Seznamka
Tomáš Garrigue Masaryk
Autor: Wikipedia.org / Lomen Brothers
Vznik Československa 28. října r. 1918 byl událostí, která kromě společnosti proměnila také církev. Je pozoruhodné, že demokracii od určité doby instinktivně spojujeme s republikánským zřízením. Řečeno s TGM: „Učitel na škole má dětem vštěpovat republikánství, demokratickou svobodu a rovnost.“ Přesto i dnes existuje řada monarchií, od nichž je možné s velkým užitkem odezírat demokratické způsoby správy věcí veřejných. Mám na mysli hlavně Spojené království a Švédské království, ale také Belgii, Dánsko nebo Nizozemsko.
Po právě skončených volbách, v nichž se nemalý díl spoluobčanů včetně některých nikoliv bezejmenných křesťanů netajil podporou proti-evropských, proti-muslimských, proti-imigračních, homofobních a k totalitě namířených stran, vyvstává otázka, co z idejí svobodného republikánského státu a demokratického zřízení ještě zbývá a co pro křesťany, zvláště ty katolické, demokracie vůbec znamená.
Demokracie jako pokus o bratrské porozumění
Pro duchovního otce Československé republiky, Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937), byla demokracie v nejhlubším smyslu vzájemným porozuměním a v širším ohledu žitým bratrstvím. Jak víme, naplnit tento ideál se podařilo jen z nepatrné části, a navázat na něj po r. 1989 nebylo a není lehké. „Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět“, říká TGM v Hovorech, „měli bychom demokracii jedním rázem; bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody.“ Samostatnost v otázkách lidského svědomí, rozhodování, životního stylu, světonázoru a víry byla pro prvního presidenta po celý jeho život bytostně důležitá. Hledal ji jak ve svém každodenním nažívání a vztazích, tak v politické práci. Představa duchovní závislosti na prostřednících, stejně jako nutnost vnitřního a vnějšího souhlasu s postoji (záměrně nepíšu dogmaty) tehdejší církve, byla pro něj v linii jeho předchůdců a mravních příkladů (Bernard Bolzano, F. H. Borovský, Augustin Smetana) nepřijatelná. Nejlépe to vyjádřil v jednom ze svých nejznámnějších vyznání. „Aristokratism říká: já pán – ty sluha nebo otrok; demokratism říká: já pán – ty pán. Učení Ježíšovo, učení lásky k bližnímu a obecné rovnosti jistě není aristokratické, naopak. Z lásky k bližnímu, ze synovství božího mně plyne demokratism, řekl bych, pravý.“ Přesto do konce života vzpomínal na katolické kněze, kteří mu v jeho mládí pomohli a stali se inspirátory jeho pozdější životní cesty a osobní proměny. Jeho přísná slova na adresu církví se snad netýkala všech. Jistě existovala a dosud existuje řada kladných výjimek. „Církve nám nestačí svým učením, nestačí nám svým vedením, nestačí nám svou mravností.“
Poučená diskuse jako základ demokracie
Diskutovat o filosofických a náboženských otázkách se nejen Masarykovi jevilo v tradici velkých teologů minulosti, ať katolických nebo reformačních, jako samozřejmé. Přečtete-li si jeho úvahy a popis situace, když byla v r. 1870 vydána dogmatická konstituce Pastor aeternus, zjednodušeně nazývaná jako bula o papežské neomylnosti, uvidíte zděšení části inteligence té doby, a to zvláště na německých a francouzských univerzitách. Místo naslouchání a diskuse výnosy, po nichž nemálo výtečných osobností opustilo katolickou církev nadobro. Je zřejmé, že nynější církev se vydala ve svých nejlepších lidech docela jiným směrem. O svých pochybnostech a nárocích vůči církvím psal TGM dávno před vznikem republiky. Zajímavý je v tomto ohledu jeho dodnes pozoruhodný příspěvek z tzv. Hradeckého hádání, jež se konalo r. 1906 v hradeckém Adalbertinu. V něm, i když improvizovaně, a tedy ne v šíři a hloubce, na kterou byl jako vědec zvyklý, vyjádřil svoje mínění ohledně církve a zvláště jejího vztahu ke společnosti, autoritám, ke svobodě, svědomí a k tehdy modernímu způsobu života. Podporován svou ženou Charlottou, věřící, zbožnou unitářkou, nevzdával předem prohrané boje a zasazoval se za rovnoprávnost všech občanů. Připomeňte si z jeho proslovů, k jakým hodnotám veřejně a neúnavně povzbuzoval lidi a zvlášť děti a mládež, a srovnejte to s tím, co slýcháte dnes a denně od vrcholných politiků. Jen málokdo po něm tak vysoce cenil pedagogické a duchovenské povolání a jeho vliv na vývoj nové, demokratické generace.
