Mezináboženský dialog hojí rány dva měsíce po manchesterském útoku

Ilustrační foto
Autor: Catholic Church (England/Wales)

V Manchesteru zůstává stále živá vzpomínka na atentát, při němž zahynulo na koncertě zpěvačky Ariany Grande 22. května 22 lidí.

Jelikož se víra některých věřících otřásla, mezináboženské iniciativy se rozhodly za účasti představených nebo zodpovědných jednotlivých náboženství zorganizovat 22. a 23. července akci „Pokoj a jednota: náš Manchester“, která chtěla jednotlivé věřící semknout a posílit.

Zatímco stále probíhají smuteční obřady za oběti, Manchester se pomalu odhodlává překročit bolest a ukazuje jednotu náboženských společenství. O víkendu 22. a 23. července probíhaly v rámci akce „Pokoj a jednota: náš Manchester“ indiánské a sufijské tance, tiché meditace a multikonfesní modlitby, jichž se účastnili zástupci anglikánů, muslimů, buddhistů, židů, sikhů a hinduistů. Manchester, symbol britské diverzity, kde se mluví 150 jazyky, ukázal dva měsíce po teroristickém útoku šíři mezináboženské zkušenosti, jíž pulzuje. Akce se konala před katedrálou, nedaleko místa sebevražedného útoku, při němž přišlo o život 22. května na místě koncertu Ariany Grande 22 lidí.

„Katedrála je ideální místo, kterým prostupuje interkulturalita jihoafrických duchovních i argentinských indiánů,“ ujišťuje reverend George Lane, který má na starosti duchovní službu na manchesterském letišti.

Náboženství mají dávat příklad

Společenství představených jednotlivých náboženství chce poslat společnosti obraz pokoje. „Zcela rozhodující,“ soudí Fazal Rahim, muslim koordinující jednu část programu, mezináboženský dialog v Oldhamu. Podle něj tato iniciativa „přesahuje prosté rodinné foto,“ neboť náboženští představitelé mají „mnohem větší zodpovědnost a povinnost jít příkladem, než jak je tomu u světských autorit,“ ačkoliv byli do těchto tragických událostí zapleteni proti své vůli.

Fazal Rahim, stále šokován požárem místní mešity, který se odehrál před dvěma týdny, vkládá všechny své naděje do vztahu britské společnosti k náboženské skutečnosti. „Na rozdíl od Francie je náboženství integrální součástí veřejného života, což může posílit mezináboženské vztahy, neboť nezůstaneme izolovaní, ale budeme s autoritami jednat beze strachu,“ pokračuje nesměle.

Podobné konstatování sdílí i katolický kněz z farnosti sv. Patrika P. Phil Sumner. „Je velmi důležité dát najevo, že držíme spolu. Jde o tak vzácný úkaz. Jestliže ukážete, že propojení a shoda mezi náboženstvími je vnímatelná a konkrétní, tím spíše začnou lidé reagovat adekvátně a extremismus bude vymýcen,“ soudí.

Opustit éru náboženského podezírání

Nigel Ashworth, pastor kostela sv. Anny nacházejícího se v centru Manchesteru, jde ještě dál, když vyzývá Brity ke „skoncování s podezíravostí“. Domnívá se, že nevěřící jsou poprvé v historii britské společnosti vnímáni v otázkách etiky pozitivněji než věřící. „Jde o nerozvinutou myšlenku,“ dodává a vzápětí si stýská, „avšak právě extrémy nejvíc těží z ideje, že každé náboženství pouze utlačuje a omezuje.“

George Lane, duchovní na letišti, je pozitivnější a ospravedlňuje podobné mezináboženské aktivity: „Netvrdíme, že jsme všichni stejní. Naopak, skutečnost, že se budeme znát, umožní upevnit naši víru a hovořit o ní tím nejlepším možným způsobem.“


francouzštiny přeložila Kristýna Boháčová.