Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Andres Gerlotti
Bod zlomu ve vztazích mezi papežem Františkem a Venezuelou. Tak by bylo možné nazvat neobvykle tvrdé prohlášení, ve kterém Vatikán vládu vyzval k rozpuštění kontroverzního Ústavodárného shromáždění.
„Svatý stolec vyzývá všechny politické aktéry a především vládu k respektování lidských práv, základních svobod a současné ústavy. Zároveň žádá, aby neuskutečňovala či ukončila takové iniciativy, jako je Ústavodárné shromáždění, které namísto, aby přispívalo k míru, zhoršuje atmosféru napětí a konfliktu a ohrožuje budoucnost [Venezuely],“ píše se mimo jiné v dokumentu z pera vatikánského státního sekretáře Pietra Parolina.
Pro vysvětlení: ústavodárné shromáždění, sestávající z 545 delegátů zvolených částečně na korporativistické bázi, má oficiálně sloužit k „národnímu usmíření“ a k ukončení měsíce trvajících násilných střetů na ulicích prostřednictvím dialogu a návrhu nové ústavy. Je však veřejným tajemstvím, že skutečnou podstatou této všemocné instituce je definitivní likvidace opozicí ovládaného parlamentu, což se také minulý týden stalo.
Legitimitu Ústavodárného shromáždění proto neuznává drtivá část mezinárodního společenství, včetně většiny států v Latinské Americe. A jeho ustanovení zřejmě znamenalo poslední kapku i pro samotného papeže Františka.
Krach jednání
Ve stále se zhoršující venezuelské krizi se první latinskoamerický papež od počátku pokoušel zaujmout smírčí úlohu, podobně jako se mu to na kontinentu podařilo ve vyjednáváních mezi Kubou a Spojenými státy nebo mezi kolumbijskou vládu a povstalci z FARC. Svou ochotu moderovat dialog vlády s opozicí signalizoval prostřednictvím kardinála Parolina už loni v létě, v říjnu se pak po neočekávané osobní audienci prezidenta Madura uskutečnilo první kolo jednání pod vedením arcibiskupa Claudia Maria Celliho. Několik měsíců trvající úsilí však nepřineslo žádné konkrétní výsledky. Částečně proto, že venezuelská opozice se nedokázala shodnout a několik radikálnějších stran se jednání odmítlo vůbec účastnit. Z větší části ovšem proto, že vláda neprojevila ochotu k jakýmkoli ústupkům a pokračovala ve věznění a pronásledování svých kritiků.
Od krachu těchto rozhovorů začátkem letošního roku se František za Venezuelu pravidelně modlil, vyzýval k propuštění politických vězňů a podle všeho se za zavřenými dveřmi pokoušel vyvíjet osobní tlak na prezidenta Madura. Právě jeho vlivu se připisuje zmírnění podmínek pro klíčového vůdce radikální opozice Leopolda Lópeze, přesunutého letos v červenci po více než třech letech strávených ve vojenském zařízení do snesitelnějšího domácího vězení.
Kritizuje papež František málo?
Bez ohledu na toto úsilí se však stav lidských práv v zemi od krachu jednání neustále zhoršuje a ve vězení naopak končí stále více opozičních představitelů. Dalším, například neúspěšnému prezidentskému kandidátovi Henrique Caprilesovi, bylo zakázáno znovu kandidovat a vycestovat ze země. Pokračují násilné střety mezi vládou a demonstranty, regionální volby jsou nadále odkládány na neurčito a dříve opomíjený parlament byl díky Ústavodárnému shromáždění definitivně vyřazen ze hry. Naopak prezident Maduro ve svých rukou koncentruje dosud nevídanou osobní moc, oproštěnou o kontrolu legitimních institucí a postupně odstraněných vnitrostranických kritiků.
Papež František
Autor: Unsplash.com / Nacho Arteaga
Papež František býval v poslední době z různých stran kritizován za to, že se vůči Madurovu represivnímu režimu dostatečně nevymezuje.
„Když si papež František přeje poslat vzkaz těm, se kterými nesouhlasí, nikdy mu neschází slova. Týká se to především Spojených států. Ale když se jedná o brutalitu venezuelské vlády proti svým vlastním lidem, papež František i Vatikán jako takový se do velké míry rozhodli neukázat přímo na prezidenta Nicoláse Madura,“ vyčetl papeži třeba William McGurn na stránkách prestižního amerického deníku The Wall Street Journal (WSJ).
Podobný článek pod názvem „Kdy papež promluví o Venezuele“ téměř ve stejnou dobu publikoval největší argentinský deníku Clarín:
„Od papeže neslyšíme nic. Ani slovo o polovojenských bandách šířících kolem sebe teror, ani slovo podpory či porozumění pronásledovaným příslušníkům opozice. Je to hlučné mlčení. Mlčení, které zraňuje,“ napsal Ricardo Roa, editor Clarínu.
Taková kritika papeže obecně přichází ze dvou míst. Prvním z nich je povědomá skupina katolických konzervativců z různých částí světa včetně České republiky, dlouhodobě osočující Františka z údajných sympatií k marxismu, komunismu a podobně. McGurn z WSJ je jako bývalý spolupracovník prezidenta George W. Bushe jejich typickým reprezentantem. Tito lidé uvítají jakoukoli příležitost k ideologicky motivovanému útoku na papeže a Venezuela, o které obvykle mnoho neví, momentálně představuje jednu z nich.