Z tradice katolické a reformační jsme vyrostli
Masarykův důraz na české a evropské reformační dějiny a jeho komplikovaný vztah s katolickou hierarchií je víc než symbolický. Masaryk, mj. skutečně zdatný teolog a každodenní čtenář a znalec bible, předznamenal ve svém životě a díle témata, která se v katolické církvi začala diskutovat až třicet let po jeho smrti. Jde hlavně o svobodu svědomí, náboženskou rovnost, papežský primát, službu žen, krajní podoby mariánského kultu a úcty ke svatým, chorobnou touhu po mučednictví, křesťanskou negaci života a světa, rozvod manželů či mystiku jako znamení slabosti a unavené víry. V mém čtení se totožnými myšlenkami zabývali „moji“ velcí teologové 20. století. Jim se otevření církve světu a její vnitřní demokratizace, chcete-li prosvobodnění, stalo jedním z podstatných prvků jejich teologického díla a církevní, a tedy pastorační a liturgické praxe. Je víc než pravděpodobné, že by Masarykovy filosofické a náboženské ideje přijali se samozřejmostí, s níž kristovsky orientovaní křesťané chápou církev jako domov, místo bezpečné rozpravy a vzájemného slyšení. Mám na mysli zvláště Romana Guardiniho, Nikolaje Berďajeva, Karla Rahnera, Henri de Lubaca, Hanse Urs von Balthasara, Yvese Congara, Pierra Teilharda de Chardina, Johna Courtney Murraye, Bernharda Häringa a Hanse Künga.
Ostatně, nahlédněte např. do slavného a mýty opředeného Seznamu omylů (Syllabus Errorum) papeže Pia IX. a pokuste se konfrontovat jednotlivé oddíly s tím, jak dnes žije katolická církev a jak žijete svůj křesťanský život vy sami. Buďte přitom ale upřímní. Ptejte se, co z nepřeberné katolické tradice hýbe vaším každodenním životem a co konkrétně pro vás znamená dílo Jana Husa, J. A. Komenského nebo Tomáše ze Štítného. Počítáme ještě vůbec ve svobodných časech, které na nás zároveň kladou velkou míru odpovědnosti, s náboženstvím? Mluvil s vámi, mimo školu a církev, někdo někdy srozumitelným jazykem o stěžejních motivech reformačního hnutí a o tom nejlepším z katolicismu dejme tomu posledního tisíciletí?
