým, nesmíme činit totéž. Ježíšův zápas s politickým mesianismem by nám tady měl být velkým a veskrze aktuálním mementem.
O tom, že milovat znamená dávat, až to bolí
Předchozí tvrzení neústí v naivitu ani v neschopnost čelit skutečnému nepříteli. Láska k bližnímu se týká nejprve toho, koho reálně potkáváme na svých cestách. Proto zahrnuje i povinnost pamatovat na blaho a bezpečnost těch, kdo jsou nám nejblíže. Není tedy vůbec chybné, když se mezi křesťany ozývá volání, jež žádá přiměřené zajištění vnější obrany a vnitřní bezpečnosti našeho státu, ať již v souvislosti s případným terorismem nebo s riziky spojenými s migrací apod.
Potíž je, že uvnitř péče o blaho a bezpečnost sebe samých a těch, kdo jsou nám nejblíže, se setkáváme se svým hříchem: s takřka spontánní záští vůči těm, kdo nás ohrožují, a se sobectvím, jež nás vede k tomu, abychom své pomoci těm, kdo jsou vzdálenější, kladli předčasné meze. Velmi snadno zapomínáme na to, že „chceme-li skutečně milovat, musíme dávat, až to bolí“ (sv. Matka Tereza).
Evangelium nás vede po velmi náročné cestě. Učí nás, abychom se zasazovali za časné i věčné blaho svých nejbližších, i k tomu, abychom se ve stejném smyslu činili bližními těch, kdo jsou daleko, a také k tomu, abychom žehnali těm, kteří nás proklínají, a modlili se za ty, kteří nám ubližují (Lk 6,28).
Myslím proto, že by bylo dobré, kdyby v Čechách rozprava o islámu a islamismu sestoupila z roviny obecných principů ke konkrétnostem. Aby se týkala například
- toho, jaký způsob obrany státu a její vnitřní bezpečnosti je prakticky proveditelný a přitom i eticky přípustný;
- toho, jak reálně (a proto nutně i za cenu obětí) pomoci těm migrantům, kteří v Evropě a třeba i v naší zemi hledají pomoc; těm Evropanům, kteří ve věci migrace nesou těžší břemeno než my; těm křesťanům a muslimům, kteří zůstali v oblastech zasažených válkami a chudobou; těm, kdo tam o ně pečují;
- toho, jak se mohou křesťané zasadit za omezení výroby českých zbraní a lepší kontrolu jejich vývozu;
- toho, jak posílit naše znalosti islámu a informace o situaci křesťanů v zemích s muslimskou většinou;
- toho, čím vlastně Evropané tolik dráždí četné muslimy, a toho, jak můžeme svá pochybení napravit;
- toho, jak se budeme modlit za islámské fundamentalisty, aby lépe poznali Boha, zanechali zla, obrátili se a mohli s pokáním dojít do nebeského království;
- toho, jak vychováme odborníky na vztahy mezi křesťanstvím a islámem, jichž budeme mít dlouhodobě zapotřebí;
- toho, jak vést s muslimy rozpravu o tom, že „jednání, jež protiřečí rozumu, je v rozporu s Boží přirozeností“ (Benedikt XVI.), a to i přes veliké obtíže, které přináší skutečnost, že pro křesťany je Bůh logos a agapé, zatímco islámské chápání Boha je v zásadě voluntaristické.
Závěr krátký, snad nikoli zbytečný
Prezident Zeman měl pravdu, když připomněl, že podle Písma je Bůh láska a člověk bez lásky není nic. Měl pravdu, když zmínil dechristianizaci Evropy a hodnotil ji jako něco, co je zdrojem vykořeněnosti. Jeho slova o návratu ke kulturním kořenům Evropy mohou být chápána jako příležitost pro dialog a evangelizaci. Mohou ale také být velmi nebezpečnou pastí, neboť otevírají cestu i k tomu, abychom brali Boží jméno nadarmo – podobně jako islamisté.
A tím se ukazuje, že ze všeho nejdůležitější je otázka, kdo je Bůh.
