Odkazování na "křesťanské hodnoty" sotva znamená oživení víry

Kardinál Miloslav Vlk
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec

Právě končí Rok milosrdenství vyhlášený papežem Františkem. Vidíte už nějaký jeho zjevný přínos?

Výsledky roku milosrdenství – to nejsou velké ohromující akce, ale většinou skryté věci v srdci, v životech lidí. Domnívám se, že právě na této rovině života lidí, jejich obrácení, usmíření s druhými členy hlavně ze svého okolí, své rodiny, docházelo ke skutečným zázrakům. O nich ovšem nereferovala média, ale mohli by o nich určitě vyprávět třeba zpovědníci a duchovní rádci.

Za určitý plod Roku milosrdenství je možné pokládat papežovu exhortaci Amoris Laetitia. Ona představuje významnou proměnu pastoračního přístupu k jednomu z nejdůležitějších témat dnešní doby. Důraz na poctivé rozlišování u každého jednotlivého páru, rodiny i jednotlivce místo „aplikace obecného schématu na případ“ je právě uplatněním milosrdenství v praxi. Dopad této exhortace na život uvnitř církve, ale i mimo něj bude ještě dalekosáhlý.

V souvislosti s přílivem neevropských uprchlíků převážně z islámských zemí se náhle mnozí rozpomněli na „křesťanské základy Evropy“. Co si o tom myslíte?

Když se před časem vedla debata o preambuli evropské ústavy, tak značná většina tehdejších zástupců Evropanů velmi pohoršovala nad tím, že by tam měla být věta o křesťanských základech Evropy. A mělo to za následek odmítnutí i této jediné tak jemné připomínky toho, že Evropa na křesťanských hodnotách stojí. To, že se najednou tolik lidí dovolává „křesťanských hodnot“, bude tedy sotva důsledkem náhlého oživení křesťanské víry. Mnohem spíš je pravděpodobné, že se tu s křesťanstvím zachází velice účelově, neřku-li až pokrytecky: má sloužit jako zbraň proti muslimům.

Muslimové jsou ve svém životě a ve své kultuře úzce vázání na svou víru v Boha. Ta prostupuje celý jejich osobní i společenský život. Někdy jsou tak sice mezi nimi nábožensky zdůvodňovány i takové typy jednání v politickém, společenském či osobním životě, které jsou pro nás nepřijatelné (někdy i v důsledku naší vlastní křesťanské historie). Ale současně nás mnohdy právem upozorňují na velké, někdy až extrémní stíny naší společnosti v oblasti mezilidských vztahů, zejména rodinného života. Takže pokud někomu opravdu jde o křesťanské hodnoty, měl by se v prvé řadě zasadit o ochranu života ve všech formách, ochranu rodiny, mezigenerační solidaritu a vůbec o primát vztahů před konzumem a tlakem na zisk a výkon.

Analýzy volebních výsledků amerických prezidentských voleb mimo jiné ukázaly, že pro Donalda Trumpa významně hlasovali američtí křesťané. I známý kardinál Burke si v rozhovoru pro National Catholic Register jeho vítězství pochvaloval, neboť jej pokládá za obránce křesťanských hodnot. Čím si myslíte, že to je?

K tomu se mi těžko vyjadřuje. Musím se totiž přiznat, že nejsem schopen se více ponořit do mentality Američanů při jejich prezidentských volbách. Ten hrubý a urážlivý styl předvolební kampaně – a to na obou stranách, byť z Trumpovy strany byl mnohem agresivnější – mě nejen neoslovuje, ale naopak zcela odrazuje. Nemohu přijmout takovouto „kulturu“ získávání hlasů. Je to emotivní, iracionální a často neprůhledná záležitost. Skutečně v tom marně hledám i jen záblesk obrany křesťanských hodnot.

Angažoval jste se kolem záležitostí s neudělením státního vyznamenání Jiřímu Bradymu. Co vás k tomu přimělo?

