Zvolí církev věrnost evangeliu, či přízeň mocných a potlesk většiny?

Usnesení vlády, že nepřijmeme ani jednoho uprchlíka, je popřením evangelia

Areopag / Tomáš Halík / 6. července 2017
Zvolí církev věrnost evangeliu, či přízeň mocných a potlesk většiny?

Tomáš Halík, český katolický kněz, teolog, religionista a sociolog náboženství
Autor: Wikipedia.org / Petr Vodička / Creative Commons

Tématu lásky se věnoval Mons. Tomáš Halík ve své řeči v rámci děkovné mše svaté, která se uskutečnila 2. července v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli jako součást programu Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho slova však mířila dále, než jen k plnému kostelu, a měla i kritickou notu. Ta směřovala nejen do řad politiků, ale i do řad církevních.


„Kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není mě hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mě hoden.“

To jsou tvrdá slova. Kdo vůbec může vznést takový nárok? Náš vztah lásky a odpovědnosti k členům naší vlastní rodiny je něco, co je hluboce zakořeněno v podstatě člověka, co má své kořeny psychologické a ideologické, co je chráněno jedním z přikázání desatera. Kdo může něco takového relativizovat? Ten jediný, který je absolutní, Bůh sám. A my věříme, že Ježíš Nazaretský je pro nás božím slovem, že jeho osoba, jeho příběh, jeho učení, jeho slova, jeho činy jsou způsobem, jak Bůh oslovuje nás. V něm všechna plnost božství přebývá a on může vznést takový nárok. Připomíná nám to dvojí přikázání lásky: miluj pána svého Boha z celého svého srdce, z celé své mysli, celou svou silou a svého bližního jako sebe. Miluj Boha. Ale jak se to dělá? Co se tím konkrétně myslí?

Před několika lety jsem se odebral do samoty a meditoval právě nad tímto slovem. Z těch meditací vzešla knížka Chci, abys byl. Tam jsem si uvědomil, že málokterá slova znamenají pro různé lidi tolik různých věcí jako láska a Bůh. Je třeba si uvědomit, co těmito slovy myslíme. Chtěl jsem přiblížit ta velká slova evangelia o lásce k Bohu, o lásce k bližním, ba i o lásce k nepříteli, i těm, pro které slovo Bůh je zastřeno oblakem tajemství, otázek a pochybností.

Proč se má teolog  zabývat tématem lásky, o kterém bylo už tolik napsáno? Tolik krásné poezie a románů, tolik filozofických úvah…  Slovo, které je pro náboženský svět klíčové zní transcendence, sebepřekročení. Smyslem lásky je sebetranscendence, sebepřekročení. Miluji opravdu toho, který je pro mě cennější, než jsem pro sebe já sám. Miluji to, čemu dávám přednost  před svým vlastním sobectvím, před svými vlastními egoistickými zájmy. Velikost lásky je tato sebetranscendence, a proto opakem lásky není nenávist, ale sebeláska, narcismus, egocentrismus. A láska je osvobození z toho nejtemnějšího vězení, kterým je vězení našeho vlastního já. Ta krása lásky, ta opojná krása lásky, ta závrať, která se zmocňuje člověka, který opravdu miluje, znamená, že se v lásce dotkl absolutna, že dokázal překročit sama sebe, své zájmy a že byl svobodný od sebe. Ta svoboda přináší naprosto jedinečnou zkušenost Boha.

Kdysi jsem napsal provokativní větu, že Boha možná nezajímá, jestli v něj věříme, ale velmi mu záleží na tom, jestli ho milujeme. Nezáleží mu na tom, zda v něho věříme v tom smyslu, že máme svůj názor na Boží existenci. Naše lidské názory jsou vždycky velmi daleko od božské skutečnosti. To, na co se nás Bůh ptá, je, jestli ho milujeme. Ano, je přirozená námitka, že nejdříve v něho musíme věřit, a pak teprve ho můžeme milovat. Myslím si, že to není pravda. Myslím si, že teprve ten, kdo miluje, může vůbec porozumět tomu, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Teprve ve zkušenosti lásky, ano i lásky k druhým lidem, je-li nezištná, opravdová, je ona božská síla lásky, je ono absolutno. A ta krása lásky je  závrať z toho, že jsme se dotkli absolutna. To je něco, co nám nemůže nahradit vůbec nic na tomto světě.

