Seznamka
Papež František
Autor: Bohumil Petrík
Není žádnou novinkou, že se liturgie v životě katolické církve během minulých dekád stala předmětem sporů. Opozice vůči liturgické reformě povstala dokonce ještě před skončením Druhého vatikánského koncilu a dále narostla po roce 1964, když se do praxe zavedly takové reformní kroky, jako bylo používání národních jazyků (v orig. angličtiny – pozn. překl.) a obrácení kněze tváří k lidem při předsedání eucharistické bohoslužbě.
Svou nejextrémnější podobu toto odmítání koncilní reformy nalezlo v tradicionalistickém hnutí založeném arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, které se nakonec schizmaticky odštěpilo od katolické církve poté, co začalo ordinovat vlastní biskupy. Část tohoto hnutí zůstala součástí církve a před deseti lety ji velmi povzbudilo motu proprio „Summorum Pontificum“, které výrazně rozšířilo souhlas se slavením tradiční latinské mše, jíž se dnes říká „mimořádná forma“.
Reforma reformy?
Opozice však nespočívala pouze v tomto extrému. Jiná skupina, označovaná jako „Reforma reformy“, prosazuje takové změny v pokoncilních reformách, jako je obnovení eucharistické modlitby (Římský kánon, 1. eucharistická modlitba) odříkávané v latině a hlubokým hlasem, při níž jsou kněz i lid orientováni stejným směrem (ad orientem). Nejvýznamnějším zastáncem tohoto hnutí byl kardinál Joseph Ratzinger, ale jeho podporovateli byli i nejméně čtyři poslední prefekti Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: kardinálové Jorge Arturo Medina Estévez, Francis Arinze, Antonio Canizares a současný Robert Sarah. Tato opoziční hnutí nalezla oporu také mezi některými mladými katolíky hledajícími hlubší transcendentní zkušenost v rámci liturgie, než je možno běžně zažít.
Mezitím Vatikán pozastavil nebo rovnou odmítl různé pokusy, které měly ambici posunout reformu dál, jako byly v polovině 90. let nové anglické překlady žaltáře a římského misálu připravované na International Committee on English in the Liturgy. Vatikán navíc vydal nový dokument o překladech („Liturgiam Authenticam“, 2001), který původní instrukci z roku 1969 přehodnotil ve velmi konzervativním duchu.
Liturgická reforma je nezvratná
Postup tohoto restauračního hnutí v liturgii zastavil až papež František. Před rokem Vatikán zveřejnil protiargumenty vůči stanoviskům blízkým hnutí „Reforma reformy“, prosazovanému kardinálem Sarahem. Během roku pak František založil komisi pro revizi dokumentu „Liturgiam Authenticam“ (výsledek její práce ještě nebyl publikován). Papež také vyměnil velký počet konzervativnějších spolupracovníků s Kongregací pro bohoslužbu a liturgii za osoby, které daleko více sympatizují s reformami inspirovanými Druhým vatikánským koncilem.
Kardinál Robert Sarah
Autor: Bohumil Petrík
A před několika dny se papež František ve velmi upřímném proslovu k účastníkům italského Národního týdne pro liturgii definitivně a jednoznačně postavil za liturgické hnutí, když prohlásil: „S jistotou a na základě učitelské autority církve můžeme potvrdit, že liturgická reforma je nezvratná.“ Užití velmi silného výrazu „na základě učitelské autority“ nelze považovat za náhodné. Odstavec zakončený tímto prohlášením začíná následujícími slovy:
„V tomto směru [tj. v liturgické reformě započaté papežem Pavlem VI., pozn. překl.] je třeba pracovat ještě dnes, zejména znovuobjevováním motivů rozhodnutí přijatých liturgickou reformou, překonáním neopodstatněných a povrchních výkladů, neúplné recepce a zkomolenin. Neznamená to přehodnotit reformu a provést revizi jejích rozhodnutí, nýbrž lépe poznat jejich implicitní důvody jednak pomocí historické dokumentace, jednak i vnitřním osvojením si inspirativních principů a dodržováním disciplíny, kterou se řídí.“ [použit překlad z http://www.liturgie.cz/clanky/nezvratna-liturgicka-reforma.html]
Pět aspektů liturgické reformy zdůrazněné papežem Františkem
Papež František samozřejmě není příznivcem neodpovědného experimentování nebo ledabylých úprav (jak sám dosvědčuje ve svém jednoduchém a střídmém stylu slavení liturgie nebo volbou oděvu), v jeho vyjádřeních ostatně není nic nového. Důležitost tohoto vystoupení však můžeme hledat v řadě aspektů liturgické reformy, které papež František výslovně zdůrazňuje. Jmenujme alespoň pět z nich.
Zaprvé, jednoznačně potvrzuje důležitost aktivní účasti lidu na liturgii, jež přítomné věřící nepovažuje za „stranou stojící a němé diváky“ (Sacrosanctum Concilium, č. 48).
Zadruhé, ztotožňuje se s pečlivou vyvážeností mezi respektem ke zdravé tradici a legitimním vývojem, o kterou koncil usiloval.
Zatřetí, opakuje nutnost dlouhodobého a trpělivého vzdělávání v liturgii jak pro kněze, tak pro laiky.
Začtvrté, a toto je obzvláště důležitý teologický postřeh, hovoří o liturgii jako o živoucí přítomnosti Krista, která se projevuje mnoha způsoby: v eucharistických živlech, v samotné osobě kněze, v hlásaném Božím slovu a ve shromážděném společenství (č. 7). Františkovo zdůraznění mnohotvárné přítomnosti Krista v liturgii je obzvláště důležité, neboť jej dále vede k výroku, že oltář je „střed, k němuž se v našich kostelech obrací pozornost … [a k němuž] směřuje pohled těch, kdo se modlí, kněze i věřících, jež jsou okolo něho shromážděni [zvýraznil J. F. Baldovin].“ Velmi pochybuji, že papež mluvil do větru, když říkal „okolo“ oltáře. Jinými slovy, myslím, že se jednalo o poznámku, byť nepřímou, na adresu těch, kteří by chtěli kněze obráceného „k východu“.
Konečně zapáté, s předchozím bodem se nepochybně shoduje také Františkovo upozornění, že liturgie je nejen službou „pro lid, ale také službou, kterou koná lid“. Odkazuje na vlastní homilie, které podtrhují skutečnost, že liturgie nemá představovat pouze projev abstraktní nauky, ale má být především výrazem aktivního křesťanského života. Zvláště eucharistie pak nemá být jen aktem osobní zbožnosti, ale má se stát nástrojem k formování Božího lidu.
V minulosti již bylo řečeno, že František je prvním skutečným koncilním papežem, ordinovaným po skončení koncilu. Dnes to potvrdil svým rozhodným potvrzením dalšího postupu ohledně liturgické reformy, která tvoří významnou součást koncilního odkazu.
John F. Baldovin SJ, vyučuje nauku o liturgii a svátostech na Boston College School of Theology and Ministry. Je autorem knihy Reforming the Liturgy: A Response to the Critics (Liturgical Press 2008).
Mezititulky redakční. Z anglického originálu přeložil Jiří David.
