Křesťanská Golgota v Malé Asii: Rozhovor o tragických osudech menšin na sklonku Osmanské říše

Portréty a rozhovory / Lukáš E. Nosek / 11. listopadu 2017
Křesťanská Golgota v Malé Asii: Rozhovor o tragických osudech menšin na sklonku Osmanské říše

Arménská žena oplakává mrtvé dítě během deportace
Autor: Archiv Michala Řoutila

Rozhovor se uskutečnil nad knihou, která se zabývá utrpením křesťanů na konci Osmanské říše, konkrétně v rozmezí let 1914–1923. Publikace osvětluje nejen dnes již poměrně známou otázku genocidy Arménů, která dodnes problematizuje vztahy Evropy a Turecka, ale objevně předkládá i vyvražďování a deportaci dalších dvou národnostních skupin – Asyřanů a thráckých, anatolských a pontských Řeků. Kniha vychází z podrobného studia archivních a dobových dokumentů, text obohacují osobní vzpomínky přeživších, diplomatické depeše, zprávy misionářů aj.

Autoři si v knize nejprve všímají postavení a role křesťanů všech tří národnostních skupin v Osmanské říši od poloviny 19. století do roku 1914. Centrální, druhá část objemné publikace se velmi podrobně věnuje faktografickému popisu likvidace křesťanů. Autoři mapují i geografické pohyby deportovaného obyvatelstva a popisují život v pouštních koncentračních táborech. Ve třetí části se zaměřují na mapování následků tragédie a života po katastrofě – vytváření diaspor, reflexe a popírání arménské genocidy, asyrské otázky či řecko-tureckých vztahů. Poslední část je věnována kontextu studované otázky – například roli Kurdů a císařského Německa ve vyvražďování, srovnání arménské genocidy s židovským holokaustem či recepci událostí v umění a literatuře tří národů.

S jedním z autorů knihy, Michalem Řoutilem, jsme hovořili o tom, proč k tragédii došlo, jakou roli v tehdejších událostech mělo náboženství či stát. A proč podle něj neexistuje žádné poučení z dějin, ale přesto kniha nevyznívá zcela pesimisticky…


Proč vlastně došlo v letech 1914–1923 v Osmanské říši ke genocidě Arménů a vyvražďování a vyhánění Asyřanů a Řeků?

V knize píšeme o třech kontextech, v nichž je potřeba tyto události vnímat: politickém, ekonomickém a náboženském. Politický byl jednoznačně dominantní – tehdy vládnoucí mladoturecká strana (zejména tzv. tři pašové – ministři Talaat, Enver a Džemal) využila událostí 1. světové války, aby jednou provždy „vyčistila“ východní Anatolii a jiné regiony od křesťanského prvku. Zatímco první deportace Řeků z Thrákie začaly již v roce 1913, genocida Arménů proběhla v letech 1915–1916; vyvražďování Asyřanů probíhalo paralelně s Armény a vyvrcholilo v roce 1918 vraždou jejich patriarchy-katholika Már Šimuna a hromadným útěkem na britské mandátní území. Tragédie došla vyvrcholení v letech 1922–1923, kdy došlo k výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Osmanskou říší.

Ekonomický motiv byl rovněž silný – řečtí, arménští a židovští bankéři, továrníci a obchodníci před rokem 1914 zcela ovládali osmanskou ekonomiku. Pro ilustraci: v roce 1912 neměl žádný ze 40 soukromých bankéřů v Konstantinopoli muslimské jméno, zato se mezi nimi našlo 12 jmen řeckých, 12 arménských, 8 židovských… Likvidace menšin tak měla odstranit tuto nerovnováhu a napomoci vzniku nové ekonomiky, která již bude v rukou Turků.

V rozhodnutí mladoturků zničit křesťany nehrálo náboženství takřka žádnou roli. Většina předáků strany byla sekulární, vzdělání získali na západních univerzitách. Jiná situace ovšem panovala v samotné Anatolii, kde na lokální úrovni často propukalo násilí pod rouškou mezináboženské nevraživosti – několik kurdských předáků vyhlásilo dokonce džihád proti nevěřícím, tedy křesťanům.

