Pochybnosti a jistoty konzervativců

Areopag / Marie Kolářová / 17. listopadu 2017
Pochybnosti a jistoty konzervativců

Socha sv. Petra na kolonádě Svatopetrského náměstí
Autor: Pierangelolaterza.com / Piarangelo Laterza

Konzervativní směr v katolické církvi je přesvědčený, jak zmiňoval profesor Sousedík ve své polemice s Tomášem Halíkem, že Bůh tím, že sestoupil do dějin, poskytl člověku něco, co nepodléhá proměnám času a otvírá člověku perspektivu věčnosti. Progresivisté naproti tomu tvrdí, že církev musí jít s dobou. S tím nesouhlasí konzervativci, mezi které patří i autoři Correctio filialis.

Hlavní přínos konzervativního myšlení představuje jeho schopnost postavit hráz onomu bezbřehému relativismu, který nonšalantně prohlašuje, že všechno se mění a neexistuje žádný pevný bod. Achillovou patou je naopak obtíž stanovit, to, co je skutečně neměnné, jak je aktuálně patrné na sporu ohledně Amoris laetitia (AL), který se koncentroval do otázky, zda mohou rozvedení a znovu sezdaní přistupovat ke sv. přijímání. Konzervativci toto odmítají a prohlašují, že se jedná o nadčasově platné a neměnné jádro katolické víry.

Za tímto kategorickým tvrzením stojí především poněkud povrchní znalost nauky církve ohledně manželství. První, kdo prolomil údajně neměnné učení, byl už svatý Pavel, když dovolil rozvedeným, který přijali křest, uzavřít nové manželství. Toto priveligium platí dodnes. Musí se jednat o přirozeně platné manželství dvou nepokřtěných, kdy jedna strana zamýšlí přijmout křest, a druhá strana nechce být pokřtěna a současně odmítá setrvat v manželství, popř. obnovit manželské soužití. V průběhu dějin církve byly pak definovány další případy nesvátostných manželství, která mohou být zrušena ve prospěch víry.

Během minulého století se také významně rozvinulo a upřesnilo chápání křesťanského manželství. Zatímco Kodex kanonického práva z roku 1917 neobsahoval definici manželství a omezil se pouze na vyjmenování jeho účelů, mezi něž patří plození a výchova dětí, poskytnutí vzájemné pomoci a podružně též uspokojení žádosti, současná právní úprava oproti tomu zdůrazňuje interpersonální vztah manželů a manželství definuje jako nejvnitřnější společenství celého života muže a ženy. Již z těchto dvou akcentů je jasně patrné, jak se od vydání prvního kodexu změnil přístup k manželství, a to nikoliv snad, že by církve začala něco měnit na podstatě manželství jako takového, tedy na věrném a nerozlučitelném spojení muže a ženy, ale daleko víc přemýšlela o tom, co je obsahem křesťanského manželství.

Manželství přestalo být chápáno jen jako smlouva, ale důraz se přesunuje na jeho vnitřní základ, tj. vztah muže a ženy, založený na věrnosti a nerozlučitelnosti. Nevyhnutelně s tím se též nastolují nové důvody pro jeho neplatnost. Není to jen otázka, zda uzavření manželství nebránila případná manželská překážka, která nebyla dispenzována, ale je rozpoznán a definován velmi důležitý důvod neplatnosti manželství, kterým je nezpůsobilost uzavřít manželství z psychických důvodů. Míní se jím závažný osobnostní nedostatek, který brání člověku vytvářet ono hluboké vnitřní společenství mezi mužem a ženou.

Byť se nic nezměnilo na manželské nerozlučitelnosti, uznání neschopnosti uzavřít manželství, ať už kvůli různým závislostem, násilí, problémům v sexuální oblasti či jiným závažným poruchám, má zásadní vliv při rozhodování o platnosti manželství. Tento důvod vychází z přirozeného práva, a tudíž se aplikuje i na manželství uzavřená před rokem 1983, tedy před přijetím nového Kodexu. Je třeba si uvědomit, že bez jeho rozpoznání by za platná byla nadále považována i ta manželství, ve kterých by nemohl setrvat ani největší světec, a jejichž zachování by mělo závažné škodlivé následky i na děti narozené v takovémto manželství. Rozvoj poznání týkající se lidské psychiky napomohl při definování tohoto důvodu neplatnosti manželství.

