Často si přejeme, abychom před druhými mohli lépe zdůvodnit a obhájit svou víru, Bůh byl „těm druhým“ více zřejmý; občas také, aby byl zřejmější nám samým. Avšak  evangelium Popeleční středy, která uvozuje dobu postní, nám říká, že Bůh je Bůh skrytý – a i my k němu najdeme cestu jen tehdy, vzdáme-li se vší vnějškovosti, povrchnosti a náboženského formalismu, když budeme mít odvahu vejít do skrytosti, najít onu vnitřní komůrku – a když nezapomeneme za sebou pořádně zavřít dveře. Boha často neslyšíme prostě proto, že stojíme na špatném místě: kdo se zabydlí na povrchu života, pak je pochopitelné, že v hluku světa Boží hlas neslyší a Bohu nic neví.

Jedním z úkolů, které přináší postní doba, je „zajet na hlubinu“, netěkat po povrchu života, hledat to místo uvnitř nás, kde je Bůh – jak učil sv. Augustin -„duší naší duše“, kde je nám bližší, než jsme my sami sobě. Právě Augustin ukázal, že sebepoznání a poznání Boha nelze od sebe oddělit.

Ovšem k opravdovému sebepoznání patří to, co je druhým úkolem postní doby: pokání, umění podívat se na sebe s neúprosnou pravdivostí. Masky patří k masopustu, k Popelci a postu patří odvaha sejmout masky – vždycky jednou přijde konec maškarády. Když jsou všechny převleky spáleny, zůstává jen hrstka popele. Jedna z vět, které mohou provázet udělování popelce, zní: „Pamatuj, že jsi prach a obrátíš se v prach“.

Tato dramatická dekonstrukce lidské pýchy a poukaz k pomíjivosti byla v minulosti, zejména v době baroka, oblíbeným tématem kázání. Ale vše je třeba vidět v souvislostech. Popelec je branou k Velikonocím a ona věta o pomíjejícnosti zůstává nedopovězena – až ve velikonočním dramatu uslyšíme její konečné dopovězení: ve zvěsti o vzkříšení. Zvěst o vzkříšení by zas byla pouhou mytologií, kdyby byla řečena mimo kontext dramatu velikonoc – jen když bereme vážně to, co nám říká postní doba a pašijový příběh, můžeme zvěst o konečné spáse přijmout jako slovo naděje, která povstává z popele poté, když je všechno spáleno.

Bůh však nesídlí jen uvnitř nás, ono hledání Boha v nitru má rovněž svá úskalí a své meze. Bůh je také ten „zcela jiný“ – a jeden z filozofů naší doby právem poukazoval na to, že Boží tvář nejlépe nalezneme v tváři druhého – v tváři cizince, zejména v tváři těch, kdo potřebují naši pomoc.

Jedním z úkolů doby postní je učit nesklopit oči před zrakem trpících. Je jich v našem světě stále víc a často neuhýbáme zrakem proto, že bychom byli sobečtí a necitliví, ale také z rozpaků, z jakéhosi studu nad vlastní zajištěností a neschopností najít řešení na tolik bídy – a nejen materiální bídy – kolem nás. Ale i když nemůžeme být řešiteli života druhých a zachránci celého světa, i když nemáme sílu stále se dívat na reálné utrpení – a raději se znecitlivujeme stále většími dávkami násilí a utrpení ve virtuálním světě na obrazovkách – přece alespoň v postní době neodvracejme oči od lidské bídy a nepřestaňme se ptát, co je alespoň to minimum, které mohu učinit.

Když se v posledních letech o Popeleční středě dotýkám posvěceného popele, vždycky se mi maně vrací onen otřesný obraz, který jakoby temně předznamenal naše nové milénium: neposvěceným, krví zbroceným prachem a popelem pokryté ulice a tváře lidí na Manhattanu 11. září 2001. Uhýbáme-li očima před utrpením našeho světa, nechceme-li nést spoluodpovědnost za jeho osud, když nejsme ochotni si sami posypat hlavu popelem a probudit se z iluzí o vlastní nevinnosti, tím spíše zlo, přesahující dnes všechny hranice států a kultur a i všechny hranice představitelného, nás dřív nebo později umaže – anebo smaže ze světa. „Změňte smýšlení“ – říká nám Ježíšovými slovy doba postní: teď je příhodný čas.

Autor je katolický kněz

Foto: Michal Ureš