Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Alex Leung / Creative Commons
Na jeden rok se v Litomyšli otevřela cesta k tomu, aby se Stůl Pánův považoval za Pánův a ne za stůl jednotlivých církví. Podle mne i podle kolegů to bylo jako v nebi. Že to muselo narazit, je nabíledni. Biskup jedné církve zakročil, protože jej k tomu měli jeho vlastní. Ne všichni to vítali. A to je třeba chápat. Ale ani u protestantů to nebylo tak jasné. Někteří zahlasovali nohama a přestali chodit, jiní (a to se cení) diskutují a kladou otázky.
Totiž, je na co se ptát a nepřijímat vše tak mimochodem! Tedy: Je spolecné stolování tvorba jedné církve? Ne, není. Vždy zůstanou církevní domácnosti se všemi svými zvyky. Z jiného pohledu, jednu církev udělal Pán Ježíš a my porcujeme, takže... Je taková Večeře Páně spoluslavením, nebo jak se cize říká koncelebrováním? Není. Každý slouží podle domácího zvyku, a ostatní jsou vítáni ke stolu, když je hotovo! Nikomu nelezeme do kuchyně, pokud nejsme zváni třeba nasekat petrželku. Věříme skutečně, že jde o tělo a krev? Inu, jistě, pak bychom nevěřili tomu, co říká sám Pán! Věříme tomu srdečně? Ale neptejte se nás na technologii. Není to důležité, jednáme vírou. A může takovou večeři správně podávat i ten, kdo nemá ordinaci té či oné církve? V tom asi nebudou všichni zajedno. Náš nástup do diskuse je jasný: Pokud někdo ctí apoštolská pravidla a je odpovědný své církvi, pak má apoštolskou posloupnost. A nakonec: K čemu to všechno je? Neřekli byste, jak velký ohlas taková přívětivost má na okolí. Na ty, kteří nikam nechodí. Evropa je křesťanská? Hmm... Nu, tak to tak zkusme brát!
Autor je kazatel Církve bratrské v Litomyšli. Psáno pro časopis Brána.