Platon říkal, že i tělesná láska, mezilidská láska a erotická láska je už jakýmsi prvním stupněm té velké božské lásky. Ano, na všechny druhy naší lásky, jestliže jsou upřímné a osvobozené od naší sebelásky, dopadá něco z té záře, krásy a hloubky Boží lásky. Vztahu mezi člověkem a Bohem. Teprve ve zkušenosti lásky můžeme pochopit, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Ano, je mnoho druhů lásky. Francouzský filozof Gabriel Marcel rozlišuje l‘amour oblatif a l‘amour possessif. Lásku, která je posesivní, tedy vlastnická, která chce druhého vlastnit, a lásku, která je obětavá, která se pro druhého vydává. Boha nemůžeme milovat tou posesivní láskou. Ano, jsou lidé, kteří by chtěli Boha vlastnit, kteří by ho chtěli používat jako bůžka pro štěstí nebo pro plnění vlastních přání. Ale to je magie, protiklad víry.

Křesťanství nám říká, že lásku k Bohu nelze oddělit od lásky k člověku. „Jestliže říkáš, že miluješ Boha, kterého jsi neviděl, a nemiluješ bratra, kterého vidíš, jsi lhář,“ říká Písmo. Ano, křesťanství nám ukazuje hluboké spojení mezi lidským a božským. Boha nemůžeme milovat jako předmět, protože Bůh není předmět. My můžeme milovat druhé v Božím světle. Co to znamená milovat druhého v Božím světle? To znamená, že ten druhý, ať jakkoli ho miluji, pro mě není modlou. Že v tom vztahu zakouším právě to sebepřekročení. To, že láska je něco, prochází ještě tím svým konkrétním předmětem a míří až k tomu zdroji lásky, kterým je Bůh. Skrze bližní je s námi Bůh v Kristu.

Kristus říká: „Kdomiluje otce nebo matku, děti více než mne, není mne hoden.“ A co je to Kristovo já? To Kristovo já se neomezuje jenom na člověka - Ježíše z Nazaretu, který žil před dvěma tisíci lety. Ježíš sám rozšířil své já. Řekl nám něco velmi podstatného. „Kdekoliv jste nasytili hladové, oblékli nahé, navštívili vězně, potěšili ty na cestě - to jsem byl já. A když jste odmítli tuto službu lásky, mne jste odmítli.“

Tohle jsou závažná slova pro naši dobu. Na našem kontinentu jsou desetitisíce lidí, kteří prchají před válkou, smrtí a zhoubou. Nesmíme si nechat my, kteří jsme v sobě nezapřeli lidství, svědomí a srdce, dávat potupnou nálepku jakýchsi naivních sluníčkářů a vítačů. Ano, i my víme, že je třeba střízlivě rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou skutečně obětí násilí, a mezi lidmi, kteří jsou obětí planých slibů těch, kteří kupčí s lidskou nadějí, že se někde budou mít lépe, budou žít důstojný život. Ale i tito lidé mají právo na naše porozumění.

Naše vláda před časem přijala usnesení, že nepřijmeme ani jednoho uprchlíka. Toto usnesení je popřením evangelia. Ten, kdo pro ně zdvihl ruku, ten, kdo je schvaluje, ten, kdo vůči němu neprotestuje, zapřel Krista. Polská biskupská konference řekla jasně, jestliže naše vláda bude mít toto stanovisko, jestliže devadesát procent Poláků bude schvalovat toto stanovisko, my jako církev musíme říci ne, protože my se budeme řídit evangeliem a ne tím, abychom byli hezcí v očích moci. Ano, jsem velmi zvědav, a modleme se za naše biskupy, aby dostali ducha statečnosti, když se budou rozhodovat mezi tím, jestli budou věrni evangeliu a papeži Františkovi, anebo jestli budou usilovat o přízeň mocných, kteří je budou odměňovat, anebo o popularitu většiny. Prosme, aby pamatovali na slovo evangelia: „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.“

My nesmíme se bát být v menšině a stát proti předsudkům většiny. Ano, musíme se snažit rozumět obavám lidí. Obavy jsou, jak jsem řekl na začátku, namístě. Ale proto máme víru, abychom obavy nenechaly pustit ke kormidlu našeho života. Aby se obavy nestaly strachem, strach plodí agresivitu a nenávist, a proto nesmí mít místo v srdci křesťana.

