Seznamka
Publicista a starokatolický duchovní Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Jedno z nejznámějších líčení pekla pochází od Jamese Joyce z jeho knihy Portrét umělce v jinošských letech (1917). Pronesl ho k chlapcům při exerciciích na dublinském jezuitském gymnáziu páter Arnall.
„Hrůzu tohoto těsného a tmavého žaláře ještě ztrpčuje strašný puch. Všechna špína světa, všechen rmut a kal světa prý tam jako do ohromné tmavé stoky odteče, až strašlivý požár posledního dne očistí svět. Nesnesitelným puchem naplňuje peklo také síra, která tam v úžasném množství hoří; sama těla zatracených vydávají morový smrad, takže by, jak praví svatý Bonaventura, jediné stačilo zamořit celý svět. I vzduch tohoto světa, ten čistý živel, hned k nedýchání zatuchne, když je dlouho zavřen. Považte tedy, jak páchnoucí je vzduch pekla. Představte si páchnoucí mokvavou mrtvolu, rosolovitou shnilotinu shnilo, jak se v hrobě rozkládá a hnije. Představte si, jak tu mrtvolu zachvacují, plameny jak ji spaluje hořící síra a jak z ní stoupají husté dusivé výpary hnusného, odporného rozkladu. Představte si pak tento odporný, od smrdutých milionů a milionů nakupených v páchnoucí tmě ještě milionkrát a milionkrát znásobený puch, celou tu ohromnou hnijící houbu. Představte si to a budete mít jakési ponětí o strašlivém puchu pekla.“
Je to nesporně působivé a na hlavní postavu Štěpána Dedala mělo aspoň na chvíli nějaký účinek.
Představa pekla patří neodlučitelně ke křesťanské tradici, a nejen ke křesťanské. Stejně jako nebe je to místo či stav, o kterém nemáme přímé svědectví od nikoho, kdo tam byl, když vynecháme barvitá líčení z různých soukromých zjevení a také z obrazných výroků pocházejících samozřejmě ze samotných základních křesťanských pramenů. Jsme tedy odkázáni jen na to, že někdo něco – byť samozřejmě s různým stupněm autority všeho druhu – řekl?
Co o peklu říká katolická dogmatika?
Pro úplnost se podívejme, co vlastně idea pekla znamená a kde se rodí. Můžeme vyjít třeba z přehledu jaký poskytuje Lexikon der katholischen Dogmatik (Herder, 1987). (Němci jdou i na peklo důkladně.)
Ve Starém zákoně a raném judaismu se představa o místě posmrtných trestů objevuje především ze dvou hledisek. Šeol, podsvětí, není chápán jako místo pobytu všech zemřelých, spíše jako dvě oddělená místa pro dobré a zlé, kde se vykonává odměna a trest. Lk 16,19-31 předpokládá tento pohled. („I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara.…“ atd.)
Podle mimobiblických svědectví (apokryfní 4. Kniha makabejská, která je součástí pravoslavného kánonu) je šeol místem trestů pro bezbožné. Údolí Hinnom, kde byly za židovských králů 7. a 8. století před Achaze a Manasse obětovány a spalovány děti (Kronik 28,3; 33,6: „Pálil kadidlo v Údolí syna Hinómova a spaloval své syny ohněm podle ohavností pronárodů, které Hospodin před Izraelci vyhnal.), bylo pode proroků (Jeremiáš, Izaiáš) v židovské apokalyptice ve 2. století před Kristem považováno za místo, kde se po posledním soudu otevřou pekelné ohně.
Nový zákon přináší různé obrazy pekla. U synoptiků je to slovo gehenna, které bude místem trestu po posledním soudu, které nebude určeno jen ďáblu a jeho andělům (Mt 25,41), ale hrozí všem, kteří nebudou připraveni se obrátit. Ježíš hovoří o věčném a neuhasitelném ohni (Mt 18,8). Na dalších místech se hovoří o pláči a skřípění zubů, a červu, který neumírá a nejzazší temntotě, která je v kontrastu k osvětlenému sálu, kde jsou shromážděni zachránění. Také Apokalypsa hovoří o věčně hořícím ohni. Tam bude uvržen Antikrist a falešný prorok, ďábel a všichni lidé, kteří nebudou zapsáni v knize života. Uvězněna tam bude i smrt a podsvětí, takže už nebudou vykonávat žádnou moc.
