Seznamka
Kostel - stodola - komunity z Grandchamp
Autor: Karel Šimr
Že se Ježíš narodil v chlévě, to ví snad každý. A leckdo už také popsal své Vánoce na frontě, v nemocnici nebo na různých místech světa. Ale Vánoce ve stodole?
Na sklonku vánočního týdne jsem se vydal do Grandchamp (velké pole) ve vesnici Areuse ve francouzskojazyčné části Švýcarska nedaleko Neuchatelského jezera. Právě zde totiž sídlí stejnojmenná ekumenická komunita. Přijíždím po setmění. Před chvílí začala večerní modlitba. A tak je v hloučku do sebe schoulených budov liduprázdno a nikdo mne nevítá. Beru za kliku prvního vchodu, k němuž jsem se namanul. Jaké překvapení, když na dveřích hned prvního pokoje za ním nacházím napsané své jméno. Tak přece uvítání! Všechny pohostinské „cely“ mají ovšem i svá stálá jména, vycházející z Ježíšových „já jsem…“ V mém případě „la vigne“, vinný kmen. Odkládám zde jen klobouk a spěchám do „kostela“. Ten se – stejně jako dějiště Kristovy poslední večeře s apoštoly – rozkládá v horním patře domu. V Grandchamp pro účely slavení bohoslužby upravili bývalou stodolu. Do rozlehlého prostoru, tvořeného dřevěnou konstrukcí, pouze několika barevnými skly prosvítá světlo zvenčí. Na první dojem tento „kostel“ působí trochu potemněle. Ale není to tak, že realita Božího království také do našich životů často zatím jen probleskuje? Otevírám dveře s nápisem „kaple Archa“ a ve světle množství svící vidím naproti stolu Páně a ambonu tváře několika desítek sedících či klečících sester v modrých hábitech a účastníků duchovních cvičení, kteří sem přijeli prožít přelom kalendářního roku.
Komunita má své počátky ve 30. letech 20. století, kdy několik žen z reformované církve začalo hledat prostor pro ticho a rozjímání. Nejprve konaly občasná duchovní cvičení, která se postupně stávala stále častějšími. Přelom nastal v 50. letech. Pod vlivem bratra Rogera z Taizé, jehož nově vytvořenou řeholi společenství přijalo, se několik žen rozhodlo nejprve pro dočasný závazek společného života. Dnes najdete v Grandchamp ženskou monastickou komunitu, sestávající asi z 50 sester z různých církví a zemí světa. Za svůj přijali důraz na smíření mezi křesťany a v celé lidské rodině a akcent na meditativní modlitbu se tak snoubí s nenásilnou angažovaností. Dokonce jsou zde i dvě Češky, respektive Moravanky, které absolvují noviciát a připravují se na trvalé sliby. Jedna z nich je zde už osm let a požadovaná délka času, potřebná pro rozpoznání vlastního povolání k životu v komunitě, působí velmi sympaticky. Vždyť předčasný vstup do řádových společenství už leckomu způsobil nemalá zranění…
interiér kostela
Autor: Karel Šimr
Ale vraťme se do „stodoly“, k modlitbě, k níž se spolu se zdejšími sestrami obvykle shromažďuje společenství těch, kdo přijíždí z menší či větší dálky na individuální pobyty nebo společné exercicie. Modlitba zde vyrůstá ze zpěvu žalmů a hymnů, čtení z Písma a dostatečného prostoru pro tiché rozjímání. Spiritualita komunity je hodně inspirována pravoslavím. Libují si zde ve vícehlasých zpěvech a ikonách, ozářených svícemi. Všímám si, že snaha po duchovní obnově v reformované tradici se často „orientuje“ – obrací k Východu. Zdá se, že reformovaní s pravoslavnými sdílí vnitřní pohyb pozvednutí srdce k liturgii nebeských chórů a mají tak k sobě vzájemně blíž než k západnímu katolicko-luterskému typu zbožnosti, která Kristovu přítomnost z této perspektivy příliš „stahuje“ z nebe na zem a „svazuje“ strohými formami.
Můj pobyt spolu se skupinou účastníků silvestrovsko-novoročních exercicií vrcholí na samém přelomu roku, kdy podle liturgického kalendáře slavíme svátek jména Ježíš. Připomínáme si, že Kristus osmého dne po svém narození byl obřezán a dostal své jméno, jak anděl ve snu přikázal Josefovi. Hodinu před půlnocí se ve ztichlé a ztemnělé „stodole“ shromažďujeme ke slavení eucharistie. O půlnoci přistupujeme k večeři Páně spolu se sestrami, které se ke sváteční bohoslužbě převlékly do bílého. Přede mnou po příjímání poklekají dvě mulatky. Vedle mne nějaký urostlý a důstojně oblečený muž pláče. Někdo zůstává v tiché modlitbě, jiní odchází na novoroční přípitek. Všichni asi různě prožíváme zvláštní posvátnost tohoto okamžiku přelomu času. Nikdo z nás neví, co nový rok přinese. Ale na jeho prahu zakoušíme, že ten, jehož jméno znamená „Bůh je spása“, je a bude s námi. A tak smíme jít ve jménu Páně.
Autor je evangelický farář
Související články o komunitě v Grandchamp publikované v magazínu Christnet:
