Proto lze s Duchem svatým navázat vztah, žít ve vztahu. S energií jde něco takového dost těžko. Ale proto je také možné Ducha zarmucovat, jak říká apoštol - čehož se u energií rovněž nemusíme obávat.
Mnohdy nám dělá potíž, že si ho vůbec neumíme představit. I nejčastější ztvárnění Ducha jako holubice je pouze symbolické, vzniklo na základě evangelia o křtu Páně, kdy sestoupení Ducha na Ježíše vypadalo „jako když se snáší holubice“. Šlo o pouhé přirovnání, žádnou holubici tam neviděli.
Možná malou pomůcku pro přiblížení Ducha jako osoby nám Písmo přece jen dává, když mluví o ovoci Ducha (Gal 5,22) – o lásce, radosti, pokoji, trpělivosti, laskavosti, dobrotě, věrnosti atd.: vždyť jsou-li tyto ctnosti nebo charakteristiky ovocem působení Ducha svatého v lidských srdcích, je zřejmé, že jde zároveň o jeho podstatné vlastnosti, jimiž si můžeme svou vágní představu trochu „vybarvit“. Je-li láska ovoce Ducha, on tedy bude plný lásky, láska sama. Duch je rovněž radostný, nikoli trpitelsky uvzdychaný nebo „zbožně“ zasmušilý či upjatý. Duch svatý je pokojný a bezmezně trpělivý: Tam, kde my lidé už lámeme hůl, ať už nad sebou nebo nad druhými, on má pořád bezmeznou výdrž. Je laskavý a dobrotivý – i když tak mocný a silný. Svou silou ale člověka neutláčí. Je věrný, přičemž jeho věrnost nezávisí na sympatiích a náladách jako u spousty lidí. Jestliže vážně stojíme o to, aby byl v našem srdci přítomen, nemusíme se bát, že se jen tak spakuje a vzdálí, že si to snadno rozmyslí… Ano, můžeme jej zarmoutit, jak píše apoštol Pavel – zvláště setrváváním v nelásce, jak se dovídáme z listu Efezským (Ef 4). Zármutek Ducha však není něco na způsob lidské uraženosti; je to Boží zármutek nad tím, že se neuskutečňuje jeho nádherný záměr s člověkem, že si člověk šlape po svém vlastním štěstí a k tomu ještě ničí životy druhých.
Když se Ježíš natrvalo vzdálil svým učedníkům z očí, asi se jim muselo svírat srdce, a to normálním lidským steskem i úzkostí z toho, co bude dál, když už nebude s nimi tak, jak byli zvyklí. Moc nechápali, proč jim slibuje „jiného Utěšitele“, když přece o žádného nestáli. Ještě si neuvědomovali, že jedině skrze Ducha může být Ježíš Kristus živě přítomen nejen na jednom místě na světě, ale v srdci každého svého učedníka a všude, kde se shromáždí církev, po celé dějiny lidstva.
Je škoda, když nám z Ducha svatého zbude vágní, nudný a neuchopitelný článek katechismu, který sice umíme zopakovat, ale vůbec netušíme, co s ním máme jako křesťané společného. Zrovna tak je ale škoda, když Ducha svatého chceme jen používat, degradujeme jej na „sílu“, něco na způsob pohonné hmoty. A nejhorší je, když jej zneužíváme tím, že jej degradujeme na prostředek „adrenalinového duchovna“, při honbě za zážitky, emocemi a senzacemi.
V něm chce být Boží láska vylita do našich srdcí a rozlévat se na lidi kolem nás. On je „Pán a dárce života“, jak vyznáváme v krédu. Kdo chce skutečně žít, nejen živořit, ať vzývá Ducha svatého, s bázní a touhou nechat se jím vést a proměňovat.
PhLic. Kateřina Lachmanová Th.D. působí v Pastoračním středisku Arcibiskupství pražského a jako koordinátorka Katolické charismatické obnovy