Seznamka
Kardinál Vlk ve studiu televize Noe
Autor: ADV studio
Už to, co jsem nedávno psal na Christnetu, bylo míněno jako jakási vzpomínka kardinála Miloslava Vlka. Bylo to několik dní před jeho odchodem. (Viz článek Oto Mádr, kardinál Vlk a my ostatní v 90.letech, pozn. red.)
Vzpomínat na něj by měli především lidé, kteří ho osobně znali a prošli s ním obtížná období jeho života. Míchat se do této společnosti by trochu připomínalo chvástání se onoho vojáčka z písně Vladimíra Veitha o bitvě: „Já tam také byl!“ Jenže nebyl.
Proto jsou jen takové střípky z pozdní doby. Na pražského arcibiskupa Vlka jsme narazili až počátkem 90. let, kdy církev procházela proměnami a vyrovnávala se se svou novou situací.
Boje o Souvislosti
Třecí plochou byla mimo jiné média. Jako první byla samozřejmě na ráně ta, která patřila církvi a to Katolický týdeník a Souvislosti – tehdy s podtitulem Revue pro křesťanství a kulturu vydávaná katolickým nakladatelstvím Zvon. Vedl ho Václav Vaško.
Pokud šlo o Souvislosti, došlo v jejich redakci ke změně a jako výkonný šéfredaktor je řídil Martin C. Putna. Nevoli vyvolalo zvláště první číslo ročníku 1993, kterému se později říkalo pro barvu obálky „bílé“. Vyšly tam třeba texty od Petra Fialy „Felix Maria Davídek a jeho spolupracovníci (Poznámky k historii skryté církve na Moravě)“, Martina Putny „Mnoho zemí v podzemí (Několik úvah o undergroundu a křesťanství)“, Petra Fidelia „K Jirousově koncepci undergroundu“.
Běžné církevní „produkce“ se vymykala i další čísla, což vzbudilo pozornost biskupů a různých bdělých katolíků. Došlo k roztržce a nic neuklidnilo ani jmenování Jana Sokola do čela redakční rady. V této atmosféře se Jiří Zajíc pokusil uspořádat schůzku redakce a spolupracovníků s arcibiskupem Vlkem, bylo to nejspíš někdy v roce 1993, na které jsem také byl.
Atmosféra to byla pochmurná, protože to vypadalo, že arcibiskup nějak nechápe, nebo nepřijímá o co nám šlo. Je pravda, že v té době měl zřejmě na starosti jiné věci a my byli ti, co všechno nějak zbytečně komplikují. Ožil jen jednou, když se o slovo přihlásila členka redakce Eva Formánková a zvolal: „Konečně žena!“
Kardinál poznamenal: On je chlapec takový živý...
Autor: Jan Jandourek
Celkem to ale nedopadlo moc dobře, arcibiskupa asi nepotěšila nabídka MCP, že mu jako výpomoc udělá „analýzu klišé“ v jeho projevech. Dopadlo to všechno nakonec ještě dobře, časopis vydavatelství opustil, biskupové se ho nepokusili normalizovat. Pocit podpory, který jsme chtěli, se ale nedostavil. Bylo to ale zákonité, asi to v té době ani moc nešlo. Opakovalo se to později s magazínem pro mládež AD - Ádéčkem, kde skutečně nic proticírkevního nebylo. Opět ten samý pocit nepodpory, ale je pravda, že v hlavním tažení se vyznamenal litoměřický biskup Koukl a arcibiskup Graubner. Zakázali Ádéčko prodávat v kostele, což byla rána ohledně distribuce, která časopis zničila.
Kauza pražské teologické fakulty
Jinak jsme kardinála Vlka začali vnímat během kauzy pražské teologické fakulty, které její tehdejší vedení dovedlo málem k vynucenému odchodu z univerzity. Tento spor Vlk nakonec za pomoci Říma vyhrál. Také vystupování kardinála proti sirotkům komunistického režimu, jak se projevoval ve snaze o církevní restituce a znovuzískání katedrály. Je pravda, že i u některých duchovních a laiků to vzbuzovalo nesouhlas, protože se jim nelíbilo, jak se na veřejnosti vytvořila asociace „církev chce peníze“. Šlo ovšem nejen o peníze, ale také o otázku spravedlnosti a zadostiučinění a ze strany pražského arcibiskupství byl materiál ohledně restitucí připravený přesvědčivě.
V době, když se začalo hodně mluvit o spolupráci a agentství kněze P., mimo jiné také jednoho z vyučujících na zahnívající teologické fakultě (a za komunistů našeho oblíbeného učitele, abychom byli spravedliví), mi kardinál poslal nějaké materiály, které se týkaly postupu církve vůči agentům. Mám na to půvabnou osobní vzpomínku. Vláčel jsem po ulici za ruku v dešti dvě děti, zazvonil mi mobil a v něm se ozvalo důrazné: „Tady kardinál Vlk.“ Pak jsme ještě takto mimo záznam komunikovali o podivném dění v české pravoslavné církvi.
Kardinál z venkova
Nemá cenu předstírat, že ho všichni měli rádi. Když slavil 75. narozeniny a bylo oznámeno, že bude v úřadu ještě dva roky, komentoval to jistý kněz dost ironickými slovy. To je ono tradiční nepřijímání lidí „z venku“ ze strany církevních Pražáků. V jiné dobové situaci se s tím potýkal už kardinál Tomášek, který přišel z Moravy jako apoštolský administrátor arcidiecéze. Daniel Herman vzpomínal, jak ještě několik dní po příchodu nikdo nepřišel dát dveře ke kardinálovu bytu a na noc dávali dveří květináč, že už je zavřeno. Dveře si museli společnými silami zasadit sami.
S Danielem Hermanem je spojená ještě jedna vzpomínka. Přišel na oslavu Danielových padesátých narozenin, kam jsem se dostavil s tehdy šestiletým juniorem poněkud bouřlivé povahy. (Pokoušel se například na paní Naděždu Kavalírovou střílet z plastikové pistole.) Při nějakých dalších gratulacích jsem ho držel na ramenou a on nevydržel ani vteřinu v klidu. Kardinál stál vedle a poznamenal: „On je chlapec takový živý“. To tedy byl.
Bylo tam pak těch okamžiků, kdy se kardinál choval jako kardinál víc. Třeba v listopadu 2007, kdy byl mezi lidmi, kteří neonacistům zabránili pochodovat na výročí Křišťálové noci Židovským městem, nebo když podpořil ve sporu s prezidentem Zemanem ohledně profesury Martina Putnu. Stejně tak byl důležitý jeho postoj k otázce dialogu s islámem a uprchlické otázce.
Když jsem se teď zpětně díval na stránky kardinal.cz, poslední věta z jeho textu 2. 1. 2017 zní: „Rekonvalescence ještě trochu potrvá.“ Tak to se teď v obrazném slova smyslu týká nás, co jsme tu zatím zůstali.
Mezititulky redakční.
Jan Jandourek je novinář, sociolog a starokatolický kněz.