Nazvali jste knihu jednoznačně: Katastrofa křesťanů…

Zvažoval jsem i jiné názvy, ale s tím, jak práce nad knihou pokračovaly, alternativy odpadaly. Jak jinak pojmenovat události, které téměř zcela zlikvidovaly tři starobylé křesťanské civilizace? Vždyť před rokem 1914 z osmnáctimilionové populace Osmanské říše tvořili křesťané téměř 20–25 %! Celkově v zemi žilo 3,5–5 milionů křesťanů: Arméni žili ve 2925 vesnicích a městech, Asyřané v 920 a Řekové v 2400. Všechny tři národy byly s tímto územím spojeny po tisíce let, šlo o jejich domovinu. Samotní přeživší nazývají léta strádání podobně: „Velká pohroma“, „Maloasijská katastrofa“, „Masakr“, „Rok meče“ atd.

Kolik tyto tragické události přinesly obětí?

Pokud jde o Armény, uvádí se 800 tisíc až 1,5 milionu obětí, Asyřané odhadují své ztráty na 250–275 tisíc, Řekové zhruba na 750 tisíc; z území Osmanské říše navíc muselo odejít během tzv. výměny obyvatelstva na 1,2 milionu Řeků (z Řecka pak zhruba půl milionu muslimů-Turků).

Proč jste si vlastně vybrali tak badatelsky náročné téma?

V jednom z předchozích čísel naší revue Parrésia, v níž se věnujeme východnímu křesťanství, jsme již společně s kolegy Petrou Košťálovou a Petrem Novákem uveřejnili o vyvražďování křesťanů v Osmanské říši tematický blok. Již tehdy mi došlo, že by bylo vhodné vše pojmout do monografie. Tím spíše, že podobná publikace dosud nikde na světě nebyla k mání.

Opravdu žádná kniha neexistovala?

Knih věnovaných arménské genocidě je samozřejmě celá řada, rychle se rozrůstá i knihovna o likvidaci Asyřanů a Řeků. Existuje několik sborníků v němčině a angličtině, které pojednávají o jednotlivých komunitách a jejich osudech na sklonku Osmanské říše. Naše monografie je však první – pokud je mi známo –, která toto téma zpracovává monograficky. Idea vnímat problematiku komplexně však nepatří mně, nýbrž doc. Václavu Huňáčkovi, který nám přednášel o východním křesťanství na FF UK v Praze.  

Jste s výsledkem spokojeni? Zbylo ještě něco, co se nevešlo?

Psali jsme knihu čtyři roky. Původně měla být ještě objemnější, ale nakonec jsme po dohodě s nakladatelem některé části nezařadili. Například rozsáhlou přílohu věnující se demografické situaci menšin v Osmanské říši. Tato otázka je totiž stále živá.

Křesťanská Golgota v Malé Asii: Rozhovor o tragických osudech menšin na sklonku Osmanské říše

Michal Řoutil, Petr Novák, Petra Košťálová: Katastrofa křesťanů: Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914-1923
Autor: Pavel Mervart

Pokud jde o spokojenost, žádný autor asi není nikdy definitivně spokojený. Co nás těší, je mezinárodní uznání, objevily se již návrhy přeložit knihu do angličtiny, francouzštiny a ruštiny.

Kniha je rovněž jako celek zajímavě zpracována – obsahuje zhruba 200 ilustrací (fotografie, karikatury, nákresy), dále pak tabulky, mapy…

Zde bych rád poděkoval nakladateli Pavlu Mervartovi, že mi dal volnou ruku a mohl jsem knihu redakčně realizovat v této podobě. Nespočet hodin například strávil úpravou starých a nekvalitních fotografií. Bez nich by kniha ale nevydala úplné svědectví – zpřehledňují náročný text a popisují hrůznost této tragédie více než tisíc slov. Mnohé z map představují zajímavá dílka sama o sobě – vyznačují nejen města a vesnice, nýbrž také popisují deportační trasy, místa masových vražd, ozbrojeného odporu a útěkové trasy pronásledovaných.

