Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Christnet.eu
Nevýrazná většina amerických katolíků (52 % versus 45 %) pomohla Donaldu Trumpovi získat Bílý dům.
To je věc, se kterou katolická církev ve Spojených státech bude muset žít.
Badatelé zabývající se v budoucnu americkým katolicismem nebudou shovívaví vůči těm, kdo to umožnili. Mezi ně patří Demokratická strana, jež nominovala osobu, která vypadala (ať už oprávněně, nebo ne) jako politicky lhostejná, ne-li odmítavá vůči zájmům takzvaného amerického „náboženského voličstva“.
Otázka nyní zní, jak katolická církev na toto politické zemětřesení zareaguje – ve vztahu k nové administrativě, s papežem jako František, který je Trumpovi mnohem vzdálenější než průměrný americký katolík, a – nahlíženo zevnitř – s výrazně rozdělenou církevní krajinou.
Poslední aspekt je ze všech nejkomplexnější, jelikož bude mít dlouhodobé dopady ještě dlouho poté, co Trump skončí. Volba nového předsedy americké biskupské konference tento týden bude jen jedním krokem v dlouhé snaze pochopit, co se v této zemi právě stalo.
Je to o něco málo déle než rok, co Spojené státy navštívil papež František. Důsledky této výjimečné návštěvy, která tak povzbudila americké katolíky, ještě nejsou jasné. Nicméně určitě nezměnila jeden ze stěžejních rysů jeho pontifikátu – že má problém s americkým katolictvím a že mnoho amerických katolíků (včetně mnoha biskupů jmenovaných Janem Pavlem II. a Benediktem XVI.) má problém s ním.
Jsme svědky návratu jevu, který studenti církevní historie znají pod názvem „amerikanismus“ – pochází z roku 1899, kdy papež Lev XIII. obvinil americkou církev, že se příliš přizpůsobuje americké politické kultuře.
Jenže papež František nemá jen „americký problém“. Jde tu i o neoamerikanistickou otázku, o dvoustranný problém pro světovou církev i pro Spojené státy.
Zaprvé se jedná o neokonzervativní kritiku Františka. To je nejviditelnější stránka neoamerikanistického katolictví a prostupuje katolickým diskurzem. Vychází z intelektuálního stanoviska ležícího mimo teologii.
Problém, který má s papežem tradicionalistický neokonzervativní katolický amerikanismus, se netýká ani tak jeho teologie, jako spíš jeho představy o církvi a jeho sociopolitického poselství. František dal najevo, že končí ideologické spojenectví mezi politicko-náboženským konzervatismem a katolickou církví, které se chápalo jako opora evropsko-severoamerické civilizace.
Neokonzervativci ho obviňují, že svou popularitu buduje na úkor katolické církve. Klíčový problém ovšem je, že posuzují tohoto jezuitského kněze z Latinské Ameriky podle odlišného měřítka.
Lev XIII., vlastním jménem Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci
Autor: Wikipedia.org
Nevzpomínám si, že by samozvaní strážci katolické ortodoxie zpochybňovali vedlejší účinky papežské popularity za Jana Pavla II. a Benedikta XVI. nebo že by některého z nich obviňovali z hereze. Obviňují však Františka, že si buduje popularitu tím, že opouští nebo rozmělňuje nepopulární učení církve (například o sexuální morálce a manželství). Takto podle nich papež rozděluje církev. Nedá se ale říct, že by katolíci (včetně amerických) nebyli ohledně učení církve o sexuální morálce rozdělení už přinejmenším padesát let.
Zde se ukazuje propast mezi katolicismem, který nastiňuje František, a vyprávěním, jímž neokonzervativci líčí roli náboženství v údělu západní civilizace. Obviňují papeže, že neobstál v zásadní zkoušce uchovat „silnou církev“. Možná mají pravdu v tom smyslu, že papež téměř uznává, že společenská a politická síla římskokatolické církve je méně důležitá než její křesťanskost, tedy její kristovský charakter.
