Seznamka
Rabín Jonathan Sacks
Autor: Evropský parlament
Poučený čtenář v pohybu
Pravidelný čtenář Christnetu a ostatních teologicko-kulturních periodik sleduje nově vydané domácí i zahraniční knihy pod drobnohledem. I proto mu nepochybně neunikl u nás první přeložený titul britského filosofa, teologa, profesora a rabína Lorda Jonathana Sackse, výbor textů O svobodě a náboženství. Třicet šest zamyšlení rabína Sackse nad věčně živými tématy biblických příběhů. Sacksova sbírka, z níž zamyšlení pochází, má původní název Covenant & Conversation a obsahuje mimořádně živou a poutavou exegezi známých i méně frekventovaných biblických příběhů, perikop a osudů. Je radost takové knihy číst.
Péče o autora, knihu a čtenáře
Poslední u nás vydaná Sacksova kniha se jmenuje Důstojnost v rozdílnosti. Jak se vyhnout střetu civilizací, a odkazuje tak, i když spíš vzdáleně, na známý Huntingtonův bestseller Střet civilizací. Za edicí stojí nakladatelství Triton a překladatelka Markéta Crowe-Atanasová, která skvěle přetlumočila Sacksovu řeč se všemi jejími jazykovými finesami. Čekali byste možná, že se o knihu držitele Templetonovy ceny z r. 2016 poperou tradiční, křesťansky orientovaná vydavatelství. Nestalo se tak. Roli zprostředkovatele myšlenek, hypotéz a tezí dnes světoznámého a respektovaného odborníka na sebe vzal Triton, jenž knize věnoval nadprůměrnou redakční péči a Sackse, jak vidno z připravovaného edičního plánu, považuje za svého kmenového autora. Publikace, o níž bude řeč a která má na obálce babylónskou věž od výtvarníka Brama Leegwatera, by vás měla seznámit s tak trochu jinou kvalitou teologické rozpravy o klíčových fenoménech doby post-faktické. Je na ní ale ještě něco výjimečného: Sacks ji po kritice v novém vydání přepracoval, neboť někteří „kritici tvrdili, že jisté pasáže jsou při určitém výkladu neslučitelné s židovskou vírou“. Jeho častá slova jsou „pokusil jsem se o“. Tuhle pokoru a zároveň velikost znovu promyslet vlastní dílo nevídáme často. Je skvělé, že i o tomto je rabbi Sacks ochoten otevřeně hovořit.
Být rabínem, být pro druhé
Jonathan Sacks (nar. 1948), tak jak bývá někdy zvykem u lidí, kteří vystoupali do nejvyšších pater rozličných institucí, nesedí doma a neprohlíží si svoji sbírku sedmnácti čestných doktorátů a mezinárodních cen. Aktivně vstupuje do veřejného prostoru a vede neúnavný dialog s představiteli ostatních náboženství a hlavně s těmi, kteří o svobodný dialog dvou rovnocenných stran stojí. I jako bývalého vrchního rabína United Hebrew Congregations of the Commonwealth ho potkáte v nenápadném tmavém obleku s jarmulkou na hlavě a s typickým úsměvem. Humor a vtip je to poslední, co by Sacksovi chybělo a jeho veřejná vystoupení jsou toho důkazem. Umí neformálně rozmlouvat s královnou Alžbětou II., s americkým presidentem i posledními dvěma papeži, Benediktem a Františkem, jehož navíc ve svých proslovech a textech cituje. „Jsem rabín, a proto mě papež inspiruje.“, řekl kdysi. Není to skvělý příklad široce pojatého ekumenismu, jaký už před mnoha lety vytýčil teolog Hans Küng?
