Morální dilemata českých voleb

Jiří Zajíc
Autor: archiv autora

Ke svým prvním skutečným volbám jsem se dostal krátce před svým čtyřicátým rokem. Od té doby jsem žádné nevynechal. S výjimkou dvou nebo tří voleb senátních ale vždycky dopadly úplně jinak, než bych si přál. Uspěly v nich vždy ty strany, které bych si já za své reprezentanty rozhodně nevybral. Tak tomu bylo pochopitelně i tentokrát. Takže pro mě žádné překvapení. To, nad čím se ale pozastavím, jsou některá morální dilemata, která se těmi našimi volbami už delší dobu táhnou – a tentokrát se ukázala ve zvlášť ostrém světle.

Volit x nevolit?

Už dlouhou dobu nějakých 40 % lidí, kteří mají právo volit, k volbám nechodí. U senátních a krajských voleb je to dokonce kolem 60 % lidí. Tomu, kdo nechápe princip voleb, se může jevit to, že někdo volit nejde, jako jeho soukromé právo a možná i nejlepší přístup k volbám v situaci, kdy „není koho volit“. Aspoň se člověk „morálně neušpiní“ tím, že se účastní jakéhosi nesmyslného rituálu, při němž se prakticky vždycky k moci dostanou ti nesprávní. Ale to je jen dojem z neznalosti. Volit tím, že se k volbám nejde, není tak „soukromá záležitost“, jak si lidé běžně myslí. Ti, kteří se tak rozhodnou, totiž zvyšují váhu hlasů daných těm nejúspěšnějším stranám. Touhle „volbou – nevolbou“ se přidávají ve skutečnosti hlasy vítězi voleb. Tentokrát kupříkladu oněch 30 % pro ANO je ve skutečnosti pouhých 18 % z celkové populace našich voličů. Takže těm 40 % lidí, kteří zůstali doma, vděčíme za drtivé vítězství Andrejovy klaky. Nabízí se samozřejmě námitka, jestli ti, kteří nechodí volit, nejsou nějací extrémisté, takže bychom byli nakonec překvapeni, koho by zvolili. A že je možná dobře, že nakonec volit nešli, protože by to nakonec také „naházeli“ Andrejovi nebo Tomiovi. Výzkumy, které se v posledních letech u nás na tohle téma dělaly, takovou domněnku ale nepotvrzují. Naprostá většina nevoličů sama sebe umisťuje do středu politického spektra. A jejich bližší charakteristika o nich říká toto: člověk bez maturity a bez vyznání, který se nezajímá o politiku a nevěří institucím, nevěří ani sám sobě a tomu, že by mohl věci kolem sebe ovlivnit. Jsou to ve velké většině lidé, kteří se snaží utéct před náročností současné společnosti. Politické subjekty, které jsou ve skutečnosti nejblíž těmhle lidem – KDU-ČSL, STAN, Zelení a ČSSD – je ale nedokáží zachytit. Časem by mezi nimi skutečně mohl úspěšně lovit Andrej nebo Tomio. Zatím svým jednáním neprospívají ani sobě, ani naší společnosti.

Koho volit?