Já jsem byl o celé záležitosti (tedy o obsahu zářijového rozhovoru prezidenta Zemana s minstrem Hermanem) informován dávno před tím, než se to provalilo na veřejnost. Tak jsem věděl, jak se věci mají. V mládí mě rodiče vychovávali, abych vždy hájil pravdu a spravedlnost. A poněvadž znám, jaké hodnoty obě strany zastávají, postavil jsem se jednoznačně na tu stranu, kde jsem měl jistotu, že se nelže. Daniela Hermana osobně velmi dobře znám a měl jsem záruku, že mluví pravdu. Navíc souvislost s čínským nátlakem připomínajícím poručníkování, co se smí dělat a co ne, kterého jsme měli dost za totality, mě rovněž vedla k tomu, abych nezůstal mlčet.

Vysoké státní vyznamenání – Řád bílého lva – letos obdržel kardinál Dominik Duka. Co podle vás toto gesto v současné situaci znamená pro církev i její postavení ve společnosti?

S panem kardinálem Dukou jsem na to téma nemluvil. Znám jenom jeho vyjádření v tisku, případně vyjádření druhých. Podle oficiálního sdělení bylo uděleno „za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky“. Blíže to nebylo specifikováno. Takže nebudu nad tím nijak dále spekulovat.

Dlouhodobě jste prosazoval kooperativní model ve vztahu mezi státem a církví. Zapadá do toho i v posledních letech téměř pravidelné vystupování českých prezidentů při mších na církevních slavnostech (Stará Boleslav - svatý Václav či na Velehradě)?

K tématu vztahu mezi státem církvemi jsem se už mnohokrát vyjadřoval. Takže především odkazuji na své články na webu Kardinal.cz (Několik slov o odluce církve od státu, Postavení církve ve společnosti a státě – mezi dekadencí a renesancí, K novele církevního zákona, Co jsou církve a kdo komu co dává aj). Tady jen připomenu něco, co se týká ekonomické nezávislosti církve na státu. Jelikož dlouho trvalo přijetí zákona o majetkovém narovnání (přes dvacet let), byla církev v oblasti ekonomické stále závislá na státu. Ne že by ji stát platil ze svého – i když to mnozí, bohužel i lidé z církve, opakovali, ale stát jí dával drobky z výnosů církevního majetku, který stále držel. Čili církev byla placena přes státní rozpočet, ale ze svého. Často se přetřásala otázka „odluky církve od státu“. Ale to bylo z hlediska právního nesmyslné, protože církev podle ústavy (konkrétně listiny základní práv a svobod) byla na státu nezávislá. Problém byl, že v důsledku dlouhodobého nenaplnění oprávněného očekávání církví (jak konstatoval Ústavní soud) ve věci majetkového vyrovnání de facto byla závislá ekonomicky. Proto se stále mluvilo o odluce. A tady jsem donekonečna vysvětloval, že církev je podle ústavy a v ní obsažené Listiny základní práv a svobod nezávislá.

Pojem odluky je plodem francouzské revoluce, ale i Francie hledala v poslední době nový vztah ne separace, ale kooperace, protože obě strany potřebují spolupráci v řadě oblastí, řekněme památky, kultura, sociální oblast a vůbec v řadě dalších záležitost. Kooperace znamená partnerský vztah poumožňující spolupráci stran, které se skutečně respektují.  Proto jsem při vytváření zákona o postavení církví musel důrazně prosazovat, že vztah nezávislosti znamená brát církev jako rovnoprávného partnerem a ne – jak ji urážlivě charakterizoval Václav Klaus – jako zahrádkářský spolek.

Účast prezidentů či jiných představitelů státu a politického světa na velkých celostátních bohoslužbách, při nichž jde o oslavy událostí, které vyrůstají z našich společných kořenů, takže se týkají všech, nejen katolíků, bych ovšem za příklad kooperace, o níž jsem vždycky usiloval, zrovna neoznačoval. Za tu pokládám spolupráci v oblasti vzdělání a výchovy, sociálních služeb a zdravotnictví, ochraně památek a přírody nebo třeba i v armádě a nápravných zařízeních.

Nedávno jste byl ve Švédsku na setkání u příležitosti 500. výročí začátku oslav Lutherovy reformace, jehož se za katolickou stranu zúčastnil i papež František. Čím podle vás tato událost přispěla jak samotné katolické církvi, tak ekumeně i dění v současném světě?