Reflexe toho, co je teď a tady
Ze Sacksových knih a rozhovorů je patrné, že jeho myšlenky míří k lidem všedních dní a povolání, kteří mají paradoxně největší moc ovlivnit to, o čem je i jeho zmiňovaná kniha – o sociálním, udržitelném souručenství, o spravedlivějším rozdělování bohatství, o napětí mezi univerzalitou a partikularitou světa, o hledání toho, co nás v rozdílnosti spojuje, o společném étosu našich náboženství, o mírovém soužití, o řešení (nejen) náboženských konfliktů a o společné péči o stvoření a životní prostředí. Jím načrtnuté pojetí bratrského soucitu a solidarity zvané v hebrejštině cedaka musí být křesťanovi povědomé a blízké. Pokud rádi, v živé debatě nebo na sociálních sítích, vstupujete do diskusí o aktuálním stavu společnosti na její lokální i globální úrovni, zajímáte se o politiku (vašeho města, země, Evropy i světa), o ekonomiku, vzdělání, spravedlnost, různé vědecké obory, moderní informační technologie, o jazyk, slovo a řeč, o sociální a kulturní antropologii, o transkulturní studia, o důležitost inkulturačních fází a přístupů, o nenásilí, o příčiny vojenských konfliktů, o důvody náboženských střetů, o motivace fanatiků víry na různých stranách a v neposlední řadě o to, jak člověku prospívá různost / barevnost kultur, zvyků, obyčejů, věr i náboženství, neměli byste jeho esej o Bohem zamýšlené a stvořené rozmanitosti minout. Hloubka, do které sestupuje a jazyk a styl, jimiž hovoří o tom, v čem teď a právě tady žijeme, pohybujeme se a jsme, jsou v českém teologickém a kulturním prostředí spíš ojedinělé.
Globální společnost – strašák i výzva
Jádro Sacksova uvažování spočívá v akribické reflexi globální společnosti se všemi jejími pozitivy i negativy. Jako britský občan a kosmopolita není, tak jako řada komentátorů z post-komunistických zemí, omezen vysokou hradbou dvorku za domem a nemusí se rovněž spoléhat na to, co vidí v televizi, slyší v rádiu a čte v novinách. Je člověkem pohybu a vnitřní energie, jenž žije v multikulturním prostředí parlamentní demokracie a zároveň v židovském světě, v němž zastává ortodoxní postoje. Nevyhýbá se ani kritice totalitních společností a dovede věcně rozvažovat nad sociální nerovností, kapitalismem a jeho vlivem např. v zemích třetího světa. Vidí pro i proti. Není ideolog a nemá strach hovořit přímo a bez vytáček. Není zavázán žádnému politickému směru a nekope za ten či onen klub. Kope za Hospodina a to stačí.
Kdyby všude kolem sebe, tak jako někteří apokalyptikové (a vy víte, na koho teď myslím), viděl pouze nepřítele a soupeře, jen těžko by mohl vést rozhovory s lidmi odlišných vyznání, světonázorů a životních zkušeností. Největší část svých úvah věnuje historickým snahám o sociální spravedlnost; zajímají ho úspěšné i defektní formy společenských struktur, spolupráce a solidarita mezi lidmi, zeměmi a národy. Sám předkládá zajímavé filosoficko-teologické argumenty o tom, jak mohou velká náboženství, zvláště židovství a křesťanství, v nynějším světě nejenom trpně přebývat, ale aktivně žít, tvořit, spojovat (religio / religare), křísit naději, budovat – ne bořit, ne ovlivňovat, ale inspirovat, ne vychovávat, ale vést k poznání a přinášet útěchu. Jejich prvotním úkolem je připomínat, že otec lidí celého světa, Adam, byl stvořen k božímu obrazu a podobě jako svobodná bytost. Její nejvnitřnější předivo je přece přímoúměrně odvislé od analogie mezi člověkem a Bohem. Člověk tuší, kam a ke komu má jít.
Bůh je vztah, a tak i člověk je bytostí vztahovou. Být sám pro sebe jako solitér, monolit, sloup, stojící v opevněné zahradě zdánlivého bezpečí, to není život, ale duchovní živoření a umírání. Eticky nosná náboženství připomínají lidem uvnitř i vně posvátných institucí, že podstatným a oživujícím prvkem duchovní identity je – láska a odpuštění, a to na všech úrovních (soukromých i veřejných), ale vždy na úrovni svobodného, uvědomělého vztahu. „Odpuštění“, píše Sacks, „znamená přijmout skutečnost, že minulost patří minulosti a že nelze připustit, aby vrhala stín na budoucnost.“ Na vztahové, partnerské, rodinné, pracovní i ekonomické rovině se musí nějakým způsobem projevovat energie, která je esencí lidského života a vůbec všeho živého – a tedy láska. Je třeba hledat zdárné způsoby spolupráce, soužití a spolu-bytí, které není závislé na otrockých vztazích poddaných a pánů, ani na totální konkurenci stylu „buď já, nebo ty“. Žádná hodnotná filosofická či náboženská idea nemá důvod se konfrontačně střetávat s jinou ideou, dehonestovat ji a její vyznavače dehumanizovat kategorizacemi typu: jsou jiní, divní, nebezpeční. „Rozdílnost“, říká rabbi Sacks, „neumenšuje; naopak obohacuje sféru lidských možností“. Čtenáři katolické orientace se při čtení jeho úvah instinktivně vybaví moderní sociální učení církve, reprezentované předně papežem Janem Pavlem II. a Matkou Terezou. Protestantsky orientovaní přátelé budou autora číst možná prizmatem Max-Weberovské etiky. Bezpochyby si vzpomenou i na Přemysla Pittera, J. L. Hromádku, Boženu Komárkovou a eticko-hospodářské teze teologa Jakuba S. Trojana a jeho prostřednictvím na dodnes inspirativní Etiku hospodářství švýcarského bohoslovce Arthura Richa.