Před rokem tady jeden muž středního věku přicházel ke svatému přijímání. Až v poslední chvíli jsem si všiml, že má na klopě placku s přeškrtnutým minaretem „Islám tady nechceme“. Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a podobných lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně. My jsme dlouho měli velkou potíž, až do slov papeže Františka, abychom našli místo u stolu Páně pro ty, kteří jsou ve velmi komplikovaných životních situacích. A papež říká: „Buďme milosrdní.“. Ale není možné, aby ke stolu Páně přicházeli ti, kteří budou veřejně se hlásit k nenávisti, ať už to bude Haken-Kreuz rasové nenávisti, ať to bude rudá hvězda, nenávist sociální, ať to bude tato nenávist kulturní a náboženská. Ať to budou tito lidé, kteří proti slovu Kristovu na nenávist odpovídají nenávistí. Ano, je třeba říct ne jakémukoli fanatismu. A zejména fanatismu, který zneužívá náboženské symboly. Ale není možné rozšiřovat nenávist vůči bratřím a sestrám, s nimiž nás spojuje stejné abrahámovské dědictví, a z nichž mnozí cítí stejný odpor vůči násilí a zneužívání náboženství ve jménu násilí. To nám stále připomíná papež František - a je třeba, aby všichni hlasatelé evangelia toto měli na mysli a nebáli se učit věci nepopulární.

Kdysi jsem byl před Vánocemi pozván do nějakého rozhlasového pořadu a redaktorka mi řekla: „Je to před Vánocemi, řekněte něco slaďoučkého“. Odpověděl jsem: „Madam, to nemohu sloužit. My křesťané máme být solí země, a nikoli sladidlem.“ My jsme byli povoláni, abychom byli solí země, a ne šlehačkou a pocukrováním.

My tady nejsme od toho, abychom vyhovovali předsudkům většiny a říkali to, co se líbí mocným. My musíme někdy říkat nepopulární věci, protože je to pravda. My musíme být odpovědni evangeliu a Kristu, a ne těm, kteří nás budou odměňovat za loajalitu. Ano, Kristus klade velmi náročné požadavky. Slyšeli jsme to v dnešním evangeliu. Ano je třeba v tomto těžkém světě na sebe brát kříž a pomáhat těm, kteří pod křížem padají. Ano, musíme vidět Krista v těch, kteří jsou pronásledováni, zbavováni domovů, musíme pro ně mít otevřené srdce. Jistě, jakým způsobem a v jakém měřítku to uděláme, to už je další kapitola. O tom mi nepřísluší tady mluvit. Ale je třeba otvírat naše svědomí a srdce. Je třeba nenechat se zaslepit ideologií nenávisti a předsudky, byť by devadesát procent lidí tyto předsudky vyznávalo. Ano, jsme v místě, kde děkujeme za naši kulturu. Děkujeme za naši křesťanskou kulturu.

Chceme hájit naši křesťanskou kulturu. Avšak křesťanskost země se neměří tím, kolik lidí přijde na pouť na Velehrad, neměří se tím, kolik lidí je v kostelích, ale měří se tím, kolik lidí bere vážně Kristovo slovo: Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, byl jsem na cestě a ujali jste se mě. Ano, jsou lidé, kteří nechodí mezi nás do církevního shromáždění, a přesto rozumějí těmto slovům. A Pán říká: „K těm se přiznám v poslední den.“ A těm, kteří budou mít plná ústa zbožných frází, ale nebudou solidární s lidmi v jejich utrpení,  těm Kristus řekne: „Pryč ode mě - protože jste mě zapřeli a já zapřu i vás.“

Ano, Kristus říká náročné věci. Naše víra není cukrátko. Naše víra je náročná cesta. Avšak my jsme byli na tuto cestu pozváni, protože vede k životu. Je to cesta lásky, která není láskou ve smyslu nějakých vznešených pocitů. Je láskou ve smyslu sebepřekročení, vykročení z vězení našeho sobectví, osobního i národního. Na této cestě zakusíme obrovské osvobození a obrovskou radost. Jděme za Kristem, byť by líbivá hesla tohoto světa zněla sebelákavěji. Amen.

 

Zvýraznění v textu provedeno autorem (pozn. red.).

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte se zákazem nošení šátků do škol?
Ano
57%
 
Ne
40%
 
Nevím
2%
 
(Počet hlasů celkem: 161)