Zajímavější je druhá skupina kritiků, pocházející přímo z hierarchie venezuelské církve. Méridský arcibiskup Baltazar Enrique Porras Cardozo si například postěžoval, že se papež nechal Madurem „mediálně zneužít“, když jej loni přijal na zmíněné audienci. Arcibiskup z Caracasu Jorge Liberato Urosa Savino zase ještě v jejich průběhu v médiích zpochybňoval smysl církví moderovaných rozhovorů a nechal se slyšet, že se Maduro svým přístupem k nim „smál Vatikánu do očí“. Delegace Venezuelské biskupské konference (CEV) nedávno osobně u papeže intervenovala za tvrdší postoje vůči režimu a podle všeho se nejednalo o příliš vřelé setkání. Jeho výsledkem nebylo žádné oficiální vyjádření ze strany Vatikánu či jeho sekretáře, ačkoli mluvčí CEV následně před novináři tvrdil, že „mezi postoji papeže a biskupské konference [vůči Venezuele] není navzdory propagandě režimu žádný rozdíl“.
Je zjevné, že mezi Františkem a významnou částí venezuelské katolické hierarchie jistý odstup existuje – a vychází ze specifických historických okolností. Vrcholní představitelé místní církve jsou v tvrdém sporu s vládní garniturou dávno od nástupu Huga Cháveze na konci 90. let. Hlavním důvodem byl původně Chávezův pokus dostat pod kontrolu a omezit financování rozsáhlé sítě církevních škol a nemocnic. Kamenem úrazu byla rovněž otázka potratů, eutanazie a reproduktivních práv v návrhu nové ústavy z roku 1999 a Chávezova náboženská, leč ostře antiklerikální rétorika.
Tehdejší nejvyšší představitel venezuelské církve, arcibiskup z Caracasu Ignacio Velasco, reagoval otevřeným spojením s konzervativními opozičními silami. Arcibiskup svou přítomností dokonce posvětil puč z roku 2002, když se účastnil prezidentské inaugurace armádou dosazeného dvoudenního diktátora Pedra Carmony. Dokumenty uniklé prostřednictvím Wikileaks ukazují, že už tehdejší papež Jan Pavel II. neúspěšně žádal své kolegy, aby se vyhýbali zasahování do událostí okolo puče. Řada biskupů v čele s Velascem neuposlechla.
Dramaticky odlišná situace
Není tedy divu, že je venezuelská církevní hierarchie nemalou částí veřejnosti – a zdaleka ne jen tou menšinou, která je dodnes loajální Madurovi – považována za neoficiální součást pravicové opozice. S ní někteří preláti dodnes udržují blízké osobní vazby. Třeba na bohoslužbách arcibiskupa Urosy se pravidelně ukazují představitelé radikální opozice, jako Maria Corina Machadová a Ricardo Blanco, a sám arcibiskup svůj odpor proti režimu definuje ve skoro studenoválečných pojmech, když o něm mluví jako o „komunistické, marxistické a totalitní diktatuře“. O komunistické hrozbě rád mluví i jeho kolega, arcibiskup z Cumaná Diego Padrón, a přímo biskupská konference před měsícem publikovala modlitbu, v níž prosí Pannu Marii o „vysvobození ze spárů komunismu“.
Srovnatelné výroky z úst venezuelských biskupů a arcibiskupů, zaznívající mimochodem jak v médiích, tak přímo na bohoslužbách, se ve své formulaci od konce 90. let prakticky nemění. Kupříkladu Urosa nazýval už Cháveze „komunistickým diktátorem“ a varoval před sovětizací Venezuely. Je proto pochopitelné, že se papež František nemohl jejich alarmistickým tónem automaticky řídit a snad k nim zaujímal i jistou skepsi. Jeho státní sekretář Parolin s nimi má ostatně bohaté zkušenosti z dob svého působení v roli papežského nuncia ve Venezuele mezi lety 2009–13, kde se mu pečlivou diplomatickou prací podařilo poněkud normalizovat vztahy s Chávezem a vydobýt si respekt mezi některými jeho důležitými spolustraníky. Právě Parolina proto o zprostředkování dialogu s opozicí požádala venezuelská vláda poprvé už po masivních protestech v roce 2014 a papežův státní sekretář je všeobecně považován za architekta neúspěšného pokusu o vyjednávání z konce loňského roku.
Je ovšem stále více jasné, že tentokrát je situace od jakkoli kontroverzního období Chávezovy vlády dramaticky odlišná. Míra represí je vyšší než kdy dřív, což odráží brutální postup policie a vojenských složek vůči demonstrantům, hromadné stavění civilistů před vojenské soudy nebo v posledním týdnu nový zákon, který umožní demonstranty trestat pod různými záminkami až 25 lety vězení. Zlomový okamžik znamenalo i samotné Ústavodárné shromáždění, jež si pro sebe bez jakékoli legitimity zabralo pravomoci demokraticky zvoleného parlamentu a prezident Maduro jím nyní vládne jako neomezený autokrat.
Z ostrého tónu posledního prohlášení Vatikánu není pochyb, že Parolin i sám papež František si tuto změnu uvědomují. Nyní bude na nich, jak podle toho nastaví novou politiku vůči otevřeně nedemokratickému a násilnému režimu tak, aby maximálně ulevili jejím trpícím občanům.
Autor je doktorand antropologie náboženství. V současnosti působí jako externí lektor na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.