Věříte-li, že mravní poselství Ježíše Krista o milosrdenství, sociální spravedlnosti a začleňování chudých je pro katolickou církev příliš nákladné, tak papež František není pro vás.
Katolický neoamerikanismus však má i druhou stránku. Tou je teologický a ekleziologický neoamerikanistický katolicismus, který nelze přičítat teologicky nevzdělaným expertům a komentátorům.
Tento neoamerikanistický katolicismus se vyznačuje vírou, že Spojené státy jsou výjimečný stát se zvláštním posláním. Je to exkluzivistická ekleziologie vycházejí z nekatolické teologie (konkrétně z některých proudů kalvinismu), která prosazuje menší, čistší církev. Je to i teologická delegitimizace politiky a státu opírající se o specifický (a diskutabilní) výklad Augustinovy ekleziologie „obce Boží“. A je to moralistické pokrytectví zaměřující se na pouhé principy, které se vyznačuje nezájmem o důsledky rozhodnutí učiněných ve jménu čistě nominalistického respektu k morálním principům.
Působení těchto prvků jsme mohli pozorovat v tom, jak se vlivné sektory katolické církve ve Spojených státech připravovaly (nebo spíš nepřipravovaly) na prezidentské volby v roce 2016. Viděli jsme nechuť angažovat se a kritizovat neonacionalistickou a antiinternacionalistickou rétoriku v americké politice (především u katolických politiků). Slyšeli jsme i výzvy některých vlivných biskupů, že by katolíci měli odejít z církve (tato výzva zaznívala především ke katolickým politikům působícím v Demokratické straně). U otázky potratů jsme – více než kdy dříve – viděli, jak monotematičtí „pro-life“ voliči (včetně některých biskupů) zastávali přesvědčení, že stačí vzít v potaz to, co kandidát říká o potratech. A vzrostla popularita teologů, kteří už několik desítek let vykládají katolíkům, že aktivní zapojení do politického procesu může jen poškodit jejich katolickou identitu – navzdory tomu, co o politické angažovanosti říká katolické sociální učení. Tento problém je obzvlášť viditelný na levé straně politického spektra katolické teologické inteligence.
Ilustrační foto
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec
Tento poslední názor je obzvlášť paradoxní – od nařízení, že se katolíci nesmějí zapojovat do demokratického politického procesu (non expedit), které vydávali papežové koncem 19. a počátkem 20. století, k podobnému pokynu vydávanému některými laickými katolickými teology ve zřetelném nesouladu se sociálním a politickým poselstvím papeže Františka.
Katolická církev ve Spojených státech patří k nejživějším na světě a hraje vůdčí úlohu. Ale v současnosti trpí několika neduhy. Církev má problém s vnitřní politickou a kulturní polarizací, s rozdělením mezi biskupy a katolickými věřícími a se vztahy mezi papežem Františkem a některými částmi amerického katolicismu. Nejde tu jen o biskupy, ale i o některé americké teology, katolické vysoké školy a organizovaná laická sdružení, například Kolumbovy rytíře.
Problém rovnováhy mezi univerzálním (katolickým) chápáním katolictví a jeho nezbytným místním a národním vtělením je ustavičná otázka, které musí vědomě či nevědomě čelit každý katolík na světě.
Ale v tomto historickém okamžiku, ve světle volby Donalda Trumpa americkým prezidentem, mi připadá, že v jádru budoucnosti církve ve Spojených státech leží zásadní volba mezi tím, být římskokatolickou církví v Americe, anebo být amerikanistickou katolickou církví.
A zdá se mi, že je to dost naléhavá a dramatická otázka pro katolíky v této veliké zemi.
Poznámka redakce: po zveřejnění článku byl předsedou Americké biskupské konference zvolen kardinál Daniel DiNardo a místopředsedou arcibiskup José Goméz.
Z anglického originálu přeložil Daniel Soukup.
