Seznamka
Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons
Krása a energie jazyka
Souhlasím s přesvědčením, že to nejlepší z katolické teologie 20. století vyrostlo z energie a krásy znovuobjeveného a prosvobodnělého jazyka. Druhý vatikánský koncil nespadl z čistého nebe. Byl nevyhnutelnou odpovědí na proměnu světa, církve i jazyka, který si s rubrikálním pojetím latinsky psané teologie pro hrstku vyvolených už nevěděl rady. Paradigma teologického myšlení a církevní praxe bylo sice ovlivněno dějinnými změnami, které se vymykaly běžným představám o možnostech a vrcholech lidské nenávisti a násilí (dvě světové války, dva totalitní režimy, holokaust, gulagy), ale v pozitivním ohledu na něj měly nemenší vliv lidská odvaha, soucit a slovo, jazyk a řeč, překračující limity dogmatického uvažování. Svoboda slova, hledající pravdu a zároveň člověka osvobozující, musela stůj co stůj potkat i církev samotnou. Ti, kdo jí pomohli nalézt zdroj nových forem vypovídání, byli často lidé žijící v církvi na okraji nebo jsoucí docela mimo ni. Básníci, umělci, vědci i reformní teologové, kteří pochopili, že o Bohu se nejlépe hovoří slovy, jimiž nás rodiče a naši nejbližší naučili poznávat a milovat.
Reformní teologie a síla živého slova
Lakmusovým papírkem porozumění duchu koncilu byly v mém vidění světa i prožitky a reflexe protestantských bratří a sester. Jak se asi cítil a jak reagoval na koncil doyen reformované teologie Karl Barth, si mohl čtenář přečíst například v přehledné studii Donalda W. Norwooda Reforming Rome. Karl Barth and Vatican II (2015). Vedle christocentrického zaměření koncilu byl pro něho důležitý také jazyk a styl, kterým se – ne prvně v dějinách, ale po dlouhé době – církev vztahovala k těm, kteří tvoří nejen celou její bázi, ale rovněž i všechna patra pyramidy – k laikům. Nejen v této christologické dimenzi se Barth cítil být podle svých slov pochopen daleko víc katolickými teology té doby (Hansem Küngem, Hansem Urs von Balthasarem a samozřejmě i mladým Josefem Ratzingerem) než některými svými protestantskými kolegy. To je přece velké vyznamenání! Myšlení v řeči, v níž lidé vyrostli a slyšeli podstatná slova formující jejich dětství a dospívání, se už nemusí povinně převlékat do poněkud vyčerpané latiny, která už dávno ztratila svoji poetiku, barvu a tvůrčí energii, nepočítám-li v to ovšem dílo českého génia Eugena Brikciuse. Z úředního černobílého jazyka milostnou báseň o ženě či Bohu prostě nevykřešeš. Tohle osvobození jazyka, s nímž vyznáváte lásku, víru i naději a jímž také mluvíte o Bohu, je mi symbolem celého koncilního a pokoncilního aggiornamenta. Je-li tedy ještě vůbec možné se s užitkem obracet k pramenům posledního církevního shromáždění, je to pro mě myslitelné jen v současném, živém, jednajícím jazyku.
Z velké poesie jsme vyrostli
Nebráním se konstatování, že skutečně velké náboženské texty minulosti i přítomnosti byly ve své ústní i psané tradici, a to jak východní, tak západní, skvělou poesií. „Poznávání umělecké“, píše ve své útlé knize O studiu děl básnických TGM, „nejvyšší je poznání lidské“, a filosof Paul Ricoeur dodává: „Umění nepochybně bylo od počátku oblastí sakrálna.“ Biblisté a snad všichni čtenáři Písma to odhalují ve starozákonních i novozákonních příbězích. Německo-americký teolog Paul Tillich k tomu poznamenává, že: „Každý jazyk včetně jazyku Bible je výsledkem nesčíslných aktů kulturní tvořivosti.“ Religionisté to poznávají v posvátných knihách mnoha náboženských okruhů a lidé křesťanské orientace to snad vidí právě u těch, jejichž dílo je jedna velká báseň, hymnus, carmen. Nejkrásnější verše psaly světice i světci, stejně jako lidé, kteří si vůči církvi udržovali zdravý odstup nebo z ní byli přímo vypovězeni. Řečeno s Dominikem Peckou: „Básník může být velikým hříšníkem a klesnout velmi hluboko, ale v okamžiku básnické inspirace se pozvedá ze svého úpadku a překonává sám sebe.“ Tam, kde je církev moudrá, dává příležitost lidem, aby ji konfrontovali s jí samotnou i novým způsobem myšlení, jež se teologické, umělecké a jazykové unifikaci vždycky bránilo, seč mohlo. Umění tisíckrát suplovalo němou, bezradnou teologii, a to nejen v díle sakrální, liturgické povahy (od gotické štíhlosti přes barokní rozmáchlost k civilismu architekta Martina Webera, Franka Lloyda Wrighta či Rudolfa Schwarze), nýbrž i v umění na první pohled profánním, jež někdy dostalo dokonce nálepku anti-náboženskosti. „Básnické slovo volá Slovo Boží, básník je jako kněz.“ Kdo tohle řekl? Přece teolog Karl Rahner.