Imperativ vzdělání
Britský filosof oprašuje polozapomenutou myšlenku, že v srdci židovského náboženství tkví silný imperativ po vzdělání, který se v ideálním případě završuje v moudrosti. Je si vědom, jak moc tato boží výzva poznamenala minulý i současný svět. Nejde totiž jen o náboženské vzdělávání dětí a dospělých, ale o požadavek vzdělání v celé jeho pestrosti a šíři, od filosofie přes jazyky k technickým oborům a obecně kritické vědě. Zdá se, že nemalá část toho, co dnes využíváme a z čeho profitujeme, vzniklo i díky tomuto imperativu. Ten najdeme např. v Deuteronomiu 6,7: „Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“ nebo u Nehemiáše 8,8: „Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.“. Poznávání starobylých biblických historií v jejich duchovní hloubce a přesahu může člověku pomoci v utřídění jeho vlastních, atomizovaných a nesouvislých znalostí, a jejich napojení na pramen nikoliv idealistické, ale živé lásky, spravedlnosti a pravdy. Opravdové vzdělání by nám mělo napovědět, že náboženství nedobývá zpět pozice, které v moderní a post-moderní společnosti ztratilo. Nezkouší to znovu tam, kde v jednotlivcích a komunitách zkrachovalo. Nevyplňuje ani prázdné místo po spotřebním způsobu života, který se marně snaží vytěsnit ozvěny božího volání i viditelná a utěšující vestigia dei – stopy boží přítomnosti ve stvoření. Je víc. Náboženství, víra, spiritualita a duchovní cit tu jsou stále jako punkevní řeka. Z mnoha důvodů, lidských i božích, jsou jednou na povrchu, podruhé schované pod zemí.
V atraktivních a přitažlivých Sacksových exegezích, které pokrývají celý rozměr toho, kým až lidská bytost může být, se v člověku dere na povrch víra, jež z principu není osvojenou kompetencí ani plodem sebetvrdší práce, ale darem boží milosti, který se má zhodnocovat jak pro jeho nositele, tak pro druhé. Jde tedy primárně o to, co číst a v čem se vzdělávat, což se pochopitelně nedá dělat jinak než skrze různorodé penzum toho nejlepšího, co lidé mnoha kultur, civilizačních okruhů a vyznání uložili do univerzálního a do věčnosti s člověkem putujícího thesauru poznání. Tento poklad není ničím jiným než kulturou – lidským autonomním dílem, participací na stvořeném (nikoli tvořením ex nihilo), obděláváním vzácné duchovní půdy po předcích, péčí o přítomnost a přípravou země pro čas přicházející z budoucnosti. Bez kritického vzdělání, které jde na hlubinu, a bez pokory nad tím, co ještě nevíme, to nepůjde.