Americký příklad
Výjimečným příkladem ocenění demokracie a svobody ve prospěch katolické církve byl americký arcibiskup John Ireland (1838–1918), jenž rozvíjel a praktikoval myšlenku amerikanizace katolické církve. Ireland, sám bývalý imigrant, byl zastáncem okamžitého zapojení nově přišedších do života církve. Vystupoval proti separatistickým tendencím některých katolíků. Nechtěl vytvářet novou Evropu v Americe, ale svobodnou Ameriku, v níž by našla své místo také katolická církev. „V Americe“, napsal, „mají katolíci svobodnou církev ve svobodné zemi a církev je v této svobodě šťastná.“ Pakliže se církev nedokázala ve svobodné společnosti, která dávala a dává příležitost všem náboženstvím a kulturám, prosadit tak jako na starém kontinentu, byla to podle Irelanda její chyba. „Pokud se katolická církev v Americe nerozvíjí, není to vina republiky. Republika umožňuje církvi nejplnější svobodu a církev, vědoma si svého božského poslání, v ní pociťuje všechny nezbytné síly k růstu a vítězství bez soužití či pomoci ze strany státu.“ Papež Lev XIII. však tuto amerikanizaci církve a model úplného oddělení od státu podrobil kritice. Ne všechny státy mohou podle něj následovat americkou variantu odluky. To, co kdysi prožívali američtí katoličtí křesťané a co ve 20. století šlo v Evropě ruku v ruce s osamostatňováním národů a vznikem nových států, v naší společnosti probíhá právě teď. Vyvstaly zásadní otázky, jakou roli budou hrát v demokratické společnosti církve a zda se jim samotným podaří demokratizovat svoji vnitřní strukturu tak, aby neztratily svoji identitu a nerozplynuly se v řadě charitativních a nábožensky orientovaných spolků. Jde tu o to, jestli nejhlasitější část církve opět zamění řád za pořádek, ideje za ideologii, nezištnou službu za zápas proti těm, kteří jinak smýšlí, a božské věci za věci náležející císaři, resp. demokraticky zvoleným zástupcům lidu a občanské společnosti.
Arcibiskup John Ireland
Autor: Wikipedia.org
Církev nelegitimizuje stát, nemůže se však zříci kritického hlasu
Irelandův postoj byl velmi podobný Masarykovu, jenž těsné spojenectví trůnu a oltáře charakterizoval slovy bez přívlastků. „Stát chránil církev a církev mu sloužila, byla mu zadarmo duchovní policií. Dnes už by mohli katolíci vidět, že to církvi neprospělo, že to neprospělo katolicismu našemu.“ Pokud si tedy měli katolíci, ale nejen ti, vymoci v republice svá práva a místo, nebylo to třeba chápat negativně. Hodnota Kristova evangelního příběhu je natolik atraktivní, že si pro sebe zabaví otevřeného člověka, aniž by k tomu potřebovala církev ve státních službách. Podle německého právního filosofa a soudce Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho není úlohou církve legitimizovat stát a jeho vládu. Církve mohou plnit charitní, sociální a školské funkce a zároveň by se neměly zříkat svého kritického hlasu na adresu těch, kteří napadají lidskou důstojnost, pravdu, spravedlnost a kteří se vůči druhým dopouštějí násilí. Jako bychom tu slyšeli pozdního Dietricha Bonhoeffera nebo salvadorského arcibiskupa Óscara Romera.
„Skutečná demokracie“, říká Jan Pavel II., „nemůže být tam, kde není uznávána důstojnost každého člověka a nejsou zaručena jeho práva.“ To je, domnívám se, jedna z mnoha pozitivních idejí, kterou nemůže církvi vyčítat ani ten, kdo s ní ve svém životě z nějakých příčin už nepočítá. V době, kdy je politická moc zastupitelské demokracie tu více tu méně střídána mocí ekonomickou, musí i v sekularizované společnosti církev pozvednout svůj hlas, děje-li se bezpráví na lidech bez rozdílu jejich vyznání a chce-li někdo demokratické a církevní instituce podrobit svému vlivu. Možností, jak to učinit, má dost, a bát se nemusí. Je přece vystavěna na skále a ani brány pekelné ji nepřemohou.
Co se stalo s církvemi po roce 1989?
Pokud se podíváte na současný vztah části české katolické církve vůči politickému establishmentu a zvláště prezidentovi republiky, může na vás výše napsané působit jako z jiného světa. Zdá se dokonce – a zde si dovolím kacířskou myšlenku, kterou mi odpustí ti, kteří se za komunistického režimu snažili bránit základní lidská práva a svobody, byli ostrakizováni, ponižováni a zavíráni – že česká katolická církev se daleko lépe orientovala v prostředí totalitního státu, v němž bylo zřetelné, kdo je nepřítel a jaké názory, často brutální, nelidské a primitivní, zastává. Řečeno s filosofem Ladislavem Hejdánkem na adresu církví po roce 1989. „Ty naděje, který lidi spojovali s tím, že teď církve, křesťani, budou moct něco říct, něco důležitýho, že se budou podílet… Ty naděje byly velký. Lidi očekávali od církví a od křesťanů něco podstatnýho. Já si myslím, že od nikoho jinýho se neočekávalo tolik jako právě od křesťanů a od církví. A ty dokonale zklamali... Fakticky je to obrovský selhání a vlastně tady není nikdo od tý doby, kdo by přišel s nějakou koncepcí, co teda teď [dělat].“ (archiv Post Bellum, Paměť národa)
Proč se některé církve ve svobodě tak špatně orientují a jsou schopny to změnit nové generace, které již nevyrostly v komunistických poměrech? Proč je leckterý svobodný dialog považován za útok na církve a proč někteří zástupci Petrovy loďky, a tedy Kristovy věčné církve, u nás komunikují s médii a spoluobčany jazykem hospody hluboko po půlnoci? Proč se čím dál tím častěji dozvídám o utužování konzervativních modelů výchovy a evangelizace na křesťanských školách, kde namísto rozpravy a osobního svědectví nastupuje síla 2865 paragrafů Katechismu?
Nezapomněli jsme reformovat sami sebe?
V prostředí společnosti, která se nadechuje svobody a po příkladu okolních civilizovaných a kulturních zemí hledá svoji vlastní cestu, jako by si církve (třebaže ne všechny) nevěděly rady s tím, kým jsou, co mají dělat, co by neměly, co nesmí a jak je vůbec vnímají jejich vlastní členové a ti, pro které jsou z mnoha důvodů nepřitažlivé. Jak se vlastně daří církvi využít hodnot nabyté svobody a v ní civilním a srozumitelným způsobem oslovit nejen hledající, ale všechny občany? Jak moc a jak efektivně využívá církev moderní komunikační prostředky, aby ústy svých laických a duchovních zástupců, žen a mužů, spoluvytvářela veřejný prostor, jenž musí zůstat autonomní a svobodný právě tak jako sama církev? Jak reaguje na potřeby svých věřících po otevřeném, bezpečném dialogu, z něhož nevzniknou jen banální závěry tiskových zpráv, ale ochota vyslyšet mínění věřících, volajících po tom, aby přestali být považováni za diváky? Kam se poděla očekávání, vyrostlá ze závěru 2. vatikánského koncilu, která precizně formuloval teolog Norbert Greinacher, u nás známý díky filosofovi a katolickém křesťanu Jiřím Němcovi? 1. Od církve národní k církvi diaspory, 2. Od hierarchické církve k lidu božímu, 3. Od křesťanské instituce k angažovanosti jednotlivých křesťanů, 4. Od zájmového zastoupení k sekulární diakonii, 5. Od ghetta k otevřené církvi, 6. Od velké farnosti k obci jedné obytné čtvrti, 7. Od sakralizované bohoslužby k bratrskému obětnímu shromáždění, 8. Od stavovského principu k uznání rodiny v církvi, 9. Od monologické struktury zvěsti ke struktuře dialogické, 10. Od patriarchálně řízené farnosti k obci bratří.
Skutečně nešlo za padesát let, z toho za třicet v relativně svobodné zemi, udělat víc? Pokud se mě mladí lidé a hlavně studenti ptají, proč si někdy v církvi připadají osamělí, co jim mám jako laický teolog s naprosto minimální šancí cokoli ovlivnit a změnit asi říct?
Zbytečný boj proti neexistujícím stínům
Pakliže se jedním z hlavních témat křesťanského svědectví stává doslova apokalyptický zápas proti genderu, liberalismu, homosexuálům, jinověrcům a zvláště muslimům a pokud tato slova prokazatelně a opakovaně zaznívají z některých kazatelen a od křesťansky orientovaných laiků, jeví se mi kdysi draze vydobytá svoboda a demokracie, na nichž byl založen samostatný stát, jako poněkud chudě využitá. Zploštěle, vulgárně a lživě uchopené pojetí křesťanské kultury a tzv. českých výsostných kulturních hodnot, které prý stojí v kvalitativní opozici vůči vyspělým kulturám Východu i Západu, dělá vrásky na čele nejen těm, kteří v hrubých obrysech tuší, co to skutečně je křesťansky orientovaná kultura, inkulturace a náboženská svoboda. Je patrné, že se stěžejní magisteriální a teologické práce, zabývající se fenoménem svobody, demokracie a kultury už dávno nečtou a jen málokoho zajímají. Je ta tam doba, kdybychom se mohli jakkoli vymezovat vůči našim evropským a světovým přátelům. Řečeno s TGM, „Máme-li my Češi dostat ve světě slušné místo, musíme ze světových otázek udělat otázky své, musíme dovést k světovým otázkám promluvit.“ Jak přispívá Česká republika po smrti Václava Havla do celosvětové rozpravy o lidských právech a svobodách? Jak přispívá má církev do celocírkevní debaty o závažných teologických a filosofických problémech dneška? Ústy některých bratří a sester trvalou opozicí vůči papeži Františkovi či dětinskými korekcemi jeho úvah, které vyvolávají obecné zděšení a posměch? Není to málo?
Jan Pavel II.
Autor: Thecatholiccatalogue.com
Za demokracii bojovali ti nejlepší synové církve
Byl to jezuitský teolog John Courtney Murray (1904–1967), morální teolog Bernhard Häring a papež Jan Pavel II., kteří se stali rozhodnými zástupci náboženské svobody, demokracie a názorové plurality, přičemž právě Karol Wojtyła je považován za autoritu, která se vždycky jasně vyjadřovala na obranu demokracie. Ta ovšem nesmí postrádat univerzální hodnoty, „které žádný člověk, žádná většina ani žádný stát nemůže stanovit, ale ani změnit nebo zničit, musí je pouze uznat, chránit a rozvíjet.“ (Evangelium vitae 70). To nejlepší z janopavlovského dědictví najdeme v encyklikách Centesimus annus a již zmíněném Evangelium vitae, pastorální konstituci Gaudium et Spes, v Dignitatis humanae a také u papežů Benedikta a Františka a u mnoha teologů a teoložek obou Amerik, Afriky a Asie. Když do jejich textů nahlédnete, najdete v nich ušlechtilé a inspirující myšlenky o demokracii, svobodě, porozumění a lásce. To všechno by měla nynější společnost a církev podporovat, aby mohla i nadále věrohodně hlásat boží slovo a svědčit o Kristově vykupitelském příběhu. Pokud se církev z plných sil, včetně možnosti utrpěných ztrát a pronásledování nezasadí o rozkvět liberální demokracie, může se jí znovu stát, že se za pár let probudí v nové totalitní společnosti, jejíž občané – poslušní zaměstnanci pokorně vykonávající naučené pohyby – nebudou o její svědectví už příliš stát.
Dnes, 28. října roku 2017, stojíme na rozcestí. Je na církvi, aby si připomněla, kdo je její svrchovaný a věčný Pán a Král a komu má ve svém pozemském putování sloužit. Připomeňme si nakonec slova Tomáše Masaryka, o němž i jinak do krajnosti kritický Jaroslav Durych řekl, že se stal „nástrojem Prozřetelnosti“ a „prezidentem z boží milosti“. „Celý život člověka“, říká TGM, „církev je při jeho zrození, dospívání, manželství a smrti; všechno je posvěceno a vřazeno do vyššího řádu.“ Přál bych si, aby katolická církev zůstala i v budoucnu při člověku, demokracii, svobodě, dialogu a vzájemném porozumění.
Příspěvek k vnitrocírkevnímu a společenskému rozhovoru
Církev má od Boha svěřený svůj hlavní zvěstovatelský úkol. Od počátku své existence rozvinula rovněž velkorysé programy v oblasti charity, vzdělávání a filantropie. Nabízím čtenáři pár tezí, které jako křesťan a teolog žijící v České republice považuji za důležité. Nečiním si nárok na úplnost ani dokonalou pravdu, ale věřím, že v tomto apelu nejsem sám.
1. Aby církev v duchu Ústavy pomáhala zachovat občanské svobody a práva, zvláště pak rovnost, osobní a majetkovou svobodu, svobodu učení a svědomí, svobodu projevu mínění, svobodu náboženskou a rovněž ochranu manželství.
2. Aby se církev všemi prostředky, slovem i skutky, zasadila o ochranu národních, náboženských a etnických menšin a za zákaz diskriminace občanů v přístupu k veřejným funkcím nebo ve vykonávání povolání.
3. Aby církev byla místem dialogu a spolupráce abrahámovských náboženství – židovství, křesťanství a islámu – i všech ostatních náboženství míru a mezilidského porozumění.
4. Aby prostřednictvím vzdělaných a empatických žen a mužů vstupovala do oblasti školské, lékařské, sociální a kulturní a stala se smírčím duchem rozdílných světonázorů a politických přesvědčení.
5. Aby si společnost a církev, slovy Václava Havla, znovu uvědomily, že „svoboda a odpovědnost jsou dvě strany téže mince.“
6. Aby se církev vzdala svých mocenských ambicí.
7. Aby církev, vědoma si rovnosti lidí před Bohem i v demokratické společnosti, opustila tradovaný princip dvourychlostního (dvoukolejného) křesťanství pro duchovní a laiky.
8. Aby církev všemožně podporovala setkávání lidí napříč generacemi a kulturami a nabízela pro takové setkání své zázemí.
9. Aby církev podporovala náročné a velkorysé výzkumné úkoly na půdě teologických fakult a církevních škol.
10. Aby církev dbala o podporu a ochranu médií veřejné služby a dialogických, otevřených a nezávislých médií.
11. Aby prostřednictvím církevních a křesťanských periodik pomohla spoluvytvořit živou síť, v níž by bylo možné distribuovat kvalitní, nejen křesťansky orientovanou literaturu pro děti a mládež – prózu, poesii, eseje a významná díla minulosti ve finančně dostupných edicích.
12. Aby církev prostřednictvím nabytých prostředků podporovala sport, jenž může, řečeno slovy papeže Jana Pavla II. „podporovat mladé lidi v rozvoji důležitých hodnot, jako jsou věrnost, vytrvalost, přátelství, sdílení a solidarita“.
13. Aby církev tak jako v minulosti štědře podporovala umění a umělce a pomáhala jim odhalit jejich zvláštní povolání ke službě kráse.
14. Aby všem lidem bez rozdílu, kteří zatlučou na dveře biskupství a far, otevřela a v těžkostech života a někdy tíživé odpovědnosti pomáhala překonávat tragický pocit života.
15. Aby církev podporovala ženy k účasti na práci ve svých institucích a aby jednotlivé odborníky a odbornice vybírala prostřednictvím otevřených výběrových řízení.
16. Aby v návaznosti na principy svobody slova a svědomí, zaručené Ústavou a Základní listinou práv a svobod, nebyl nikdo pro svoje myšlenky, sexuální orientaci, ekumenickou praxi a přesvědčení vylučován z církevního společenství a duchovní služby.
17. Aby se demokratické instituce státu zasazovaly o vytváření svobodného, nezávislého prostoru, v němž by církve mohly konat své poslání.
18. Aby církev objevovala zapomenuté příběhy zbožných žen a mužů, laiků, duchovních, manželů i jednotlivců, a mohla je tak dávat za příklad vydařeného křesťanského života.
19. Aby se církev, spravující nemalou část krajiny, a tedy lesů, polí a luk, inspirovala aktuálním diskurzem etiky stvoření, tak jak jej v Oxford Centre for Animal Ethics po léta rozvíjí profesor Andrew Linzey a jeho tým.
20. Ať církev v časech získané svobody vyslyší volání architektů, stavitelů a významných odborníků týkající se úprav liturgického prostoru, aby se znovu stal živým prostorem, a věřící se tak mohli lépe zapojit do slavení, jak to v mnoha konceptech nastínili a uskutečnili Romano Guardini, Emil Stefann, Ottokar Uhl, Frank Lloyd Wright či Rudolf Schwarz.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
