Terezie z Lisieux a její růže

Osobní vyznání o cestě za vzdálenou světicí

Teologie a duchovní texty / Hana Farná / 14. října 2017
Terezie z Lisieux a její růže

Terezie z Lisieux
Autor: repro Wikipedia.org / Wikimedia Commons

Měsíc říjen už patří podzimu, ale záhony ještě bývají plné růží. Dosud jsou svěží, nepřešlé ranními mrazíky, a když se z mlhy vyloupne chladné ráno, vydechují vzpomínky na léto, na svůj čas, čas růží. A připomínají nám ještě něco: do podzimu vstupujerme spolu s Terezkou z Lisieux, a ta přece slíbila, že z nebe bude házet dolů na zem růže. Šťastnou náhodou (je to ale opravdu jen náhoda?) slaví svůj svátek prvního října.

Dlouho jsem Terezce nerozuměla a ani jsem se o to nijak nesnažila. Připadala mi vzdálená po všech stránkách - v čase, ve způsobu myšlení, v zájmech, v prožívání. Sotva mi bylo kdy něco tak odlehlé, jako svět Terezie Martinové. Její životopis mi připomínal nepovedený dívčí románek a Dějiny duše snad čínštinu. A musím se rovnou přiznat, že celou rodinu Martinovu jsem považovala za poněkud ujetou - už rodiče, od mládí marně toužící po zasvěceném životě, jejich až svazující zbožnost (obsedantní počítání dobrých skutků a obětí), pět dcer, netoužících po ničem jiném než po řeholi. Tento dojem mi nijak nenapravila ani Terezčina socha, podle známého vzoru zasněná, anorektická řeholnice s náručí plnou růží, jakoby opojená jejich vůní. Sklopené oči, nepřítomný úsměv, neosobně dokonalá a podle všeho pro pozemšťany neúřadující. To nebylo nic pro mě. Teprve časem jsem se dozvěděla, že tohle není šťastné zobrazení svaté Terezie od Dítěte Ježíše. A že ani obecná představa o ní neodpovídá skutečnosti. Terezka si nezvolila Karmel proto, aby našla úkryt před drsným světem. Naopak, její cesta nebyla snadná. Po své smrti se pro někoho stala ikonou sentimentální zbožnosti, sladkobolným svatým obrázkem - je to ten známý portrét, který nakreslila její sestra Pavlína, na Karmelu zvaná matka Anežka. Ovšem i Dějiny duše jsou ve výrazu poněkud sentimentální. Utrpěly cenzurními zásahy matky Anežky - Pavlíny Martinové. Obnovený originál, pod názvem Autobiografické spisy, uveřejnila až v roce 1952 její poslední žijící rodná sestra Célina - sestra Jenovéfa od svaté Tváře...

Málokdy jsem byla něčím tak překvapená jako fotografiemi Terezie z Lisieux. Z nich se dívá její autentická podoba, tvář hezké a inteligentní dívky, která docela jistě má co sdělit i dnešnímu světu a nám všem, kdo nemáme ani stopu povolání k zasvěcenmu životu. Terezka byla jistě velmi citlivá, podle dochovaných svědectví a i podle jejích vlastních vzpomínek dokonce v dětství až přecitlivělá. Každý z nás se rodí do určitého prostředí a s určitou genetickou výbavou a předpoklady. Neejmladší dítě starších rodičů většinou bývá "oprašováno" a chráněno pod křídly. Tím více, když několik dětí zemřelo a maminka zápasí se smrtelným onemocněním. Navíc Terezka přišla na svět do onoho zvláštního období, zvaného fin de siecle. Byla to přelomová epocha, společnost hledala sama sebe, na jedné dravé vykročení vpřed, víra v samospasitelnost vědy a techniky, na druhé straně existenciální úzkost a sentimentalita. V církvi, zvláště ve Francii, ještě dozníval vliv jansenismu: Bůh se tak mohl jevit jako chladný, přísný a natolik vzdálený, že bylo radno se k němu přiblížit jen přes prostředníky. Proto se rozmáhala mariánská úcta, někdy nezdravá, pokřivená, ujíždějící do sentimentality. Ve výchově dětí se kladl důraz na poslušnost, úctu k autoritám, diskuse se nepěstovaly, mnohá citlivá témata byla prostě tabu (nejen šesté přikázání), což mohlo vést (a v některých případech opravdu vedlo) k mučivým skrupulím. Nebo také k pochybnostem o víře i o všech tradičních hodnotách. Než mi došlo, z čeho Terezka vycházela, považovala jsem ji za rozmazlenou dívenku, která neměla, ponětí o slutečném životě. Dráždil mě i její slovník, například "ovečky" a "jehňátka" jako oslovení pro spolusestry a novicky.

