Misionáře z Byzantské říše Cyrila a Metoděje si 5. července liturgicky připomínají římští a řečtí katolíci, starokatolíci a většinou o tomto datu i čeští pravoslavní. Ostatní berou moravské věrozvěsty na vědomí, ale nemají zvláštní důvod je připomínat při bohoslužbě, i když před časem se kupříkladu o ně profesionálně a s respektem k jejich dílu zajímal např. kazatel Církve bratrské a teolog Alexandr Havránek (1923 – 1987).


Starokatolíci, kteří se považují za pokračování někdejší katolické církve pod obojí, vstupují do liturgie dne 6. července modlitbou s těmito slovy: Věrný Bože, dal jsi svatým Janu a Jeronýmovi odvahu, aby vyznali Krista, milovali jeho pravdu a tuto víru dosvědčovali až ke smrti. Má na mysli Jana Husa a Jeronýma Pražského upálené na pokyn kostnického koncilu v létech 1415 a 1416. Následuje prosba k Bohu: ať i my jsme schopni vydat svědectví o naději, která nás naplňuje, že tvoje pravda vítězí… S nimi sdíleli úctu ke kostnickým mučedníkům i činitelé českého pravoslaví na začátku 20. století, především novomučedník vladyka Gorazd (Pavlík). V jeho církvi se však jejich liturgická oslava neujala. S respektem si ovšem Jana Husa připomíná společenství, které přijalo odkaz na Husovo jméno do svého názvu, Církev československá husitská. Některé protestantské církve vyjadřují vazbu na husitskou tradici v nejstarší české ekumenické organizaci (zal. 1903), v Kostnické jednotě. Římskokatolická církev i po zevrubné práci právníků, historiků a teologů má s Janem Husem nadále potíže; je stále považován za kacíře, politování bylo naštěstí vysloveno ohledně krutosti uloženého trestu.

Postavy připomínané ve dvou červencových církevních a státních svátcích rozdělují, ale mají i potenciál spojovat. Ukazují k různým směrům soudobého i dnešního křesťanství, k Východu i Západu, ke křesťanství, které přijalo reformaci i tomu, jemuž byla a je tato myšlenka cizí. Ukazují, že kulturní zázemí může rozdělovat, tak jak se v době cyrilometodějské misie na Velkou Moravu latinské západní křesťanství dočasně odloučilo (následkem nesplněných územních nároků) nejen od byzantské církve, která ji na Velkou Moravu vyslala, ale z dosavadní jednoty pěti patriarchátů (tzv. Pentarchie). Je tu však i cosi, co spojuje. Metoděj byl diplomat a koordinoval misii s římským patriarchátem, který na toto území vznášel nárok, což se tehdy velmi sledovalo. Je nadějné, že latiníci, kteří Metoděje a jeho žáky Gorazda, Angelára, Klimenta, Nauma a Sávvu z velké Moravy vyhnali, dnes považují Cyrila a Metoděje za hlavní patrony Moravy a za spolupratrony Evropy. Spojuje však ještě něco důležitějšího. Cyril a Metoděj jsou svědky víry společné církvím katolického typu i církvím reformačním, církvím Východu i Západu. Lišíme se ve formulacích vyznání, a o těch je třeba vést rozpravu, ale shodujeme s v tom, že věříme nejen cosi o Bohu, ale především Bohu a nebojíme se Boha jako Otce, skrze syna v Duchu svatém vyznávat a svědčit o něm slovy, činy, postoji a charakterem.


Husův impuls se uskutečňoval u táboritských sociálních a náboženských radikálů i v umírněné katolické církvi podobojí s dolní konsistoří, hledající biskupa například i v tehdejší Konstantinopoli (těsně před jejím obsazením Turky). Husity byli bojovníci trestající své kacíře stejně tvrdě, jako trestali římští katolíci své heretiky a schizmatiky, na tutéž tradici však navazovala i mírumilovná Jednota bratrská, původně spíše uzavřené prosté lidové křesťanské společenství, později dobovým humanistickým impulsům otevřený významný činitel duchovního a kulturního života (bratrské školy, Bible kralická, Komenský) zahrnující poddané, šlechtu i měšťany obou zemských jazyků.


Hus nebyl a ve své době sotva mohl být misionářem, ale můžeme jej též pokládat za svědka víry, oddaného služebníka pravdy, tak, jak ji poznal a pochopil. K následování Ježíše Krista, který je osobní živou pravdou, Hus vybízí, když ve Výkladu viery z r. 1312 říká: hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí… Nemíní snad tolik pravdu teoretickou, jako spíš pravdu praktickou, což můžeme slyšet i v jiné inspirativní myšlence kostnického mučedníka: Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli (z dopisu z Kostnice 10. 6. 1415), kde zajisté jde spíš o spravedlnost pro každého spíše než o liberální libovůli ohledně pravdy.


Vzpomeňme na cyrilometodějské svědectví evangeliu a na Husovu oddanost pravdě a spravedlnosti, až budou 5. a 6. července vysocí činitelé předvádět důstojná gesta a tančit diplomatické tance mezi státem a církvemi.