O elitách

Vyšebrodský cyklus - Klanění tří králů
Autor: repro Wikipedia.org

Klanění mudrců (Mt 2,1-12)

1 Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:

2 „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“

3 Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém;

Žalm 46,11, text ke kázání

O Vánocích dochází ke srovnání mocností. Třídí se elity. Bezmocný a chorobný Herodes, kterému na každém prstu visí jedna legie bojovníků. Co na tom, že římských. Sám je Idumejec, který se stále líčí na Žida. A proti němu Všemohoucí mimino zabalené do plének, pomačkané od porodu, plačící po šoku zrození a pak spokojeně přisáté u maminčina prsu. Dochází tu ke srovnání mocností a sil. S nebejasným výsledkem.

Že není Ježíš přijímán na Herodově královském dvoře, to není divu. Že není přijat a doceněn vlastními lidmi, to je však na pováženou. Nebeský paradox: Pán Bůh dochází daleko většího uznání mezi cizími lidmi. Čteme v evangeliu o mudrcích. Přijdou za jeho Synem až zdaleka. Platilo to tehdy a platí to i dnes.

Ježíš má příjmení Nazaretský. Ovšem dějiny života Pána Ježíše ve všech čtyřech podáních evangelií připomínají, jak málo ze zázračných souvislostí narození Ježíšova bylo známo v Nazaretě. Neznali nic o houfech andělů, nikdo jim neřekl o zázračné hvězdě. Neměli potuchy o zahraniční delegaci. Nevěděli nic o panenském početí a zázraku zrození Jana Křtitele. Znali tam v nejlepším případě jen Ježíšovo divuplné působení a jeho původ. Je to pro ně ten Josefův syn, co jim polámal olivu, když si hrál s klukama v sadě. Dokonce sousedi věděli o Ježíšových sestrách! Ejhle, mluví se tu o ženách! Přesně to zapisují Matouš a Lukáš, dva naše zdroje, takto:

Přišel do svého domova a učil v jejich synagóze, takže v úžasu říkali: "Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A  nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?" (Matoušovo evangelium 13:54-56)

Maloměstský zájem je až komicky dnešní: „Známe jeho původ. Ovšem, kde na to všechno vzal a kde pobral takovou popularitu?“ Posuzování podle vnějších, rodinných poměrů, dobrého jména či podle značky auta, přesně jako dnes. Hledáme elity národa, čučíme na ně na obrazovkách, odpovídají už na nesmysly do zblbnutí - protože jsou to ty elity.

Podle Lukášova podání si zase slavného souseda nejdříve považovali, protože zapůsobil u sousedů. Patolízalská slavománie, která se přisuzuje božským rodákům. To víte: Elity! Nicméně, On je zase dokonale podráždil tím, že prohlásil, že všude byl Pán Bůh slavnější, než v samotném Izraeli:

„Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: "Což to není syn Josefův?"  On jim odpověděl: "Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde,kde jsi doma."  Řekl: "Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad.  A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské.  A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman." Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem.“ (Lukášovo evangelium 4:22-28)

A přišel zvrat! Hele, klidně ať si dělá mocné činy u sousedů. Říká nám pravdu do očí a nemaže nám med kolem pusy, nechceme Ho. Heh! Elity!

Nazaretští byli zaměstnáni žvanivým pomlouváním farizeů, bojem o místo pro stánek na tržišti, vysokými daněmi od Římanů a diskusí o tom, kolik deka máty je vhodných pro správnou oběť. A protože Ježíš nezapadl do jejich Nazareta, nežvanil s nimi, proto přestal být Ježíš jejich.

 A teď to, co potřebujeme slyšet, když se ke slovu dere ten prezident či onen prezident a možná i ten, co ještě prezidentem není. Když se cpou dopředu všechny naše elity: „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh!“ Žalmistovo (v zastoupení Boží) zvolání, které nehřímá na pohanské národy, ale vyzývá především Boží lid a každého, kdo ví, jak je moc těžká a zodpovědná. Tedy okřikne ty, kteří by Pána mohli a měli znát! Chvilku je ticho. Šok. Někdo si dovolil nás okřiknout. Nás, elity tohoto světa!

A pak nám to dochází: Tohle není vzteklé křiknutí rozmrzelého tatíka na zlobivé děti. Je to jemná rada, která vyzývá náš rozum k přemýšlení. Rada, kterou je každému, dokonce i nepříteli, lepší respektovat. „Uznejte, že já jsem Bůh.“

S Ježíšem totiž přichází zákon sám. Bůh je hradem, který nebude dobyt cizími ani námi. Nemusí podávat dovolání k nejvyššímu a ani podání k ústavnímu soudu. Dovede si zjednat pořádek. Dovede říct „Dost!“, a to tak, že nikdo a nic nepokračuje. A proto uposlechnout radu, která říká „Dost!“, to znamená, že se skutečně zastavíme a nic, už opravdu nic nedodáme, ani naše dovětky: „Ale,…“

Ovšem naše uznání Boží všemohoucnosti také znamená, že Pánu Bohu dáme nárok na to, aby udělal cokoliv bude chtít. Teprve pak smíme mluvit a předložit mu cokoliv. Opravdu cokoliv. A to je, lidičky, úleva!

Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky, jak úžasné činy v zemi koná! Činí přítrž válkám až do končin země, tříští luky, láme kopí, spaluje v ohni válečné vozy. (Žalm 46,8-10)

Amen.

Daniel Kvasnička je kazatel Církve brarské v Litomyšli, fotograf a publicista.