Papež František s jazykem si hrající
Církevní historik a teolog Massimo Faggioli rozvažuje v jedné ze svých statí nad řečí a jazykem papeže Františka. Italština malého a poněkud divočejšího kluka, jenž jako imigrant vyrůstal v italsko-španělském prostředí s příměsí toho, co nabízí celá latinsko-americká kultura, ovlivnila jeho schopnosti a potřebu hrát si s jazykem a tvořit nová slova. Ta se, jak připomíná Faggioli, někdy obtížně překládají, kupř. do angličtiny. Autor na mnoha příkladech ukazuje, jak František při mluvení neustále překládá ze španělštiny do italštiny a jak zároveň, úmyslně, s nadhledem a vtipem, obrušuje hroty právnického, úředního jazyka. Měl by říct podle protokolu a zvyků A, ale řekne A+B a ještě přidá C. Symbolem jeho vyjadřování je označování Církve jako ženy a časté používání feminních obrazů, narativů a přirovnání. Ženy jsou těmi, jak řekl v jedné ze svých homilií, které „přinášejí světu harmonii a dělají svět krásným místem“. Papežovy texty, ať encykliky, dopisy, přednášky, kázání nebo i jen jeho povídání u snídaně či večeře v Domě svaté Marty, jsou beze všech pochyb slovy civilního básníka, který k tomu ještě očividně přemáhá svou v dospělosti získanou obrannou rezervovanost a plachost a je dobrovolně, i když by nemusel, skromný. Tam, kde jeho sdělení prochází redakční úpravou a je přetlumočeno, dochází občas k nemalým ztrátám v překladu. Mizí jemnost a lehkost jeho vyjadřování, která má někdy až familiérní, ne-li intimní ráz. Podívejte se sami, můžete-li, jak se liší jednotlivé jazykové varianty jeho textů a jak volně se s papežovými slovy zachází.
Papež a okruh jeho slov
Františkova proměna ze smutného, málomluvného a depresivního muže do člověka nakažlivého úsměvu se odehrála také na úrovni jazyka. Římský biskup má svůj specifický okruh slov, která už navždycky budou charakterizovat jeho pontifikát: milosrdenství, láska, doprovázení, setkání, přátelé, periferie, dialog a děkuji. Směje se, často se směje; a tehdy nelze mluvit stylem, jako když ohlašujete konec světa. František znovunalezl také sílu lidských gest a poloztracenou haptičnost své osobnosti. Místo věčného mluvení, u někoho hraníčí s tlacháním, sází předně na úsměv, pohled, objetí a doteky. Nebojí se hovořit celou svou bytostí. Nebojí se těla. Naučil se být bezprostřední, i když tehdy – zvlášť večer – je-li sám, miluje silentium, které léčí. „Důležitý je úsměv, jež dává naději, pohled do očí, gesta přijetí, soucitu a tolerance.“ To všechno nejen podle mého mínění souvisí spíš s poetickým, ženským typem člověka a jazyka, než s filosofií vybroušených slov, jimiž se objímá a utěšuje jen těžko. Kde František hovoří o věcech, rozvíjejících a posvěcujících lidský život (o lásce, vztazích, rodině), bývá někdy až lyrický. Avšak tam, kde se jedná o ochranu a zastávání se lidského života (nenarozeného, dětí, nemocných, hendikepovaných a seniorů), v něm vzplane duch novodobého Koheleta, žalmisty a básníka, jenž kácí ty nejhorší lidské modly a sám, i kdyby na tom měl shořet, bojuje proti zlu.
