Seznamka
Hana Farná
Autor: Christnet.eu
Nejkrásnější měsíc roku, květen, máj je u konce. Už tradičně mariánský měsíc letos patřil Panně Marii více než kdy jindy, protože je to právě sto let, kdy se v dolině Iria nebe dotklo země. Třináctého května byly svatořečeny fatimské děti, Jacinta a František Marto. Právě v den jejich svatořečení jsem měla možnost prožít na Svaté Hoře, na pouti za duchovní povolání.
Patřím k těm katolíkům, pro které mariánská úcta by mohla být kamenem úrazu. Ale nemusí jím být, vždyť vztah k Ježíšově matce prochází vývojem, tak jako vztah k naší lidské matce. Napřed bezvýhradná láska k „Ježíškově mamince“, potom jakési procitnutí, kdy dětské modlitby už nestačí. Nastává čas ke změně, ke konverzi dětské víry ve víru dospělou. V ten okamžik nutně musí přijít otázka, kdo je Maria, Miriam z Nazaretu.
Maria je na první pohled těžko uchopitelná. Už při prvním zamyšlení vidíme dva póly: dívka z Nazareta a žena oděná sluncem. Musíme si položit otázku: co je mezi tím? Odpověď zní: Maria je jedna z nás, je to žena, ne bohyně, Maria je člověk, tak jak ho Bůh původně zamýšlel. Že byla bez viny, to ani zdaleka neznamená, že by byla vzdálena všemu lidskému. Určitě se uměla s kamarádkami od srdce zasmát, radovat se z nových šatů, dobře uvařit a užívat si svého mateřství. Její poslání bylo zcela mimořádné, proto patřila jedině Bohu, ale za svého pozemského života nestála na piedestalu. A ani by se tam postavit nechtěla. Jak správně píše můj evangelický kolega, MUDr. Zdeněk Susa, Maria je jednou z biblických postav, které bylo nejvíce ublíženo. Její bytost se rozdrobila do nesčetných „Madon“, soch a sošek. Mariánská úcta velmi snadno může sklouznout kamsi zcela „mimo mísu“, tedy mimo radostnou zvěst jejího syna. Švédský lékař a spisovatel Axel Munthe naprosto přesně vystihl, kam až může dojít pokřivená mariánská úcta: v osmdesátých letech předminulého století zachvátila Neapol ničivá epidemie cholery. Lidé se utíkali o pomoc k Madoně. A ne jen k jediné, ale rovnou k celé řadě – Madonna del Carmine, Madonna del Ajuto, Madonna della Buona Morte., la Madonna Egiziaca, l´Addolorata… Lékař se zeptal jednoho řeholního bratra, proč tak málokdy slyší Boží jméno a jméno jeho Syna už vůbec ne. A dostalo se mu odpovědi přímo šokující: Svatá matka si pro svého syna mohla oči vyplakat, a co on kdy udělal pro ni? „Ženo, co mám s tebou dělat? Ještě nepřišla má hodina“. Domnívám se, že tohle je nad všechny komentáře a úvahy.
Samozřejmě, jsme lidé, ne andělé a poznáváme skutečnost svými smysly. I proto byla ustanovena Eucharistie, Pán Ježíš vyšel vstříc naší lidské touze po fyzické blízkosti. I jeho matku si chceme a potřebujeme trochu přiblížit. Vždyť Marie je první člověk, který uvěřil v Krista. Jestliže Židé mají otce Abrahama — prvního věřícího, otce své víry, mají křesťané matku Marii. Je matka naší víry, tak jako Abrahám byl otcem víry starozákonních Židů Maria je matkou víry Nového Zákona.
Sochy a vyobrazení Marie nemají plnit funkci zlatého telete - ˇŽidé na poušti pod horou Sinai to také mysleli dobře, nechtěli odpadnout od Hospodina, ale toužili mít něco svého, viditelného a hmatatelného. Jak známo, dopadlo to špatně. Fotky našich blízkých, už zemřelých rodičů a prarodičů, máme v úctě. Ale nejsou to oni sami, jen jejich obraz, památka. A s vyobrazeními Panny Marie je to zrovna tak.
Je zajímavé, že jedna z nejpůvabnějších „krásných Madon“, Plzeňská Madona, nám přímo názorně ukazuje, kam má směřovat náš pohled? Kdo se jí chce podívat do očí, vidí především obličej děťátka, které má v náručí. Současně se díváme do jeho očí, do očí Ježíšových. To vystihuje dávná moudrost: Skrze Marii k Ježíši.
Autorka je lékařka
