Mrazivá zjištění

Josef Lukl Hromádka v roce 1951
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons

V loňském roce vydalo nakladatelství Eman pozoruhodnou knihu „Nejpokrokovější církevní pracovník“ s podtitulem Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945 – 1969. Autory jsou Peter Morée, Holanďan (*1964), který od roku 1993 působí v České republice a přednáší církevní dějiny na Evangelické teologické fakultě, a historik Jiří Piškula.

Knihu jsem přečetl s velkým zájmem. Můj otec, PhDr. Lubor Drápal, byl posledním sekretářem Akademické YMCA před jejím zrušením v roce 1951 (a jejím prvním sekretářem po jejím obnovení v roce 1990). J. L. Hromádka byl jednou z předních osobností této křesťanské organizace v meziválečném období. Nadto otec po válce nějakou dobu studoval na tehdejší evangelické bohoslovecké fakultě a s Hromádkou se osobně velmi dobře znal. Vzpomínám si, jak jsem s rodiči chodíval do Hromádkova vinohradského bytu ještě v předškolním věku.

Později jsem se s Hromádkou setkal v roce 1967, už jako adept studia teologie. Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale myslím, že jsem se ho snažil získat pro akci „Citizens of the World“. Byla to taková raná globalizační iniciativa, jejíž účastníci dostali „identity card“, tedy jakýsi občanský průkaz, se svou fotkou a s potvrzením, že jsou „občané celého světa“. Hromádka mě tehdy vyzval, abych o tom něco napsal. Při tehdejším setkání také nějak přišla řeč na jeden z tehdejších amerických bestsellerů, kniha Marshalla McLuhana "Media is the Message". Hromádka mě vyzval, abych o této knize napsal recenzi do Křesťanské revue. Ta pak skutečně vyšla. Byl to, tuším, můj první vydaný článek.

Nemohu ovšem říci, že jsem Hromádku znal. Při prvních setkáních jsem byl příliš malý, pozdější setkání bylo příliš krátké. O Hromádkovi se ovšem u nás doma mluvilo, a to s úctou, přestože se Hromádka zřejmě nepřimluvil za mého dědečka z otcovy strany, legionáře Františka Drápala, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti. Později byl trest změněn na 17 let žaláře, z nichž si dědeček odseděl třináct, než byl amnestován. Asi ještě těžší bylo pro rodiče jeho tvrzení, že „něco přece musel udělat“. Dnes všichni dobře víme, že nemusel.

Přiznám se, že moc nechápu, co se na Hromádkovi líbilo mnoha evangelickým farářům, a to někdy i statečným chartistům. Základní Hromádkovo východisko bylo, že církve selhaly v sociální oblasti, a protože se nepostaraly o chudé, přišel komunismus, který je třeba vítat, protože napraví to, co církve zanedbaly. Byl zřejmě skutečně vnitřně přesvědčen, že dvěma nejvýznamnějšími historickými okamžiky světových dějin bylo narození Ježíše Krista, tedy inkarnace, a pak Velká říjnová socialistická revoluce. Jeho podpora komunismu tedy nebyla nějakým oportunismem či cynismem.

Ilustrační materiál: Protestantský kazatel ThDr. Jan Urban (1920-2000) vyznal v roce 1997: "V mém životě mne nejvíce ovlivnil můj profesor bohosloví J. L. Hromádka." Komunistický Sekretariát pro věci církevní v osobním hodnocení z roku 1984 počítal s jeho využitím v Křesťanské mírové konferenci, založené Hromádkou.
Autor: Národní archiv, fond Sekretariát pro věci církevní

Vím, že to nejsem já, kdo má nad Hromádkou vyslovovat nějaký soud. Nevím ale, jak neříci, že se mi Hromádkovo poválečné působení jeví jako velmi negativní. Byl nástrojem sovětské propagandy a pro komunisty byl nedocenitelnou osobností. Protože jednal z přesvědčení, brali ho vážné mnozí křesťané po celém světě. Hromádka líčil život křesťanů v komunistickém Československu v růžových barvách – přesně tak, jak to komunisté potřebovali.