Pokud by člověk v naší společnosti nedodržoval pravidla hygieny, sotva kdo by to pokládal jen za „jeho soukromou záležitost“. Protože svým jednáním může ohrožovat i další lidi. Podobně člověk, který by nerespektoval pravidla silničního provozu. Prostě patří ke standardu života v současné rozvinuté společnosti, že lidé mají určité kompetence, jež jsou nezbytné k úspěšnému zvládání života, a to nejen z hlediska jich samých, ale i společnosti, v níž žijí. Ať se to komu líbí, nebo ne, mezi tyto podmínky dnes patří také občanské kompetence: schopnost rozumět politickému systému a vyvozovat z toho důsledky pro své jednání. Je to ovšem samozřejmě náročné zadání. A to jak pro lidi, kteří vyrůstali v systému, kde naopak bylo žádoucí, aby se o politický život v pravém slova smyslu vůbec nestarali (a jen si osvojili několik povinných rituálů politické loajality), tak i pro dnešní mladé lidi, které ti první vychovávali a ve škole se jim žádného kloudného občanského vzdělání nedostalo. Nejmladší generace také pravidelně zahrnuje největší procento nevoličů. A ve výzkumech žáků ohledně jejich občanských postojů se ti naši ve srovnáních zemí OECD umísťují na čím dál tím horších místech. Jen 20 % našich středoškoláků si myslí, že mohou něco změnit ve světě, v němž žijí, a to ještě polovina z nich se nechystá pro to něco udělat. Situaci samozřejmě dále komplikuje to, že politický život na jednu stranu nesmí ignorovat určité mravní požadavky, na druhou stranu ale nutně vyžaduje celou řadu kompromisů, které kolikrát jsou volbou menšího zla. Je tedy jasné, že na každém politickém subjektu, který se nějak významněji podílí na politickém životě, „ulpí“ i nemálo skvrn, které ho kompromitují před těmi, kteří chtějí volit jen „čisté“ strany. Žádná taková, která by současně měla šanci spoluurčovat významněji dění v naší zemi, neexistuje. Znamená to tedy, že k rozhodnutí, které odpovídá občanské zodpovědnosti, se člověk musí jednak o politické dění dostatečně souvisle zajímat (jinak mu neporozumí), jednak musí uvažovat realisticky. K tomu realistickému uvažování patří předem počítat s tím, že strana, kterou bude člověk volit, bude muset udělat – zejména pokud bude tvořit vládní koalici – řadu kompromisů. Nesmí vázat svou přízeň této straně na nějakou jednotlivost (příznačně se dlouho za hlavní kritérium „volitelnosti“ lidovců katolíky bral jejich úspěch či neúspěch ohledně potratů), protože vždycky se musí uvažovat reálná síla té strany a současně i skutečné důsledky rozhodnutí. Taktéž musí zodpovědný občan brát v potaz fungování volebního systému – v případě voleb do Poslanecké sněmovny poměrného. Ten totiž podstatně určuje metodu, jakou může vznikat dobrá správa státu ze strany vlády i Parlamentu. A podstatou té metody je schopnost se domluvit – nikoliv zaujímat ostrá stanoviska, která sice mohou vypadat velmi morálně, ale s ohledem na potřeby společnosti se snadno mohou stát brzdou pro nutná řešení, někdy i přímo ohrožením celé společnosti. Takže zodpovědný volič by měl podstatně dát na váhu to, které strany jsou schopné vůbec spolupracovat, protože bez toho se nedá sestavit funkční spravování státu. U nás je tomu ovšem od dob Václava Klause úplně jinak. Za správné se pokládá v politice co nejtvrdší postoj vůči ostatním, co nejvíc ostatní zesměšnit či jinak zdiskreditovat. Politika spolupráce se většinou českých voličů odsuzuje jako slabost.

Proč vítězí emoce nad fakty?

Tohle všechno probíhá v situaci, kdy celá západní společnost zažívá éru vítězství iracionality. Chystalo se to už dávno. Paradoxně to začalo v novověku nastolením „vlády Rozumu“, k němuž je třeba se napříště vztahovat a vymanit se z „náboženského tmářství“. Výsledkem té éry – kromě řady obdivuhodných výkonů vědy a techniky – byly ovšem nakonec dvě strašlivé světové války a několik děsných totalitních režimů, které během jediného století dokázaly za sebou zanechat tisíckrát větší počet obětí, než jsme zažili za celou minulou dobu. Od 2. světové války se startuje nástup postmoderny, pro niž je božstvem veřejné mínění a hlavním smyslem života je „dobře se cítit“. Teď už jsou mezi námi ve většině ti, kteří vyrostli s tímhle přesvědčením. Pro člověka, který nevztahuje svůj život k žádnému skutečnému Přesahu – jako křesťan bych řekl k Bohu – a ani neočekává, že jeho život má nějaký skutečný smysl, který by přesáhl jeho smrt, je celkem logické, že ho nakonec budou zajímat hlavně jeho vlastní pocity. Ostatně si můžete ověřit, jak dnes bývá zdůvodňováno, i správné morální jednání: Abys měl dobrý pocit. Ještě pro mou generaci to byla motivace úplně vedlejší. Pro nás bylo podstatné, jestli takové jednání je správné: buď z hlediska rozumu nebo z hlediska objektivní mravnosti. A nejlépe z hlediska obojího.

Erazim Kohák ve své knize Průvodce po demokracii, kterou věnoval československé společnosti na začátku 90. let jako takovou „první pomoc“ pro orientaci v nových poměrech, charakterizoval rozhodování, které utváří demokratický život, takhle: Demokratické rozhodování má být informované, reprezentativní a rozvážné, protože demokracie je samospráva v zájmu všech. V současné době ale to, co se děje při volbách, nesplňuje ani jednu z těch tří podmínek. O reprezentativitě jsem už mluvil: O budoucnosti nás všech dnes zásadně rozhoduje pouhá pětina lidí. Ještě horší je to s těmi dvěma zbývajícími podmínkami. Ve společnosti, kde většina lidí chce hlavně „pohodu“, chce se „cítit dobře“, nevítězí informovanost a rozvážnost, ale demagogie a populismus. Jak přesně vystihl v knize Tyranie médií francouzský sociolog Ignacio Ramonet, chtít se informovat bez vynaložení úsilí je iluzí. Informovat se unavuje, a to je cena, kterou občan platí za právo inteligentně se podílet na demokratickém životě. V této kolizi s převládajícím životním stylem současníků spočívá po mém soudu největší ohrožení demokracie. Ta vycházela z jistoty, že lze vést racionální diskusi, vycházející ze společně sdíleného hodnotového základu. To nám odkázali i Tomáš G. Masaryk: Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale diskuse právě je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.

