Palachova oběť

K dnešnímu výročí sebeupálení Jana Palacha (16. ledna 1969)

Církev a svět / Dan Drápal / 16. ledna 2017
Palachova oběť

Jan Palach
Autor: Wikipedia.org / Wikipedia Commons

Vnímání sebeoběti Jana Palacha bylo rozporné od samého počátku. V tomto článku se vůbec nebudu zabývat nesmysly v podobě „teorie“ Viléma Nového o „studeném ohni“, který prý vymyslely západní špionážní centrály, jež Jana Palacha obalamutily, protože mu slibovaly, že se mu vlastně nic nestane. V době, kdy Jan Palach dokonal svůj čin, si ho naprostá většina národa velmi vážila, byť mnozí jeho čin považovali za nesprávný, a to buď z důvodů náboženských (klasická křesťanská etika zapovídá sebevraždu), nebo kvůli přesvědčení, že živý člověk toho z principu dokáže víc než mrtvý (což považuji za značně diskutabilní).

Domnívám se, že všechna pro a proti, uváděná těsně po Palachově činu, zaznívají i dnes, 48 let po této události. Záměrně jsem zvolil toto nekulaté výročí, abych se nad Palachovou obětí zamyslel v roce, kdy bude patrně článků hodnotících jeho čin méně než o výročích kulatých.

Sám jsem tehdy zastupoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Pražském studentském parlamentu a byl jsem oněm událostem hodně nablízku. Těžko někdy zapomenu na naprosté ticho, které panovalo v pošmourné Praze onoho dne, kdy byla Palachova rakev vezena z Karolina přes Staroměstské náměstí. Jediné, co bylo slyšet, bylo naříkání Palachovy matky. Jinak neznělo vůbec nic, ačkoli Staroměstské náměstí bylo plné lidí. Ať už jsme si o Palachově činu tehdy mysleli cokoli, vnímali jsme jakousi posvátnou důstojnost oné chvíle. Byla to doba, kdy už o normalizaci bylo rozhodnuto, ale národ se stále ještě nechtěl jen tak vzdát svého snu o svobodné společnosti, žijící v pravdě.

Smysl Palachova činu

Co vlastně Palachův čin znamenal? Jaký měl smysl?

Předně je třeba jasně říci, že se nejednalo o sebevraždu. Výraz sebevražda nemůže stát sám o sobě – je odvozen od slova vražda, a vraždit Jan Palach nechtěl, a to ani sebe, ani nikoho jiného. Sebevraždu člověk někdy páchá, když není spokojen se svým životem. Palach byl zřejmě také nespokojen se životem, ale nelze říci, že se svým osobním životem. Nechtěl se smířit s životem ve lži, v přetvářce, v pokrytectví, v nesvobodě. Ano, lze legitimně zastávat názor, že tuto nespokojenost lze projevovat celou řadou jiných prostředků; bylo by ale ohavnou křivdou na Janu Palachovi, kdybychom ho vinili ze slabosti.

Jak hodnotit čin z křesťanského hlediska

Pokud Palachův čin nebyl sebevraždou, o jaký čin se vlastně jednalo? A je to čin legitimní z hlediska biblického?

Dnes už si patrně málokdo pamatuje, že forma protestu, kterou Palach zvolil, byla poměrně dobře známa z tehdejšího Vietnamu, kde se (zejména v polovině šedesátých let) upálila celá řada budhistických mnichů na protest proti americké intervenci. Sebeupálení jako forma politického protestu tedy nebylo něčím neznámým. O upalujících se vietnamských mniších se vědělo – psalo se o nich na titulních stránkách všech světových deníků a Jan Palach o nich jistě četl nebo slyšel. My křesťané jsme si vždy vysoce cenili mučednické smrti, která byla vyjádřením věrnosti poznané pravdě. Samozřejmě pro nás nikdy nepřipadaly v úvahu sebevražedné atentáty, mající za cíl zabít co nejvíce nepřátel. Někteří znalci dějin Druhé světové války sice věděli o fenoménu japonských kamikaze, ale to byl fenomén pro nás naprosto okrajový a v podstatě exotický. Palachovu smrt bychom ale těžko mohli označit za klasické mučednictví, a rozhodně ne za cosi jako kamikaze. I když… Mučedník se řeklo řecky martys, což znamená svědek. A Palach jistě svého druhu svědkem být chtěl: chtěl dosvědčit, že jsou hodnoty, za něž stojí za to umírat, a že jsou zde lidé, kteří nejsou ochotni sklonit hlavu a žít ve lži a přetvářce. A – přinejmenším dle mého názoru – to skutečně svým činem dosvědčil.

Palachova oběť

Pomník pod Národním muzeem, kde se Jan Palach zapálil
Autor: Wikipedia.org / Hans Weingartz / Creative Commons

Přesto ovšem cítíme, že o klasické křesťanské mučednictví se nejedná. Křesťanský mučedník si život nebere sám – jsou to jiní, kdo jej oň připravují. Křesťan vychází z přesvědčení, že život nám byl dán darem. Sami jsme si život nedali, tudíž sami nemáme právo se o něj připravit.