Apoštol Pavel neposkytuje žádný obrazný popis věčného pekla, ale mluví o věčné záhubě (1 Kor 1,18), která hrozí těm, kdo neposlouchají evangelium a která na ně přijde: „Až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou.“ (1 Tes 5,3)
Apokatastaze - všeobecné smíření
V křesťanské tradici byla odmítnuta nauka o takzvané apokatastazi – nastolení – obnovení řádu. Ta se opírala o některé novozákonní výroky (např. 1 Kor 15, 24-26: „Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, ‚dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘.“). Jsou tu ovšem výroky Apokalypsy a soudu a ohnivém jezeru.
Příznivci „všeobecného smíření“ považují ale toto pojetí pekla za nebiblické. „Ohnivé jezero" je v tomto případě považováno za odkaz očistné Boží působení, protože v Listu Židům se hovoří o tom, že Bůh sám je „oheň stravující“. Druhá smrt z knihy Zjevení – apokalypsy bude trvat až do příchodu posledního eonu, (Zj 21). Po dokončení všech věků bude i tato smrt poražena jako poslední ze všech nepřátel Božích (1 Kor 15,26), pak bude Bůh „všechno ve všem“. (1 Kor 15,28).
Výslovně byla tato nauka zastávána například v Alexandrii Klementem Alexandrijským (185-254) a Origenem (185-254?). Klement považoval mstu za něco, co se k Bohu nehodí. Zlí budou potrestáni a Bůh potresta zlé podle své vlastní vůle. Origenes soudil, že Bůh „jednou tuto krutost úplně a zcela zničí“. Používá srovnání s tělesnými nemocemi, kde jsou takové, které uzdravit nelze, ale je nepravděpodobné, že by u duší existoval zločin, který by nemohl být všemohoucím Bohem uzdraven. Ještě církevní učitel Jeroným (347-420) píše ve svých komentářích k Izaijášovi, že zatracení by mohlli být účastni četných útěch, ale musí se to držet v tajnosti, aby věřící ze strachu před věčnými pekelnými tresty nehřešili.
Nauka o apokatastasi byla však později církví odmítnuta a to výrazně pod vlivem svatého Augustina.
Peklo a milosrdenství
Existují také názory významných teologů, kteří se – vedeni ideou Božího milosrdenství – domnívali, že i u pekelných trestů může existovat nějaké jejich zmírnění. Podla Jana Zlatoústého mohou dobré skutky pozůstalých mírnit tresty v pekle. Svatý Augustin soudil, že odsouzenci mohou prožívat jistou dočasnou úlevu, například v neděli.
Dále se řešila otázka, jak je to míněno s pekelným ohněm. Podle Origena, Ambrože a Jeronýma je třeba oheň chápat metaforicky. Basil a Augustin ho chápou doslova, s tím, že je to jiný oheň, než jak ho známe z pozemských skutečností. Hovoří se o poena Domini (utrpení je dáno ztrátou možnosti hledět na Boha) a poena sensus, tedy utrpení smyslů.
Fides Damasi, připisovaná původně svatému Jeronýmovi nebo svatému Damasovi a pocházející pravděpodobně z 5. století říká, že při vzkříšení těla budou někteří vzkříšeni pro věčnou odměnu a někteří pro trest. Podobně hovoří i další věroučná vyjádření, například IV. lateránský koncil (1215). a II. lyonský koncil (1274) uvádějí, že ti, kdo umřou ve smrtelném hříchu, nebo i jen ve stavu smrtelného hříchu, jdou hned do pekla, kde jsou různým způsobem trestáni. Přesto budou po vzkříšení předvoláni před poslední soud, kde budou muset vydat počet ze svých činů. Konstituce Benedictus Deus (1336) toto učení potvrzuje, ale vynechává zmínku o dědičném hříchu. Po Florentském koncilu (Dekret pro jakobity, 1442) platilo, že nikdo nemůže být spasen mimo katolickou církev.
Pojetí pekla v nekatolických církvích
Pokud jde o ortodoxní církve, ty rozlišují mezi mezistavem po smrti člověka a definitivním potrestáním po vzkříšení.
Evangelické církve v rámci teorie o celkové smrti zastávají názor, že ti lidé, jejichž život byl vzdálen od Boha, tělesnou smrtí zanikají a nepovstanou k věčnému životu, takže jejich smrt je zjevením jejich nicoty. Evngelíci také nevěří v existenci očistce, kde jsou ti menší provinilci očišťováni utrpením, než vejdou do nebe.