Chránit stát, nebo stranu?

Jedním z nejobtížnějších dilemat, která v politickém životě přináší náš volební systém – a to skoro od počátku naší demokratické existence, je rozpor mezi potřebou jednat ve prospěch státu jako celku a současně tím nepoškodit politickou stranu, za níž mám zodpovědnost. Nejmarkantněji se to projevuje ve schopnosti vytvářet vládní koalice. A zvlášť velkou zodpovědnost to navaluje na středové strany, protože smyslem jejich existence je mimo jiné právě v dotváření funkčních koalic. Tomu ovšem u nás skoro nikdo nerozumí a tuto službu stabilitě zesměšňuje odsudkem, že taková strana „jde s každým“. V našich poměrech je to tedy hlavně dilema KDU-ČSL, svého času i Zelených a Unie svobody. Možná si pamatujete na situaci po volbách v roce 1998. Tehdy bylo možno složit koalici s většinou 102, kterou by tvořily ODS, Unie svobody a KDU-ČSL. Tu ovšem odmítl kvůli Josefu Luxovi Václav Klaus. Druhou možností byla docela silná koalice 113 hlasů z ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody. Tu zase odmítl kvůli Miloši Zemanovi předseda US Jan Ruml – navzdory tomu, že ho přemlouval Václav Havel a Miloš Zeman dokonce nabízel, aby předsedou vlády byl Josef Lux. Výsledkem byla opozičně smluvní spolupráce ČSSD a ODS, jejíž jedovaté plody nás pronásledují dodnes. Například i v podobě Babišovy politické firmy ANO.

Současná situace, která vyrostla i z toho, že prakticky všechny strany dávno před volbami hlásily do světa, s kým „určitě do koalice nepůjdou“, opět aktualizuje dilema „stát x moje politická strana“. Toto dilema je zvlášť těžké proto, že u nás jasně převládá stranické myšlení, pro něž je celková situace státu nepodstatná. Vztah voličů k voleným stranám je daleko spíš podobný fanouškovství sportovním klubům než zodpovědné volbě toho, kdo bude nejlépe spravovat náš stát. Nedostatečné vymezení se před volbami, s kým „určitě“ strana nepůjde do koalice, mělo za následek, že se tato strana stala rázem pro mnohé „nevolitelnou“. Exemplárním příkladem toho bylo jednání Kamila Jana Svobody, který byl na 2. místě kandidátky KDU-ČSL v Libereckém kraji a den před volbami na protest proti tomu, že se Pavel Bělobrádek jasně nedistancoval od jakékoliv koalice s ANO, z kandidátky odstoupil a všem doporučil, aby volili TOP 09.

V momentě, kdy píšu tenhle článek, tak prezident Zeman ulehčil pověřením Andreje Babiše dojednáním vládní koalice morální rozhodování i těm stranám, které byly v distanci od ANO opatrnější – tedy ČSSD a KDU-ČSL. S Andrejem Babišem ve vládě nemůžou být ani ti, kteří přece jen myslí i na potřeby celého státu, nejen své strany. Je jasné, že ten, kdo by šel do koalice s ANO (snad kromě Okamurovy klaky, kterou ale zase nechce Babiš), na to doplatí. To, co se stalo ČSSD navzdory tomu, že vláda jí vedená byla vlastně dost úspěšná, je velmi varující: Všechny výsledky této vlády si dokázal přivlastnit Andrej Babiš. Jak už bylo řečeno, většině lidí totiž nejde o fakta, ale o pocity. A pocity z lidového Andreje podstatnou část naší společnosti „zahřejí“ mnohem víc než pocity z celé sociální demokracie, „chladným“ Sobotkou počínaje.

Současně je ale také jasné, že ovládnutí ministerstev vnitra i spravedlnosti Babišovými lidmi stejně jako dohled nad zpravodajskými službami může v krátké době vést k podstatné destrukci právního bezpečí v naší zemi. Těmto rizikům zpravidla „moralisté“, kteří zapřísahají „svou“ stranu, aby se s „Babišem neušpinila“, nepřikládají velkou váhu. To komplikuje pozici zodpovědných politiků, protože snadno může být jejich motivace ve prospěch státu překroucena na zájem o „korýtko“. Jak Masaryk uváděl, demokracie předpokládá vzájemnou důvěru. A právě té se v naší společnosti zoufale nedostává. Jestliže se tedy po prezidentských volbách situace změní a Andrej Babiš ztratí tvrdohlavou podporu Miloše Zemana, může se naléhavost tohoto dilematu znovu aktualizovat. A rozhodování bude opět velmi náročné. Zvlášť po ty z politiků, kteří dokáží myslet nejen na svou vlastní stranu, ale i na stát jako celek. Naši voliči totiž takový postoj nikterak necení. I když je pro budoucnost státu nezbytný.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

Jíří Zajíc je matematik, publicista a pedagog.