Seznamka
Publicista a starokatolický duchovní Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
V debatě pod mým článkem o tom, jak oslovit sekulárního člověka se objevila celkem podstatná debata o tom, co se myslí slovem víra.
V článku zazněly věty, že "vírou myslíme přesvědčení o nadpřirozených bytostech nebo entitách, jako jsou Bůh nebo bohové, duchové, andělé, démoni, džinové a tak dále." Sekulární člověk „nevěří v nadpřirozené bytosti, entity nebo sféry“ a také že „nikdo ze sekulárních lidí není přesvědčen o nadpřirozených božstvech nebo říších“.
Jen připomínám, že tyto výroky nejsou moje, ale jsou to citace z článku sociologa Phila Zuckermana.
Otázky kolem sekularizace
Je nutné vsunout poznámku o tom, jak je to s tou sekulární společností a sekulárním člověkem. Dlouho se jaksi mainstreamově předpokládalo, že sekularizace, „odposvátňování“ světa je proces, který stále lineárně postupuje vpřed. Je to mnohem složitější. Abychom řekli pointu hned na začátku, takzvaná sekularizační teze neplatí, lépe řečeno neplatí absolutně. Týká se určitých částí světa a určitých aspektů života společnosti a jedince.
Slovo sekularizace má také více významů, původně se týkalo třeaba zabírání církevního majetku světskou mocí, nebo šlo o to, že některé funkce, které dělaly církevní instituce (školství, zdravotní a sociální péče), na sebe začal přebírat stát. Ale my se držme toho významu, který mluví o „odkouzlení světa“ (Entzauberung der Welt), jak tomu říkal německý sociolog Max Weber. Nejsou tu žádné tajemné síly, které je třeba ovládat pomocí magických úkonů, jak by si představoval člověk žijící ve světě magického myšlení, ale svět se zvládá pomocí poznání a racionality.
Křesťanství není magické, aspoň ne své „oficiální“ formě. (Realita je jiná.) Tím, že respektuje „autonomii pozemských skutečností“, k sekularizaci také přispělo. Technicky může svět fungovat docela dobře i bez náboženství, pokud nedojde k nějaké hodnotové krizi. Což dojde, ale děje se to jen někdy.
Náboženskost člověka
Ústup od věrouky a opouštění kostelů neznamená, že by náboženskost člověka nenacházela svůj průchod jinde. To je všechna ta záliba v esoterice nebo zbožšťování diktátorských vůdců až po nošení ikon s jejich obrazy v průvodech a uctívání ostatků. Z tohoto hlediska je velmi náboženská i společnost s vysokým podílem ateistů a necírkevních lidí, jako je ta naše. Je to ovšem spiritualita divoká a zacházející často do bizarních forem, protože není držena na uzdě tisíciletým řádem.
Když tady mluvíme o sekulárním člověku, je třeba mít na paměti, že se jedná o takzvaný „ideální typ“. Nic takového v čisté formě neexistuje. Můžeme mít sekularizovaného člověka, který o kostel ani nezavadí, Bohu říká Vyšší moc nebo Osud a přezkoumává své rozhodnutí siderickým kyvadélkem. Jiný nedělá ani tohle a je přesvědčený ateista poučený sociobiologií, jenom třeba našlapuje jen na bílé dlaždice. Stejně tak je ale čistým typem i výraz katolík nebo protestant. Nikdo totiž není nic čisté a nekontaminované. Takto je třeba rozumět tomu, jak pojem sekulární člověk používáme. Je to hypotetický jedinec určitých rysů odnáboženštění, který nám slouží jako model. V realitě se k němu skuteční lidé vždycky nějak blíží.
Víra a sekulární člověk
Zpět tedy k víře a sekulárnímu člověku.
V biblickém slova smyslu je víra samozřejmě něco jako vztah a důvěra. Nejedná se o přesvědčení o něčem, co nevidíme, nebo nemůžeme dokázat. Tento dvojí význam se ale navzájem nevylučuje.
Sekulární člověk nemůže padat s důvěrou do Boží náruče, když není přesvědčen o Boží existenci. Bylo by to, jako kdyby měl rocker skočit z pódia do davu a přitom si nebyl jistý, že pod pódiem vůbec někdo stojí, aby ho chytil.
Graham Greene popisuje stav před svou konverzí, kdy jeho problémem nebylo uvěřit v Boží lásku, ale v to, že vůbec nějaký Bůh je. A to je právě ten problém.
Kdyby Abraham cestou na horu Moria, kde chtěl obětovat Izáka, potkal cestou filozofa Feuerbacha, ten by mu vysvětlil, že nemá bláznit. Bůh je jenom projekce člověka na nebe, takže je zbytečné syna obětovat, a tak má jít s klukem domů a dělat něco užitečného. To už by samozřejmě nebyla Bible, ale spíš nějaká povídka Woodyho Allena.
Bůh „neexistuje“ jako ostatní věci, on je základem všeho. Proto se taky nedá dokazovat, jako se dokazuje, zda existují červení delfíni, nebo neexistují. Když objevíme aspoň jednoho, víme, že existují. Musíme se samozřejmě podívat, zda je delfín červený i z druhé strany a není tam třeba napsáno Made in China, což by objev trochu problematizovalo.
S Bohem je vlastně menší problém než s oněmi „nadpřirozenými entitami“. Sekulární člověk spíše uvěří v Boží existenci, než třeba ve stigmata svatých nebo zjevení ve Fatimě a proměnu vody ve víno. S tím má skutečně potíž, protože to neodpovídá žádné jeho osobní zkušenosti. Zatímco i ateista může někdy pocítit jakousi jednotu všeho a nahlédnout nějakým způsobem věčnost, tak to, zda jsou, nebo nejsou andělé, už jde mimo něj.
Tato „víra číslo 2“ je tím kamenem úrazu, ač si to věřící často neuvědomují.
Zatímco „víra číslo 1“ je dejme tomu osobní vztah mezi mužem a ženou, „víra číslo 2“ je jako věřit tomu, že ona žena má skutečně sestřenici v Americe, jejíž babička viděla Abrahama Lincolna. S Boží existencí je menší problém než se stigmaty patera Pia nebo vírou v předurčení nebo blízký konec světa. Co je pro někoho úžasným důkazem Boha, pro druhého je naopak překážkou a vadí mu to.
To je právě paradox sekulární doby. Zázraky už nepřibližují, zázraky oddalují a komplikují. (Jistě, je rozdíl zázrak a znamení, Ježíš činil znamení, ale to bychom se dostali daleko.) Lidé ještě pochopí, co Kristus říká a chce, jen jim vadí, kdyby ještě navíc k tomu měli věřit, že kromě pronášení Horského kázání chodil Ježíš po vodě. Když se po nich bude chtít, aby tomu za každou cenu věřili, protože jinak přece nejsou věřící, obrátí se zády ke všemu. Protože nemohou věřit tomu, co nejen nevidí, ale odporuje to jejich zkušenosti.
Nemají „víru číslo 2“ a nevědí, jak by ji mohli mít. Těžko jim to ale vyčítat.
Mezititulky redakční.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