Neopakovat, ale tvořit a být
Teolog Marcello Neri kdysi napsal, že „aseptická krása institucionálního náboženství už vůbec nepřenáší krásu, a to je důvod, proč církev není již delší čas schopna být patronkou umění.“ Neplatí to obecně, ale účinná podpora umělců ze strany církve, po jaké volal kupříkladu Romano Guardini, se až na výjimky vytratila. Jaký je v této věci vlastně papež František? Racionální logos post-tomisticky orientované teologie je sice stále schopen tlumočit po způsobu Fides et ratio hlubinné motivy křesťanské víry a Ježíšova příběhu o lásce a vykoupení, ale je otázka, k jak velkému množství lidí definiční pojetí víry, filosofie a teologie ještě promlouvá. Sám František dlouho bojoval a dosud bojuje s evropským (římským) chápáním cizích kultur (latinsko-americké, asijské, africké) jako kultur provinčních a méněcenných, kterou jsou na prvním místě misijními oblastmi a do nichž přichází tzv. vysoká evropská kultura, aby je „zušlechtila“ a „spasila“. Nic víc v tom nepomůže než dobře dělaná a upřímně žitá teologie kultury. Těžko říct, kde se dnes vlastně nachází střed světa. V Římě? V Brasílii? Ve Váránasí? V New Yorku nebo ve Skryjích?
Nemůžete-li totiž vstoupit do prostředí, do něhož jste byli naráz přesazeni, s tím, co vás utvořilo a co bylo součástí vašeho racionálního, smyslového a uměleckého poznávání, jste svým způsobem napůl nazí, hluší a slepí. Abyste mohli být tím, kým chcete a máte být, musíte mít možnost rozvinout kromě profesních dovedností hlavně svoji intimní, v pravdě poetickou, hravou část povahy. Je sice hezké rozpomínat se na školské znalosti a definiční moudra teologických a filosofických foliantů, ale neprostoupí-li vaši službu a dílo nejvážnější a nejosobnější prožitky, otisknuvší se i do vašeho jazyka, je všechno marné. Nejsme přece zaměstnanci, ale ti, kteří tvoří církev. Nejsme věční rešeršisté toho, co kdy kdo někde řekl a napsal. Jsme to my, kdo teď, tady a jazykem, z něhož jsme vyrostli, tvoří přítomnost ve světle budoucnosti. Objevme v sobě znovu své dětství, dospívání, své lásky, něhu a všechna ta rozkošná, laskavá slova, jimiž jsme kdy vyjadřovali své city, emoce a poznání. Právě tohle potřebuje církev nejvíc.
Objednat kafe a svědčit o Bohu
Jak známo, psal divadelník, básník a papež Karol Wojtyła – Jan Pavel II. nábožensky orientovanou poesii. Jeho natura a fides, třebaže byl původně vědcem a pedagogem, byla poetická, zatímco kardinál Ratzinger, velký milovník a znalec básnictví, sepisoval texty o ratio, vzpomínaje přitom na Řezno a procházky podél Dunaje. Nevím, kdo a nakolik pomáhá Františkovi, který má k německému prostředí rovněž svůj vztah, psát encykliky a synodální texty, ale když mluví, cítím, že kromě porozumění evangeliu radosti ještě nezapomněl, jak si ještě nedávno v Buenos Aires kupoval něco k snědku a jak si při svých „tajných“ papežských výletech za hranice Vatikánu objednává dobré italské kafe a karafu vody. Tam, v hlubinách naší duchovní intimity, která se oblékla do jedinečných slov a gest, je zdroj naší duchovnosti a spirituality. František, syn italských uprchlíků, vnesl do církevní rozpravy slova osvobozená od tíhy minulosti a pře-intelektualizovaného tlaku. Největším darem, jak podotýká, je mu boží Slovo a bližní, k němuž není a nikdy nebylo možné mluvit jazykem úzké skupiny vyvolených. Velká slova nepotřebují být psána kurzívou, ani volána do prostoru silou valící se laviny. Kde si zachovávají něco z poetičnosti jazyka, mají naději, že je ještě někdo uslyší. Buona sera!
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
