Po čtyřech letech pontifikátu papeže Františka

Portréty a rozhovory / Martin Vaňáč / 20. března 2017
Po čtyřech letech pontifikátu papeže Františka

Papež objímá muže nemocného neurofibromatózou
Autor: EPA / Claudio Peri

Arcibiskup z Buenos Aires, kardinál Jorge Maria Bergoglio (nar. 1936), byl zvolen papežem před čtyřmi lety, 13. března 2013. Rychlá volba (druhý den konkláve po pěti volebních kolech) a počet získaných hlasů (95 ze 115, k volbě stačilo 77) znamenaly silný mandát. Jeho předchůdce, Benedikt XVI., byl v roce 2005 zvolen 84 hlasy ve čtvrté volbě. Tehdy k tomu přispěl právě Bergoglio, který kardinály požádal, aby místo něho volili kardinála Ratzingera. Stalo se tak po třetím kole, kdy Ratzinger získal 72 hlasů a Bergoglio 40 (ze 115). Pokud by ani jedna strana neustoupila, volba nového papeže, který potřeboval získat dvou třtinovou většinu (tj. 77 hlasů), by se protáhla. Podle některých zpráv tato epizoda z minulého konkláve přispěla k tomu, že jeho jediný vážný protikandidát po třetí volbě, milánský arcibiskup kardinál Angelo Scola (nar. 1941), na oplátku požádal své stoupence, aby podpořili Bergoglia.

Byl zvolen kardinál, který nebyl součástí římské kurie a patřil k reformně smýšlející skupině, která se od konce 90. let scházela v St. Gallen v čele s milánským arcibiskupem kardinálem Carlo Maria Martinim (1927–2012). Předmětem kritiky skupiny byla přílišná centralizace církve, rostoucí moc římské kurie a poměry v ní, včetně korupce. Po smrti Jana Pavla II. (nar. 1920, papežem 1978–2005) vyplouvaly na povrch skandály z doby jeho dlouhého pontifikátu. Přes určité snahy o nápravu problémy v kurii neustávaly, naopak v letech 2011–2012 se ještě zintenzivnily. I z dosud umírněných kardinálů se stávali zastánci potřebných reforem kurie. Odstoupení papeže Benedikta XVI. umožnilo důkladnější diskuse o směřování katolické církve, protože nebylo třeba věnovat čas a energii záležitostem spojeným s pohřbem. Kardinál Bergoglio si v přípravných jednáních získal sympatie mnoha kardinálů, neboť se nevěnoval kritice kurie, ale ve svém stručném příspěvku nabídl pozitivní program: Místo církve, která je nemocná, protože se příliš zabývá sama sebou, je třeba usilovat o církev vycházející ze sebe a soustředící se na evangelizaci. Podle Austena Ivereigha kardinál Bergoglio ve svém vystoupení spojil „politického génia charizmatického vůdce a prorockou posvátnost poustevníka“, což rozhodlo. Zbývalo už jen překonat obavy z jeho vysokého věku (76 let) a zdravotního stavu, konkrétně s důsledky operace plic prodělané v mládí. Ve svých 76 letech se stal třetím nejstarším zvoleným papežem od poloviny 18. století. O rok starším byl Jan XXIII. (nar. 1881, papežem 1958–1963), o dva roky Benedikt XVI. (nar. 1927, papežem 2005–2013), všem ostatním nebylo v době volby ani 70 let.

Změna stylu a reformy kurie

Změna ve stylu papeže byla patrná již od jeho prvního vystoupení před lidmi na Svatopetrském náměstí, když v jednoduchém bílém hábitu pozdravil civilním „dobrý večer“ a na závěr poprosil o modlitbu. Odmítnul používat zlatem zdobená roucha, cestovat v papežské limuzíně a nastěhovat se do papežského apartmánu. Zprávy o vatikánských skandálech v médiích nahradily fotky papeže, který se nezdráhá projevovat city na veřejnosti, živě komunikuje s dětmi, objímá nemocné a žehná jim, často se usmívá a naopak neskrýval rozhořčení, když odsoudil válku v Sýrii. Opakovaně odmítnul mytologii, která se kolem papeže vytváří a dělá z něj Supermana nebo Superstar. „Papež je člověk, který se směje, pláče, klidně spí a má přátele, jako každý jiný. Je to normální člověk,“ uvedl v bilančním rozhovoru po roce pontifikátu. Ve svém prvním rozhovoru v září 2013 uvedl: „Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci.“ Od začátku pontifikátu se snažil připomenout jiná důležitá témata, jakými jsou evangelizace, starost o chudé a migranty nebo zodpovědnost za životní prostředí.