Předkládáte otázku vyvražďování křesťanů jako celku. Proč v případě Arménů hovoříte o genocidě, ale u Asyřanů a Řeků nikoliv? Tyto komunity takové označení neužívají?

Občas ho užívají, ale zatím opatrně. Například potomci pontských Řeků, zejména američtí, však hovoří otevřeně o „pontské genocidě“. U Asyřanů se tento pojem objevuje také stále častěji. A některé státy dokonce zločiny proti lidskosti vůči Asyřanům a Řekům již v jubilejním roce 2015 za genocidu uznaly. V naší knize jsme se však drželi většinového konsenzu vědecké obce, která prozatím pojmu genocida užívá jen zřídka.  

V jedné z kapitol píšete také o vazbě mezi nacistickým holokaustem a zvěrstvy konce Osmanské říše, můžete říci v jakém smyslu?

Paralel mezi genocidou Arménů a židovským holokaustem je celá řada, rovněž tak ale rozdílů. Například zatímco arménská genocida proběhla zhruba během roku a půl, šoa trvala takřka pět let. V obou státech, v Osmanské říši i v Německu, tvořili Arméni a Židé etnické a náboženské menšiny s inferiorním postavením. Na konci 19. století se však tato situace změnila – obě etnika prodělala radikální sociální vzestup, který vyústil ve vznik arménské a židovské „otázky“. Staré režimy sice obě etnika občas perzekvovaly, ale nikdy je nechtěly zcela zlikvidovat: masakr Arménů v Adaně roku 1909 nebo občasné pogromy na Židy v Evropě je měly pouze jaksi „umravnit“. Myšlenky na genocidu, tedy totální zničení, se objevily až poté, co v obou zemích zvítězili sekulární a nacionálně orientované režimy.

Někdo by se také mohl podivit nad podílem Němců na arménské genocidě, o němž píšete zcela otevřeně.

O tom, že císařské Německo, spojenec Osmanské říše v 1. světové válce, tolerovalo, nebo se dokonce podílelo na likvidaci tamních křesťanů, se vědělo již tehdy, kdy události probíhaly. Obvinění zaznívala především z Velké Británie, Ruska a Francie. Oficiální německý postoj sice zněl nevměšovat se do „vnitřních záležitostí“ cizího státu, ale opak byl pravdou. Vždyť například ještě v roce 1917 organizoval německý generál Liman von Sanders, sloužící v osmanské armádě, druhou vlnu vysídlování Řeků z pobřeží Egejského moře. Řadoví němečtí vojáci se také obohacovali na tragédii Arménů, skupovali za babku jejich movitý majetek a po vagonech ho posílali do své vlasti.

Německý postoj k Arménům zásadně ovlivnila veřejně deklarovaná armenofobie tamních elit, která úzce souvisela s prudkým nárůstem antisemitismu na konci 19. století. V dobovém tisku byli Arméni označováni za „Židy východu“, v rasově orientovaných příručkách se jim dostávalo těch nejhorších epitet.

Mezi arménskou a tureckou stranou také již delší dobu probíhá spor o tzv. Hitlerův výrok, z něhož lze vyvodit nejen to, že znal tragédii Arménů, ale i jeho plány se Židy. Před invazí do Polska měl 22. srpna 1939 v Obersalzbergu prohlásit: „Kdo dnes ještě mluví o likvidaci Arménů?“ Turečtí historici vynaložili opravdu hodně sil, aby autenticitu těchto slov zpochybnili. Zbytečně. Hitler se o podobnosti Arménů a Židů zmiňoval opakovaně, jako např. v roce 1927, kdy prohlásil: „Je nemožné, aby Nežid dlouhodobě soupeřil s Židy na židovském území [tj. v obchodu]. Alespoň pro Árijce to není možné. Najdou se však lidé, kteří to dokážou, totiž Řekové a Arméni. Ano, tito lidé dospěli tak daleko, že dokázali dokonce Židy ekonomicky porazit, ale při tom se z nich také stali Židé. Mají stejně podivnou, hanebnou povahu, kterou zavrhujeme u Židů.“

Které státy dnes uznávají arménskou genocidu?