Jejím Autobiografickým spisům jsem nerozuměla, zdálo se mi, že dokázala popsat stohy papíru doslova o ničem. Budiž mi omluvou, že jsem neměla ponětí o spiritualitě Karmelu. Moje představy byly značně zkreslené: svatá Terezie a Ávily byla pro mě jen barokním obrazem, z Marie Elekty mě obcházela hrůza, dalším kamínkem do mozaiky mých předsrtav byl Jiří Karásek ze Lvovic se svou Gotickou duší, a korunu tomu všemu nasadil hororový příběh Barbory Ubrykové (nešťastné řeholnice, s jejíž duševní nemocí a asi i posedlostí si sestry v kerakovském Karmelu nevěděly rady).

Teprve když jsem viděla Terezčiny fotografie, začala jsem se o ni trochu více zajímat. Postupně mi začalo docházet, že mi není až tak propastně vzdálená. Vždyť i já vycházím ze svého dětství, vzpomínám na pocit bezpečí a naprosté důvěry. Měla jsem ráda rodiče a celý svět mi připadal jako jeden jediný zázrak, i psí víno na otlučené omítce, vůně prádla na šňůře a chudé trsy trávy mezi kočičími hlavami dvorku. Oslovovalo mě všechno kolem, a byla jsem blízko i Bohu, stačilo mi i to málo, co jsem o něm věděla, aby mi byla jeho neustálá přítomnost samozřejmá jako dýchání. Později ovšem dětské představy přestaly stačit, moje první dětství se přesunulo do snů a Bůh do pohádek. Prázdno, které po něm zůstalo, mě časem přimělo ke kladení otázek. A tehdy i já jsem začala prožívat své Dějiny duše. Ale na to jsem nepřišla hned. Napřed jsem musela zpracovat řadu bolestných ztrát. Tehdy jsem hledala nějakou jistotu, a docela náhodou jsem vzala do ruky Terezčiny Autobiografické spisy. Zrovna jsem probírala knihovnu, knihu připravenou k vyřazení jsem jen tak zběžně prolistovala, pak ještě jddnou, ale už pomaleji. Musela jsem se totiž vrátit k větě: "Neznáte mě takovou, jaká jsem ve skutečnosti."

Moje dosavadní přesvědčení, že Terezka je mi vzdálena miliony světelných let, vzalo za své. Nemusím mít ani stopu povolání k zasvěcenému životu, mohu být jiná osobnost než Terezka, žít v docela jiné době, dokonce mi nemusí být blízká ani spiritualita Karmelu - a přesto si troufám vyslovit, že mám s Terezií od Dítěte Ježíše něco společného. Především touhu po Boží blízkosti. I já prožívám těžké chvíle, špatně snáším neúspěch a odmítnutí, období neútěchy, kdy Bůh "mlčí", kdy víra se zdá být iluzí, modlitba neurotickým monologem a důvěra naivitou. Přitom nejde o "temnou noc ducha" svatého Jana od Kříže, není v tom ani stopa mystiky, nýbrž jen a jen bezútěšnost. Právě díky Terezce jsem zpracovala i zoufalou chvíli, kdy jsem odcházela zahanbeně z kostela, abych nerušila pláčem; při pomyšlení na tatínka, umírajícího na ARO, jsem nezvládla své slzy a vysloužila jsem si výzvu k odchodu. Právě díky tomuto nepěknému zážitku jsem si Terezčino jméno zvolila jako biřmovací.

Terezka se sama nazývala květinkou z Lisieux. Ale já bych ji tak nenazvala. Terezka totiž není žádný skleníkový kvítek. Terezka je růžový keř a růže jsou odolné, i když vypadají něžně a křehce.

Autorka je lékařka, stálá spolupracovnice magazínu Christnet.

 

 

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 193)