Ve víře nelze být lhostejný
Sacksovy knihy, veřejné promluvy, debaty s náboženskými i politickými vůdci a jeho vlastní pedagogická práce ukazují, že věřící intelektuál, ať Žid, křesťan, muslim nebo buddhista, může být nejen dobrým moderátorem veřejné rozpravy nad ekonomickými, politickými a etickými otázkami, ale přímo hybatelem společenského dění. Jeho starozákonní výklady nezůstávají na prahu synagog a škol. Sacks se nestydí hovořit veřejně o své víře, svědčit o ní, pochybovat, tvořit a precizovat teologické pozice a v běžném hovoru či interview citovat Tóru se samozřejmostí, s jakou někdo jiný cituje poesii nebo z románů. Považuje, tak jako mnoho jeho kolegů a kolegyň, svoji víru a životní filosofii nikoli za kladivo na druhé, nýbrž symbolicky za otevřenou náruč a pobídku k přátelskému nažívání. Právě osobní investice myšlenek, emocí a citů, které jsou přece tak typické pro starozákonního a novozákonního člověka, zabraňuje na malé, ale nesmírně důležité úrovni, fatálnímu střetu civilizací, o němž pojednává část jeho knihy. Lidská důstojnost je nezcizitelná. Nesejde na tom, jsem-li doma, host, věčný ahasver či cizinec. Jsme dětmi jednoho pokolení a správci jediné svěřené země. Hodnota a krása rozdílnosti se nejlépe projevuje tam, kde se sejdou dva lidé, aby na něčem v míru a pokoji spolupracovali, aby si vypomohli, aby se spolu radovali nad radostí druhých a nesli, ač každý odlišný, bolest svého bratra, tíseň své sestry. Ano, to je přesně ona Patočkova solidarita otřesených. Sacks zkrátka nechce být reprezentantem izolované komunity jediněvidoucích. Je tu pro druhé. I proto mu naslouchají lidé celého světa. I proto mu právem náleží Templetonova cena, tak jako právem patří Tomáši Halíkovi, Dalajlámovi, Chiaře Lubichové nebo bratru Rogerovi.
Vždycky, když se začítám do Sacksových textů, říkám si: kde jsou čeští křesťanští intelektuálové, ženy a muži, a proč se, když už k tomu dojde, objevují jako zástupci církví lidé extrémních názorů vůči komukoli, kdo je jiný, Josef, Marie anebo třeba papež? Podporujme, tak jako Jonathan Sacks, existenci otevřených společenství a médií, které nepostrádají demokratickou strukturu rozhodování, jsou namířené k přesahu a ctí étos všech mírumilovných náboženství. Podporujme ty občanské a církevní projekty, periodika a akce, které se nedívají na muže a ženy od pasu dolů, a ty autory, jejichž dílo prošlo náročnou, dialogickou oponenturou. Pomáhejme těm, jejichž práce a dílo jsou dostředivé, a nestaví tak hranice, příkopy a zdi.
Aby si čtenář mohl udělat obrázek o autorově teologickém stylu, vybral jsem dvanáct jeho myšlenek, které by ho mohly přimět k četbě jeho dalších knih nebo ke shlédnutí jeho veřejných vystoupení.
1. Ceníme-li si své víry, pochopíme hodnotu víry druhých. Možná, že budeme svou vlastní víru považovat za diamant a víru druhého za rubín, víme však, že obojí jsou drahé kameny.
2. Dokážeme spatřit Boží přítomnost v tváři cizince?
3. Judaismus byl prvním náboženstvím, potýkajícím se s realitou globálního rozptýlení.
4. Průměrný západní supermarket nabízí spotřebitelům takové možnosti výběru, jaké ještě před stoletím nebyly dostupné ani králům.
5. Západ jen obtížně chápe, jak cizí až dekadentní se jeho kultura jeví těm, pro něž je zahraničním importem. Pro civilizace se starověkým duchovním dědictvím představuje důraz na spotřebu cosi degradujícího a pro ty z nich, které v honbě za bohatstvím zaostávají, je hluboce vylučující.
6. Konzumní společnost je udržována v chodu nekonečným procesem stimulace, uspokojení a opětné stimulace tužeb. Jedná se spíše o závislost než o hledání naplnění.
7. Jednota v nebi vytváří rozmanitost na zemi.
8. Univerzální povaha mravních záležitostí není něco, k čemu dojdeme tím, že budeme univerzální, ale tím, že budeme partikulární.
9. Lidské bytosti lžou a jsou v neustálém sporu. Když Bůh vezme pravdu a mrští s ní o zem, znamená to: aby se život dal žít, pozemská pravda nemůže být totéž co pravda v nebi.
10. U každého ekonomického systému si musíme položit otázku: Chová v úctě lidskou důstojnost? Přispívá k vědomí sebeúcty? Podporuje tvořivost? Umožňuje každému sdílet materiální dary tohoto stvořeného světa? Vytváří prostředí, v němž je na každého pohlíženo stejně – na zaměstnance i zaměstnavatele, chudé i bohaté?
11. Žádné náboženství samozřejmě nemůže být ztotožňováno s jedním určitým ekonomickým řádem.
12. Tváří v tvář tragédii se odpuštění snoubí s nadějí. Není to jen jakýsi mravní luxus, jakási volitelná možnost, určená světcům. V určitých dobách je to jediná cesta houštím nenávisti do otevřeného prostoru koexistence.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