Fakt, že v letech 1915–1916 proběhla v Osmanské říši genocida Arménů, uznává téměř 30 států, některé regionální vlády a také mezinárodní organizace. V roce 2004 se k nim přidalo Slovensko a poměrně nedávno, 25. dubna 2017, také Česko.

Jak se k otázce arménské genocidy staví současné Turecko? Je tato otázka v Turecku stále živá?

Politická i vědecká elita v dnešním Turecku odmítá hovořit o genocidě, tragické události označuje pojmy „přesun“ (tehcir), „migrace“ (göç), „deportace“ (sınırdışı), případně „masakr“ (katliam, kıyım), v poslední době také „takzvaná genocida“ (sözde Ermeni iddiaları/soykırım) či „události roku 1915“ (1915 olayları); část liberálnějších historiků hovoří o „etnických čistkách“ (etnik temizlik) nebo „masové vraždě“ (kırım).

Křesťanská Golgota v Malé Asii: Rozhovor o tragických osudech menšin na sklonku Osmanské říše

Situaci křesťanů v Osmanské říši se věnoval také pražský týdeník Humoristické listy; zde karikatura z 11. září 1896, která upozorňovala na dobové masakry křesťanů.
Autor: Archiv Michala Řoutila

V současné turecké mezinárodní politice hraje otázka vyrovnání se se zločiny mladotureckého vedení Osmanské říše druhořadou roli – zcela ji nahradila aktuální „kurdská otázka“. V letech 2008–2009 nicméně proběhlo několik schůzek vrcholných tureckých a arménských politiků, kterým se říká „fotbalová diplomacie“ – oba prezidenti totiž společně navštívili fotbalové zápasy v zemích souseda. Ministři zahraničí obou zemí pak 10. října 2009 podepsali ve švýcarském Curychu dva dokumenty o obnově vzájemných vztahů, další pokrok však nenastal, protože dokumenty neratifikoval ani jeden z parlamentů. A současná vypjatá vnitropolitická situace v Turecku odsunula tento problém zcela na okraj zájmu.

Kolik dnes žije v této zemi Arménů, Asyřanů a Řeků?

V dnešním Turecku přebývá přibližně 60 tisíc Arménů, 20 tisíc Asyřanů a 3 tisíce Řeků. Zatímco Arméni a Řekové žijí převážně v Istanbulu, Asyřané (v drtivé většině syrští jakobité) na jihovýchodě země, v oblasti Mardinu a Diyarbakıru.

Jak byste si představoval moment usmíření?

Musíme si uvědomit, že se jedná o události, které proběhly před sto lety, tedy relativně dávno. O jakém „usmíření“ vlastně hovoříme? Aktéři této tragédie již dávno nežijí, potomci přeživších tvoří již pátou generaci. Takže „usmíření“ jako takové se zjevně může odehrát pouze na čistě symbolické rovině.

Někteří politici ovšem mají za to, že by se situace posunula dále, kdyby současné Turecko uznalo fakt genocidy. Jiní, že by pomohly reparace – Arméni, Asyřané i Řekové totiž přišli během 1. světové války a po ní v Osmanské říši o obrovské majetky. Muselo by se jednat samozřejmě o reparace finanční, všechny strany dnes již myslím chápou, že například návrat Arménů do „historické Arménie“ již není fyzicky proveditelný, tyto oblasti jsou již zcela kurdizovány a turkizovány. V únoru 2012 proběhla v libanonském Anteliasu na téma reparací konference, na níž se většina řečníků shodla, že by měly být právně schůdné. Druhou otázkou je, zda něco takového může být vůbec na současné turecké politické scéně nadneseno. Dost o tom pochybuji. Arménská strana, a to i ústy prezidenta Serže Sarkisjana, ovšem případný smír nepodmiňuje žádnými podmínkami, ani reparacemi.

