Seznamka
Martin C. Putna
Autor: facebook.com/Tahle Země patří všem / Petr Brož
Před pár týdny jsem dokončil knihu Česká katolická literatura 1945-1989. Je to kniha o literatuře. Ale je to i kniha o vztahu české kultury, komunismu a křesťanství. Odtud i pět bodů k tématu dnešního shromáždění.
Za prvé, komunistický útlak nezačal až po puči v únoru 1948. Nastal hned v roce 1945. I ve společnosti, formálně zcela svobodné, komunisté krok za krokem omezovali svobodu slova. Už 17. listopadu 1945 zakázali na poslední chvíli katolickému spisovateli Janu Čepovi, aby promluvil při rekviem za umučené studenty. Už tehdy byli nepohodlní lidé pomlouváni a špiněni. Už tehdy se vyzývalo k jejich odstranění. Už tehdy můžeme v dobovém tisku rozeznávat zámlky a strach. Totalita nezačíná až převzetím moci. Totalita začíná tehdy, když někdo organizuje lhaní a pomlouvání, a ostatní mlčí, protože jich se to zrovna netýká.
Za druhé, komunisté nekradli jen majetky. Komunisté kradli i témata a myšlenky. Myšlenka starosti o chudé a bezmocné, utlačené a ponížené – ta není komunistická. Ta je biblická. To je jedna z ústředních myšlenek v knihách proroků i v evangeliích. A jak to, že se komunisté této myšlenky dokázali tak úspěšně zmocnit? To nebylo dáno jen jejich šikovností. To bylo dáno i tím, že křesťanství, spojené s mocí a státem, na tuto myšlenku zapomnělo.
Za třetí, komunistický režim přinesl i něco dobrého. Přinesl, ale nechtěně. Tím, že nejlepší lidi tohoto národa zavíral a vyháněl – přiměl mnohé k přemýšlení, co jsme udělali špatně. Jestli také křesťanské církve nedělaly něco špatně. Jestli by také nepotřebovaly vnitřní obnovu a nový pohled na starosti a bolesti dnešního světa. Mezi těmi nejlepšími, kteří takto přemýšleli, byli ve věznicích teologové Josef Zvěřina nebo Bonaventura Bouše, v exilu Karel Skalický nebo Erazim Kohák. Ti, kdo pak doma zakládali Chartu, nebo jí pomáhali z exilu. Tito lidé došli k jasnému poznání, že má-li křesťanství k něčemu být, nemůže se vyžívat ve vzpomínání na zlaté časy zlatých biskupských kočárů.
Za čtvrté, komunistický režim zkoušel silné lidi zlomit. Ale slabé dokázal použít. Jméno Plojhar, jméno katolického kněze, který byl ministrem Gottwaldovy vlády a spolupodepisoval rozsudky smrti, se stalo synonymem jména Jidáš. A jeden církevní kolaborant z Husákovy doby vstoupil do dějin skrze Magorovu báseň, napsanou ve Valdicích:
V bělostné říze biskup Vrana
věří tak, jak mu věří strana.
Než trochu je mi s podivem,
že mi při mši svaté místo křížem
nežehná srpem a kladivem.
Komunistické dokázali být velmi pragmatičtí. Dokázali použít všechno, co se jim hodilo. Klidně i náboženství. Dokážou to dodnes. Současný režim v Kremlu oslavuje Lenina se Stalinem – a pravoslavné svaté – a pravoslavná hierarchie mu k tomu kadí kadidlem. Dnes může kříž klidně viset vedle rudé hvězdy – ale podstata násilného režimu, který pohrdá člověkem, zůstává pořád stejná.
Za páté, můžeme morálně odsuzovat křesťany, kteří slouží násilným režimům. Můžeme nevěřit komunistům, kteří se najednou začali ohánět křesťanskými hodnotami. Ale musíme brát vážně a vděčně, pokud člověk, který byl členem komunistické strany, projde vnitřní proměnou. V české kultuře máme mnoho příkladů lidí, kteří takovouto proměnou prošli, a vykonali pak mnoho dobrého. To je totiž jedna z opravdových křesťanských hodnot: Víra, že člověk se může napravit. Že zrůdná a nenapravitelná je ideologie – ale nikdy není ztracen konkrétní člověk, dokud žije a dýchá. Konkrétní člověk, který má svou vlastní nesmrtelnou duši. A, jak říká Masaryk v Čapkových Hovorech: Jedině na respektu k důstojnosti lidské duše se dá založit skutečná demokracie.
Amen.
