Na svátek Letnic - neboli Seslání Ducha svatého - se prý špatně káže. Asi chápeme proč. Bůh jako takový se vymyká lidským kategoriím, ale nejvíc snad třetí osoba Trojice, Duch svatý. Ještě když ho bereme jako Boží sílu či energii, máme o něm aspoň nějakou představu – byť scestnou. Duch svatý totiž není jen nějaký druh nebeské energie, je to Osoba. Není něco, ale Někdo. Ani není pouhé Kristovo „fluidum“; jde o zvláštní osobu Trojice, byť úzce spojenou s Otcem a Synem.

Proto lze s Duchem svatým navázat vztah, žít ve vztahu. S energií jde něco takového dost těžko. Ale proto je také možné Ducha zarmucovat, jak říká apoštol - čehož se u energií rovněž nemusíme obávat.

Mnohdy nám dělá potíž, že si ho vůbec neumíme představit. I nejčastější ztvárnění Ducha jako holubice je pouze symbolické, vzniklo na základě evangelia o křtu Páně, kdy sestoupení Ducha na Ježíše vypadalo „jako když se snáší holubice“. Šlo o pouhé přirovnání, žádnou holubici tam neviděli.

Možná malou pomůcku pro přiblížení Ducha jako osoby nám Písmo přece jen dává, když mluví o ovoci Ducha (Gal 5,22) – o lásce, radosti, pokoji, trpělivosti, laskavosti, dobrotě, věrnosti atd.: vždyť jsou-li tyto ctnosti nebo charakteristiky ovocem působení Ducha svatého v lidských srdcích, je zřejmé, že jde zároveň o jeho podstatné vlastnosti, jimiž si můžeme svou vágní představu trochu „vybarvit“. Je-li láska ovoce Ducha, on tedy bude plný lásky, láska sama. Duch je rovněž radostný, nikoli trpitelsky uvzdychaný nebo „zbožně“ zasmušilý či upjatý. Duch svatý je pokojný a bezmezně trpělivý: Tam, kde my lidé už lámeme hůl, ať už nad sebou nebo nad druhými, on má pořád bezmeznou výdrž. Je laskavý a dobrotivý – i když tak mocný a silný. Svou silou ale člověka neutláčí. Je věrný, přičemž jeho věrnost nezávisí na sympatiích a náladách jako u spousty lidí. Jestliže vážně stojíme o to, aby byl v našem srdci přítomen, nemusíme se bát, že se jen tak spakuje a vzdálí, že si to snadno rozmyslí… Ano, můžeme jej zarmoutit, jak píše apoštol Pavel – zvláště setrváváním v nelásce, jak se dovídáme z listu Efezským (Ef 4). Zármutek Ducha však není něco na způsob lidské uraženosti; je to Boží zármutek nad tím, že se neuskutečňuje jeho nádherný záměr s člověkem, že si člověk šlape po svém vlastním štěstí a k tomu ještě ničí životy druhých.

Když se Ježíš natrvalo vzdálil svým učedníkům z očí, asi se jim muselo svírat srdce, a to normálním lidským steskem i úzkostí z toho, co bude dál, když už nebude s nimi tak, jak byli zvyklí. Moc nechápali, proč jim slibuje „jiného Utěšitele“, když přece o žádného nestáli. Ještě si neuvědomovali, že jedině skrze Ducha může být Ježíš Kristus živě přítomen nejen na jednom místě na světě, ale v srdci každého svého učedníka a všude, kde se shromáždí církev, po celé dějiny lidstva.

Je škoda, když nám z Ducha svatého zbude vágní, nudný a neuchopitelný článek katechismu, který sice umíme zopakovat, ale vůbec netušíme, co s ním máme jako křesťané společného. Zrovna tak je ale škoda, když Ducha svatého chceme jen používat, degradujeme jej na „sílu“, něco na způsob pohonné hmoty. A nejhorší je, když jej zneužíváme tím, že jej degradujeme na prostředek „adrenalinového duchovna“, při honbě za zážitky, emocemi a senzacemi.

V něm chce být Boží láska vylita do našich srdcí a rozlévat se na lidi kolem nás. On je „Pán a dárce života“, jak vyznáváme v krédu. Kdo chce skutečně žít, nejen živořit, ať vzývá Ducha svatého, s bázní a touhou nechat se jím vést a proměňovat.

PhLic. Kateřina Lachmanová Th.D. působí v Pastoračním středisku Arcibiskupství pražského a jako koordinátorka Katolické charismatické obnovy