Po čtyřech letech pontifikátu papeže Františka

Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur / catholicchurch.org.uk

Do reformy kurie se nový papež pustil okamžitě. Měsíc po volbě zveřejnil jména osmi kardinálů, reprezentativně vybraných z celého světa, kteří se stali poradním orgánem papeže a byli pověřeni přípravou reformy. Tím papež František splnil jeden z nejčastěji uváděných úkolů budoucího papeže. Očekávání okamžitých reforem však v rozhovoru ze září 2013 mírnil: „Mnozí se domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny.“ V programové exhortaci Evangelii Gaudium, vydané v listopadu 2013, dal jasně najevo, že si nemyslí, „že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria konečné nebo kompletní slovo ke všem otázkám, které se týkají církve a světa. Není vhodné, aby papež nahrazoval místní episkopáty při rozlišování všech těchto otázek, které se vyskytují na jejich územích. V tomto smyslu vnímám potřebu pokračovat v blahodárné „decentralizaci“.“ (EG, 16)

Za čtyři roky pontifikátu toho papež František stihnul udělat více než dost, i když lidem očekávajícím skutečné změny se to zdá žalostně málo. Zdá se, že František dělá podobnou chybu, která byla vyčítána Janu XXIII. Neprovádí personální změny v čele hlavních kongregací, čímž ponechává na důležitých místech lidi, kteří se jakýmkoliv reformám většinou brání, neboť směřují k eliminaci jejich moci a vlivu. Nedávno zveřejněná rezignace členky Komise pro ochranu nezletilých, Marie Collinsové, z důvodů nedostatečné spolupráce ze strany ostatních úřadů římské kurie je jen malou ukázkou neochoty ke změnám a k opuštění pocitu nadřazenosti. Americký jezuita Thomas Reese při prvním jmenování kardinálů papežem Františkem v únoru 2014 označil za jeho „první velkou chybu“, že i nadále pokračuje v tradici jmenování představitelů kurie kardinály. Skutečná proměna římského dvora ve správní orgán, který by neusiloval uzurpovat si moc, ale naopak by sloužil jak papeži tak místním církvím, se těžko uskuteční, pokud budou i nadále kuriální úředníci jmenováni titulárními biskupy, arcibiskupy nebo kardinály. Přesto probíhají výrazně strukturální změny, např. počet papežských rad byl z původních 13 redukován na 5. Podle dostupných informací je možné očekávat další kroky. Zřejmě proto papež odkládá personální změny v čele kongregací, jejichž prefekti již přesluhují s ohledem na překročení věkové hranice k odchodu do penze (75 let). Nervozita v kurii stoupá, jedním z jejich projevů jsou nedávné kampaně proti papežovi Františkovi.

Po čtyřech letech pontifikátu papeže Františka

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Alfredo Borba / Creative commons

Nastoupily cestu rozlišování, očišťování a reformy i místní církve?

Zatímco změny v kurii jsou plně v kompetenci papeže Františka a jeho poradců, tak změny v životě církve jsou mnohem složitější. Očekávat jejich provedení od papeže Františka by bylo projevem naivity a přecenění role papežů, jejichž kult je pěstován od poloviny 19. století. Papežovy výzvy k decentralizaci a k iniciativě jednotlivých biskupských konferencí leckdy vyvolávají zmatek, neboť jejich činnost byla v posledních desetiletích Vatikánem systematicky paralyzována jak centralizací rozhodování, tak výběrem biskupů, jejichž hlavní ctností byla poslušnost a loajalita. Stanoviska odlišná nebo kritická k těm oficiálním byla překážkou k případnému jmenování biskupem a často vedla k disciplinárnímu řízení a postihům. Taková atmosféra vedla k potlačování tvůrčího myšlení a k rigiditě případně k záměně teologie za pouhé papouškování papežských dokumentů a vatikánských instrukcí. Není náhodou, že biskupskou kariéru udělalo mnohem víc církevních právníků než teologů. Přitom církev kromě právníků dohlížejících na pořádek potřebuje také proroky hledající nové cesty. Papež František na toto téma kázal v kapli Domu sv. Marty 16. prosince 2013: „Když se lidu Božímu nedostává proroků, pak tuto prázdnotu zaplní klerikalismus. Právě klerikalismus farizeů přiměl položit Ježíšovi otázku, odkud má plnou moc konat své činy. Myšlenka na Boží zaslíbení a naděje, že kráčíme vpřed, se redukují na pouhou přítomnost: farizeje zajímá pouze zákon přítomnosti.“

Po čtyřech letech Františkova pontifikátu je tedy třeba více než na činy papeže zaměřit pozornost na jednání církve na místní (biskupství) a lokální (farnosti) úrovni. Nakolik zde našla odezvu papežova výzva z exhortace Evangelii gaudium, aby každá místní církev „rozhodně nastoupila cestu rozlišování, očišťování a reformy“ s cílem hlásat Ježíše Krista „na jiných potřebných místech, tak i v neustálém vycházení na periferie vlastního území nebo do nových sociálně-kulturních oblastí... snažit se být vždycky tam, kde nejvíce chybí světlo a život Zmrtvýchvstalého“ (EG, 30)?


Autor je členem římskokatolické církve a asistentem na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte s obnovením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí?
Ano
65%
 
Ne
28%
 
Nevím
1%
 
Je mi to jedno
6%
 
(Počet hlasů celkem: 349)