Reformátor Martin Luther píše, že na Posledním soudu se peklo stane zvláštním místem, kde budou ti, kdo jsou odsouzeni věčným hněvem Božím. Nauka o predestinaci u církví kalvínského směru říká, že o tom, kdo se ocitne v nebi a pekle rozhoduje věčný Boží úsudek nezávisle na činech člověka. Svobodná lidská vůle je stejně následkem dědičného hříchu vyloučena. Osudové zatížení člověka dědičným hříchem tak jako tak odsuzuje člověka k věčné smrti, takže je projevem Božího milosrdenství, že zachrání aspoň některé.
Anglikánská a další církve ale zastávají názor, že na nabídku milosti musí člověk svobodně odpovědět.
Za přílišné zjednodušení dané délkou článku se omlouvám. Stejně tak není prostor na popis pojetí pekla u dalších náboženství.
Pohled současné teologie
Současné teologie se dívá na peklo z několika hledisek. Protože všechna eschatologická místa jsou chápána jako události a osobní setkání s Bohem, je tím představa ohledně místa a věčného pekelného ohně „vyřízena“. Novozákonní výroky o pekle se nechápou jako výpovědi o životě na „onom světě“, ale jako něco, co se týká našeho současného života. V tradici není o žádném člověku řečeno, že skončil v pekle, tedy přinejmenším pokud jde o oficiální výroky. Na rozdíl od svatořečení, která o určitých lidech říkají, že našli plnost věčného života, nemáme žádnou podobnou výpověď o lidech, kteří by došli věčného zatracení. Proto sdělení o pekle bere člověk vážně, když konstatuje, že může být ztracen, a doufá, že díky Kristu může být zachráněn. Peklo by hrozilo lidem, kteří by skutečně zemřeli vzdáleni od Boha, ale někteří teologové si nejsou jisti, zda je něčeho takového člověk nakonec skutečně definitivně schopen.
Podobné výrobky mohou lidem, kteří nemají rádi liberálnější pojetí křesťanství, připadat jako snaha zlehčovat rizika, která člověk během svého života podstupuje. Mají pocit, že představa skutečného pekla, které je bolestné a které je věčné, jediná dává vážnost výzvě k obrácení a nápravě života a poskytuje důležitost pozemskému lidskému putování.
Odplata za lidské skutky
Je otázka, zda je taková představa skutečně nutná. Když se zastavíme u momentu odplaty za lidské skutky, vidíme, že lidé jsou schopni napáchat velké zlo. Celá historie 20. století je ukázkou toho, jakých zvráceností jsou lidé jako jednotlivci i skupiny schopni. Velmi mnozí pachatelé těžkých zločinů nebyli během svého života nějak viditelně potrestáni, a lidskou touhu po spravedlnosti uráží, když vidí, kdo všechno unikl, zatímco spravedliví museli trpět a často i zemřít. Někteří v mladém věku a za velkých trápení. Lidově řečeno, takoví provinilci by si pekelné tresty docela dobře zasloužili.
Otázka, s kterou zde zápasíme, je právě otázka věčnosti trestů. Výraz „věčnost“ je pro nás totiž stejně vzdálený a ve skutečnosti neuchopitelný, jako je třeba v geometrii pojem bodu, který nemá žádný rozměr, nebo nekonečna, které si také nemůžeme představit, leda jako ohromné množství. Pojmy bod i nekonečno jsou pojmy, bez kterých nemůžeme existovat, a přitom ve skutečnosti v reálném světě nic takového nemůžeme poznat.
Je dobré si uvědomit, že když hovoříme o těchto věcech, nepohybujeme se oblasti ani vzdáleně podobné například přírodním vědám, které vycházejí z pozorování a ověřuji své závěry pomocí experimentu. Nemáme ani přímé pozorování ohledně nebe a pekla, nemáme ani možnost experimentovat, například že bychom nechali někoho těžce zhřešit a pak ho zbavili života a na dálku sledovali, jaký je jeho věčný osud.
Očistec a výhody katolického pojetí
Katolická tradice má značnou výhodu v tom, že k ní patří idea očistce, zjednodušeně řečeno u lidí, kteří se neodvrátili od Boha úplně, je spása možná. Musí se ještě očistit od všeho negativního, co ve svém životě napáchali. Čím více toho bylo, tím důkladnější očistu to samozřejmě vyžaduje. Můžeme si hypoteticky představit, že někdo během svého života spáchal činy nekonečně zlé, takže by musel následovat nekonečný trest.
Může ale člověk spáchat nekonečné zlo, když je konečná bytost? Odpověď na tuto otázku se samozřejmě může lišit; můžeme navrhnout otevřenou variantu, která říká, že pokud se někdo rozhodne pro peklo, bude v něm tak dlouho, jak dlouho bude chtít. Pokud v něm bude chtít setrvávat věčně, bude v něm věčně. Jenomže my nevíme, co je to věčnost, a proto nikdy ani nemůžeme říci, zda nepřijde moment, kdy člověk rozhodne, že již v pekle nebude. To je právě Tajemství, že budoucnost není nikdy předem dána, že všechno je proces, který může nabrat jiný směr.