Účast papeže Františka na připomínce začátku Lutherovy reformace ve švédském Lundu je znamení. Papež jím říká: mám zájem o jednotu lidí na nejrůznějších rovinách. Papežovi leží zvlášť na srdci to, co leželo i Ježíšovi: aby všichni jedno byli. Za to se Ježíš modlil před svou smrtí a tato jednota církví je po mém soudu nutnou podmínkou skutečného sblížení lidstva. Jestliže nedokážou jednotu vytvářet křesťané, těžko to lze očekávat od kohokoliv jiného.

Před několika měsíci probíhalo v Mnichově čtvrté mezinárodní setkání Společně pro Evropu. Co vás na něm nejvíc oslovilo?

Rozhodující akcenty, kterými bylo neseno toto setkání a které jsou i hybnými silami v každodenním životě nových církevních hnutí, jsou osobní zkušenost s vírou a evangeliem. A následně prosté, samozřejmé svědectví o nich. Zkušenosti ze života těchto nových církevních hnutí, menších či větších, starších či zcela nových, jasně ukazují, že opuštění určitého formalismu náboženského života, který také silně vyznačoval věřící posledních staletí v Evropě, a přijetí víry jako praktického stylu života, přineslo pozoruhodnou změnu v šíření víry do společnosti a jejího přijímání mnohými indiferentními spoluobčany. Akcent životního stylu nových hnutí není tedy hlavně šíření víry, ale život z ní a radostné svědectví o ní.

Ti, kteří přijali životní styl evangelia a jdou po této životní cestě, jsou si vědomi, že nejde o sobecké pěstování vlastní osobní spokojenosti a štěstí, ale že plné dosažení tohoto štěstí je závislé na tom, aby také „ti druzí“ byli šťastni, protože člověk je stvořen podle vzoru Boha-Trojice, Boha „společenství“. Členově těchto nových duchovních hnutí se proto snaží jít po cestě evangelia spolu a nést tuto vlastní společnou zkušenost se životem z evangelia i do společnosti okolo sebe.

Papež František tomuto evropskému setkání zaslal poselství, ve kterém mimo jiné napsal: „Nastal čas, abychom se spojili a ve skutečně evropském duchu tak mohli čelit problematice naší doby. Kromě některých viditelných zdí totiž sílí také neviditelné hradby, které tíhnou k rozdělení tohoto světadílu. Jsou to zdi, které se tyčí v lidských srdcích. Zdi učiněné ze strachu a agresivity, nedostatku pochopení vůči lidem jiného původu či náboženského přesvědčení. Hradby politického a hospodářského sobectví, které nectí život a důstojnost každého člověka.“ Jak na tuto výzvu reagovali přítomní účastníci setkání?

To, že papežova slova padla na úrodnou půdu, dokazuje už samotná skutečnost, že na setkání bylo zastoupeno více než 200 hnutí a komunit, a pak také program, který mimo jiné zahrnoval aktuální témata: uprchlíci a jejich integrace, ekumenismus, ekologie, dialog s islámem, ekonomická krize a hledání společného dobra, složitost propojení evropských zemí. Zazněla svědectví, dokládající usmíření v průběhu 15 let společné cesty iniciativy Společně pro Evropu: působivé bylo také bratrské objetí zástupců katolické, lutherské a pravoslavné církve. Přímí účastníci jako i všichni, kdo byli na více než 7000 místech na celém světě spojeni přes internet, mohli vidět i zakusit, že jednota je možná.

Mimořádně jste se angažoval v záležitosti arcibiskupa Róberta Bezáka, společně s ním jste byl i na audienci u papeže. Dá se tam ještě očekávat nějaký vývoj k naplnění spravedlnosti?

Já se domnívám, že ano. Jsem přesvědčen, že papež František tuto kauzu neuložil do spodního šuplíku, poněvadž jde o důvěru slovenských věřících, kterou oni vždy vůči papeži měli. A to je hodnota, kterou nelze jen tak jednoduše nechat padnout.

 Vstupujete do letošního Adventu s nějakým očekáváním?

Zdá se mi, že letos je prožívání Adventu ve společnosti trochu klidnější a bližší vlastnímu jeho obsahu. Jako by Bůh v Adventu byl trochu bližší než obvykle. A moje očekávání? Doufám, že bude možné s lidmi o této skutečnosti, která mě už dlouho provází – Bůh blízký – snáze hovořit. Už jsem to v uplynulých dnech i trochu zažil.