Nesou hrůzy z konce Osmanské říše nějaké zásadní poselství i pro nás Středoevropany, nebo je to otázka historická? Vyplývá z vaší knihy nějaké ponaučení?

Určitě se obecně jedná o otázku historickou, která proběhla v konkrétním časovém úseku a je tím uzavřená. Pro jednotlivé Armény, ale také pro zahraniční politiku Arménské republiky (vznikla roku 1991 po rozpadu SSSR) však toto neplatí – pro ně je to otázka prvořadého významu a veřejně deklarovaná snaha o uznání faktu genocidy se tak proplétá se stovkami rodinných tragických „mikrohistorií“. Nelze se jim divit – vždyť tento starobylý kulturní národ přišel o vše. Obdobně to vnímají Asyřané právě teď opět vyhánění z Iráku a Sýrie, kam utekli před pěti generacemi. Také pontští, thráčtí a anatolští Řekové, resp. jejich potomci žijící v Řecku a diaspoře, nemohou zapomenout.

Upřímně řečeno, jediné ponaučení, které mi po dopsání knihy utkvělo v hlavě, je, že žádné poučení z dějin neexistuje. Možná u jednotlivců občas ano, ale na úrovni států nebo „světové veřejnosti“ v žádném případě. Vždyť stačilo pouhých dvacet let a po genocidě Arménů začal v Evropě židovský holokaust! A další genocidy a masové vyvražďování probíhají přímo před našima očima.

Pro menšiny představuje nejdůležitější prvek pro přežití silný stát. Pokud se státnost rozpadá, nebo se naopak stát politicky posune do úrovně, kdy likviduje jakoukoliv jinakost, přichází konec tolerované diverzity. A v nejhorším případě i genocida.

Naše kniha ovšem nevyznívá zcela pesimisticky – v kapitole „Spravedliví mezi národy“ uvádíme desítky příkladů, kdy se křesťanům dostávalo v nejtěžších chvílích pomoci od řadových Turků, Kurdů, Židů, dersimských alevitů, jezídů, arabských beduínů… Nad krutostí a nenávistí tak někdy zvítězila lidskost, soucítění a láska k bližnímu.

Hodláte v bádání k tomuto tématu pokračovat?

Určitě ano. Chtěl bych především brzy vydat komentovanou antologii dochovaných očitých svědectví násilností. Mám také rozpracovaný text o západních misiích a misionářích a jejich pohnutých osudech během těchto tragických let. O arménské genocidě také postupně sestavuji příručku encyklopedického typu. Zajímá mě rovněž role velmocí, zejména Velké Británie, která po skončení 1. světové války menšinám přislíbila vlastní státní útvary, ale nakonec je kvůli svým imperiálním zájmům zradila. Přesně tak, jako to udělala o dvacet let později v případě Československa.

Osudy blízkovýchodních křesťanů v „šíleném“ 20. století tak odhalují překvapivé paralely s našimi dějinami.

 

Michal Řoutil, Ph.D. (1973) je šéfredaktorem ročenky Parrésia. Revue pro východní křesťanství a zakladatelem edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu. Doktorát z rusistiky získal na FF UK v Praze; na Katolické teologické fakultě téže univerzity absolvoval kurz syrské aramejštiny a v oblasti syrologie rovněž publikuje. Věnuje se též studiu křesťanských minorit v Osmanské říši a arménské genocidě. Působí jako překladatel, editor a odpovědný redaktor. Je spoluautorem knih J. Gebelt (ed.) Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě (2016) a Dějiny Ruska (kol. aut., 2017).

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jste spokojeni s výsledky voleb?
Ano, bude líp!
10%
 
Ne, ale neuhneme!
70%
 
Komunistům odzvonilo!
4%
 
Klidná síla se Starosty!
13%
 
Pustili jsme je na ně!
3%
 
(Počet hlasů celkem: 350)