Při čtení knihy, o níž píšu, se mi stále vracela myšlenka, co bylo jeho motivací. Napsal jsem, že tak jednal z přesvědčení. Ale nebylo mu divné, že dostal od režimu letní sídlo v Krkonoších? Že jeho plat s nejrůznějšími příplatky (vyplácenými podle toho, jak  naplňoval komunistické představy) se rovnal platu náměstka ministra, zatímco řadoví faráři třeli bídu s nouzí? Že on může cestovat na nejrůznější konference, zatímco „obyčejný“ duchovní, pokud nějak mimořádně nepřisluhuje režimu, si o něčem takovém může nechat jen zdát? Že dostává od komunistického režimu jeden metál za druhým?

V druhé polovině padesátých let a v letech šedesátých si Hromádka občas „dovoloval“ – skutečně se snažil některým kolegům či známým pomoci a v řadě případů jejich osud skutečně ulehčil. Na druhé straně právě v této době inicioval vznik Křesťanské mírové konference, vyloženě kolaborantské organizace (jedno z jejích nejnestoudnějších prohlášení schvalovalo sovětskou invazi do Afganistánu v roce 1983), skrze kterou se sovětským agentům dařilo infiltrovat křesťanské kruhy ve světové ekumeně. Když pročítáte recenzovanou knihu, vidíte, jak komunistická strana rozhodovala o vnitřním životě církví a jak církevních představitelů využívala ke svým cílům. Hodně výmluvné jsou archivní materiály zachycující, jak komunisté mluvili o Hromádkovi mezi sebou. Slabou útěchou je, že jiné nekatolické církve – zejména Církev československá husitská, se „vyznamenaly“ kolaborací ještě výraznější, než tomu bylo v Českobratrské církvi evangelické.

Kde se stala chyba? Předně v tom, že Hromádka neprohlédl zrůdnost sovětského režimu. Mnozí levičáci, patřící k Západu – a v tomto smyslu nebyl ani Hromádka nic jiného než levičák, patřící k Západu – nevěnovali pozornost takovým věcem, jako byl uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v druhé polovině třicátých let, nebo hromadné odsuzování k smrti (takových trestů smrti bylo vyneseno za Stalinovy vlády přes milion, nepočítaje v to mimosoudní popravy a zemřelé v gulazích). Nelze říci: Hromádka o tom nevěděl. O těchto věcech se vědělo – svědectví uprchlých nebyla mnohá, ale byla dostatečná. Západní levičáci jim ale odmítali věnovat pozornost.

Mohla církev jako celek reagovat jinak? Dalo se vůbec vzepřít tvrdému komunistickému diktátu? Pokud se člověk zamyslí nad stavem evangelické církve (nebo jiných denominací) v roce 1948, pak si nejsem jist. Komunisté si prosadili do vedení církví, koho chtěli. Vždy se nějaký kolaborant našel. A mnozí z nich měli přitom zřejmě dokonce pocit, že církev „zachraňují“.

Na závěr se patří zmínit, že srpen 1968 znamenal zřejmě i pro Hromádku určité vystřízlivění. Hromádka dokonce vrátil sovětským představitelům Leninovu cenu míru. Byl to protest proti sovětské okupaci. Škoda, že podobné stanovisko nezaujal už při maďarských událostech v roce 1956. Tehdy sdílel s komunisty přesvědčení, že jde o kontrarevoluci a o pokus o návrat ke starým pořádkům.  Maďarské povstání odsoudil a následný masakr, při něž pod koly sovětských tanků zahynuly tisíce lidí, nekomentoval.

Hromádka je pro mě postava nikoli inspirativní, ale tragická. A jsem rozhodnut nikdy nepřistoupit na rčení „když se kácí les, tak létají třísky“. Jako křesťané bychom měli vždy stát na straně persekvovaných, byť by se nám zdálo, že si za to „mohou sami“, nebo že „prostě něco museli udělat“.

Kniha je zpracována perfektně. Má veškerý potřebný aparát (rejstříky, bibliografii apod.) a naprosté minimum tiskových chyb.

Překvapil mě poměrně nízký náklad (400 výtisků). Stran 390, doporučená cena 360 Kč.

Dřívější recenzi knihy od Pavla Černého najdete zde