Takto by snad bylo možné spojit ortodoxní představu pekla jako stavu, který je věčný, s tím, že budoucnost je otevřená a vždycky může dojít k nějaké změně. Nemáme totiž žádný rozumný důvod se domnívat, že když lidská existence dále, měl by hranicí pro rozhodnutí o věčném osudu člověka být okamžik smrti. Podle obrazů Nového zákona by to tak samozřejmě mohlo vypadat. Jenže to jsou právě „jen“ obrazy, které musíme brát s ohledem na to, co o vlastnostech textů tehdy napsaných a tehdy převládajících míněních víme.
Upřímně řečeno, taková představa nevypadá příliš rozumně. Když se reálně podíváme na okolnosti, za kterých lidé umírají, bývá to někdy náhle, aniž byl člověk na smrt připraven a to za nahodilých okolností. Pokud nevěříme tomu, že Bůh napsal scénář, v němž určil, kdy koho na ulici srazí auto. Jindy jde o stav postupného ubývání vědomí a člověk odcházející z tohoto světa o sobě v podstatě neví a nemůže žádná rozhodnutí činit. Představa jakéhosi okamžiku konečného rozhodnutí neodpovídá tomu, co o lidském životě a lidské smrti víme. Církev už i sebevrahy přestala pohřbívat u zdi jako pravděpodobné zatracence, protože ani tady nevíme, co se v mysli člověka posledních chvílích odehrává.
Peklo jako otázka psychologická
Jako s lidská představa nebe a pekla již oprostila od představ prostorových, jak byla archaickým trojpatrovým s pořádáním světa, nebo pozemského světa a pekla, což mnozí lidé chápali doslova, měli bychom si možná také uvědomit, že také naše časové chápání je omezené.
Otázka pekla není pouze záležitostí teologickou, ale také otázkou psychologickou. Pro mnoho lidí je peklo jakousi nutností. Někteří ho potřebují jako stimul, protože důvěřují spíše negativní motivaci. Budu konat dobro, abych nebyl potrestán. Taková představa je ovšem poměrně dětská a odpovídá uzavřenému chápání morálky. Člověk ve svém osobním životě, stejně jako v životě společnosti jako člen nějaké skupiny nebo jako občan, přece nedodržuje příkazy zákazy nařízení a zákony jen kvůli tomu, aby nebyl potrestán. Aspoň snad ve většině případů je prvotním motivem správného jednání nikoli strach z potrestání, ale snaha dělat věci dobře, protože to člověku prospívá a koneckonců to odpovídá jeho přirozenosti. Přirozenosti sice narušené a omezené, ale přece jenom je tak člověk „udělán“ a je to jeho základní životní směřování, aspoň by mělo být.
I sociobiologové, kteří jinak tíhnou často k militantnímu ateismu, dospěli k náhledu, že z dlouhodobého hlediska se člověk chová altruisticky a bez nároku na odměnu, protože je to tak výhodné. Podraz, který někdo spáchá a přinese momentální zisk, se často vrátí jako ztráta v delším časovém horizontu. Ukazuje to i počítačová hra „Půjčka na oplátku“, která prokázala, že podvod je výhodný jen krátkodobě a že podvodníkovi, o kterém se to ví, se partneři začnou časem vyhýbat. Samozřejmě že další autoři sociobiologických textů nás obohacují teoriemi o sobectví Matky Terezy, která se o chudé starala jen proto, aby se dostala do nebe, ale nikdo soudný si nemyslí, že by to byl snad její prvotní motiv. Altruismus je ostatně podle sociobiologů spíše vrozená vlastnost člověka. Jestli za tím stojí evoluční zkušenost, nebo je to nějaký zákon daný do člověka Bohem, je další téma k úvaze. Osobně se kloním k tomu, že člověk je tak Bohem stvořen a že s vrozeným sklonem k dobru (je přece stvořen k obrazu Božímu) má tendenci jednat dobře a současně si to kvůli své narušenosti kazit.
V každém případě nejde o to, co si kdo myslí a co kde říká a píše. Důležité je, jak je to doopravdy. A to je právě tajemství, ovšem které nám ale říká, že lidské činy mají následky podle své povahy a vážnosti.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Mezititulky redakční, kráceno.
Jan Jandourek je teolog, sociolog a publicista, starokatolický kněz.