Na druhé straně lze za velmi nešťastné považovat fakt, že do dnešního dne, když pominu AL, nebyly vydány žádné normy pro případy, kdy jedna strana, říkejme jí třeba Anička, se během manželství obrátí ke Kristu a chtěla by být pokřtěna, a zjistí, že její partner je vázán předchozím platným manželstvím. V tom okamžiku má oficiálně smůlu. Anička by mohla být s dovolením biskupa pokřtěna, avšak kvůli tomu, že žije v neplatném manželství, nemůže přijímat další svátosti. Při dodržování platných právních předpisů může vyřešit svou situaci buď tím, že se rozvede, anebo vysvětlí svému manželovi, že od jejího křtu budou žít jako bratr a sestra. Samozřejmě může manžel Aničce vyjít vstříc tím, že bude řešit platnost svého předchozího manželství před církevním tribunálem, anebo podle okolností, podá žádost o papežskou milost. Může se ovšem stát, že manžel nedosáhne příznivého výroku, anebo odmítne takovéto řešení kvůli zraněním z minulosti, což je zapotřebí lidsky respektovat. Pastoračně se dostáváme do bezvýchodné situace, a je to právě AL, která je pro daný případ povzbuzením.

Striktní zákaz pro rozvedené a znovusezdané osoby přistupovat ke sv. přijímání bez dalšího rozlišování neslouží ochraně neměnného učení církve. Představuje absolutizování jednoho pravidla, aniž by skutečně bylo vzato v úvahu celé učení církve v kontextu s lidským poznáním a rozvojem nauky církve ve všech souvislostech. Absolutizace objektivní skutečnosti morálně nepřípustného stavu znovusezdaného rozvedeného nebrala na zřetel míru zavinění, která je jinak vždy rozhodující jak v kanonickém trestním právu, tak i při udílení svátosti smíření. Případ Aničky ilustruje stav, kdy se někdo dostal naprosto bez vlastního přičinění do situace, kdy jsou mu odepřeny svátosti. Měla snad Anička vědět, že se obrátí, a tedy nevstupovat do manželství s mužem, který nemůže uzavřít platný církevní sňatek? Neobstojí námitka, že těchto případů není mnoho. Těmto lidem by bez debat mělo být nabídnuto regulérní řešení. Podobně je to i v případě mnoha ztroskotaných manželství. Dosavadní církevní dokumenty uznávaly, že podíl manželů na rozpadu manželství se může výrazně lišit a že existují nespravedlivě opuštění partneři. Polehčující okolnosti zmiňuje také kardinál Müller k předmluvě ke knize Rocca Buttiglioneho nazvané Přátelské odpovědi kritikům Amoris laetitia. V této předmluvě kardinál Müller obsáhle vysvětluje úvahy, které vedly k vydání AL, a opakovaně zdůrazňuje, že AL nemění nic z dosavadního učení církve.

Papež František v AL v žádném případě neprohlašuje, že by se snad něco měnilo na nauce církve o nerozlučitelnosti manželství. Tradice neznamená zabetonování nějakého konkrétního stavu, ale předávání neměnného obsahu víry, tedy přemýšlení o tomto obsahu z perspektivy současné úrovně poznání. Zatvrzelé setrvání na něčem, co je považováno za nezměnitelné, se stává bojem za zachování komfortu neměnného světa s jeho stabilními jistotami. A tomuto komfortu je pak obětováno dobro jiného. Bůh se pak jeví jako hráč pohrávající si s lidským osudem, který z vlastního rozmaru postavil někoho do těžké životní situace. Pokud někdo onemocní, léčíme ho podle svých nejlepších schopností. Znovusezdanému rozvedenému odmítáme podat lék. Chtěl to takto Bůh, anebo je to jen lidská neochota se zabývat některými tématy? Nic neměnit je lákavě pohodlné. Oproti tomu můžeme zvolit bolestnou cestu vydání se určité nejistotě, s vědomím, že se třeba můžeme mýlit, ale že se snažíme najít spravedlivé řešení ve všech souvislostech. Musíme poměřovat vzájemně jednotlivé základní principy, mezi něž odpovědnost za zavinění rozhodně patří. Odmítnutí koncepce viny a přičitatelnosti jednání je porušením spravedlnosti. Neústupné hájení jedině možného řešení, které se nesmí zpochybňovat, nikdy nic dobrého nepřineslo.

 

Autorka je kancléřka pražského arcibiskupství.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

4. 12. 2017 9:06

Proč se Marie a Mirek nepotkali

23. 11. 2017 20:32

Legalismus liberálů

14. 11. 2017 22:38

Válka proti papeži Františkovi


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Porta libri
Strategický nadační fond

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jste pro přesun ambasád do Jeruzaléma a jeho vyhlášení hlavním městem Izraele?
Ano, je to správný krok
59%
 
Ano, ale až po vyřešení palestinsko - izraelského konfliktu a se souhlasem Palestinců
25%
 
Ne, pouze v případě, že bude i hlavním městem Palestiny
11%
 
Rozhodně ne
5%
 
(Počet hlasů celkem: 147)