V tomto článku mi rozhodně nejde o to, Palachův čin někam zařadit nebo jej nějak oznámkovat. Chápal jsem ho jako protest a jako výzvu. Ostatně Palach zveřejnil dva své požadavky: aby byla zrušena cenzura a aby se zastavilo vydávání Zpráv, deníku vydávaného sovětskými okupanty. Nedošlo mu, že tyto dva požadavky jdou vlastně proti sobě. Jistě by bylo možno Jana Palacha za tento rozpor kritizovat. Domnívám se však, že ať už by měl Jan Palach požadavky jakékoli, byly vždy druhotné vůči činu samotnému.

Vím, že Friedrich Nietzsche měl pravdu, když napsal, že „krví se nedokazuje pravda“. Tento výrok je varováním: ochota za nějaké přesvědčení zemřít sama o sobě nedokazuje, že toto přesvědčení je správné. Lidé někdy umírali, protože považovali za pravdu něco, co bylo ve skutečnosti omylem či bludem.

Nicméně setkáme-li se u někoho zemřít za vlastní přesvědčení, měli bychom přinejmenším zpozornět. Někdy tím člověk skutečně dosvědčí, že existují hodnoty, kterým vnější divák – nebo i sám pachatel – nerozumí. Mohu třeba zmínit Sergeje Dakova, autora vlastní biografie, vydané pod názvem Odpusť, Natašo. Dakov byl pověřen pronásledováním a někdy i likvidací křesťanů v sovětském Rusku a několik let toto pověření plnil. Nicméně chování křesťanů – a neuspokojivá vysvětlení, které pro ně měli jeho nadřízení – ho nakonec přivedlo k tomu, že se sám stal křesťanem.

Pro nás, kdo jsme tedy žili, byl Palachův čin svého druhu povzbuzením. Palach byl ochoten zemřít, ale v mnohých z nás paradoxně posílil touhu žít – ne ovšem ve smyslu „vegetovat“, ale žít pravdivě, nepoddat se neupřímnosti, nepoddat se lži – a celá sovětská okupace a celá následná normalizace byla založena na lži. Nadto byl Palachův čin určitým kamínkem v celkové mozaice, která vyjevovala, co je to vlastně komunismus. Pokud si někdo i po masakrech při maďarské revoluci v roce 1956 dělal iluze, že komunismus nějak souvisí s humanismem, po potlačení Pražského jara v roce 1969 o tyto iluze musel nutně přijít. Palachův čin sám o sobě by to způsobit nemohl, stejně jako atentát na Heydricha neuděl ze všech Čechů odbojáře. Nicméně byl přinejmenším dokreslením situace. Kdo tomu chtěl rozumět, ten to pochopil.

Osobní vzpomínka 

Přidám osobní vzpomínku na drobnou epizodu oněch událostí. My, kdo jsme tehdy vedli studentské hnutí, jsme v oněch dnech prakticky permanentně zasedali v budově na Senovážném (tehdy Gorkého) náměstí, kde bylo původně, tuším, sídlo ČSM a později normalizačního SSM. Jedním ze studentských požadavků tehdy bylo, aby náměstí Krasnoarmějců bylo přejmenováno na náměstí Jana Palacha. Vzpomínám si, jak mezi nás zavítal tehdejší předseda české (nikoli tedy federální) vlády Stanislav Rázl. Prosil nás téměř na kolenou, abychom tento požadavek stáhli. Prý si máme vybrat kteroukoli jinou pražskou ulici nebo náměstí, jen ne náměstí Krasnoarmějců. Správně tušil, že něco takového by vyvolalo okamžitý zásah sovětských okupantů, rozmístěných tehdy po celé zemi. Měl jsem příležitost s ním nějakou dobu mluvit o českých dějinách. Zmínil jsem husitství jako snahu rovněž žít v pravdě (své bratry a sestry z římskokatolické církve teď prosím, aby mi to odpustili a v této souvislosti se nebouřili). Stanislav Rázl mi tehdy řekl: „No jo, ale uvědomte si, že husitství vlastně na dlouhou dobu znamenalo konec české státnosti.“ Tato replika mě překvapila. Bylo vidět, že komunista Stanislav Rázl má na tuto problematiku poměrně vyhraněný názor, který je ovšem v rozporu s oficiální komunistickou ideologií, která husitství vyzdvihovala. Později jsem se setkal u komunistů i v jiných souvislostech s tím, že něco jiného oficiálně hlásají a něco jiného si sami myslí, přičemž ve většině případů bylo to, co si ve skutečnosti mysleli, realitě (vzpírám se použít v této souvislosti slova „pravda“) mnohem blíže než to, co tvrdila oficiální ideologie. O to víc jsem si vážil vnitřní svobody těch lidí, kteří oficiálně říkají totéž, co si myslí „doopravdy“. To je ale přesně to, oč šlo Palachovi a k čemu se nás svým činem snažil vyzvat. Radím, abychom této jeho výzvy dbali i dnes, i když třeba na hodnocení jeho činu budeme mít různé názory.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte se zákazem nošení šátků do škol?
Ano
60%
 
Ne
38%
 
Nevím
2%
 
(Počet hlasů celkem: 125)