Legalismus liberálů

Ilustrační foto: Alegorie spravedlnosti
Autor: Wikipedia.org / Mylius / Creative Commons

Marie Kolářová ve svém příspěvku „Pochybnosti a jistoty konzervativců“ zmiňuje, že Achillovou patou konzervativního myšlení je „obtíž stanovit, co je skutečně neměnné“, a že za tvrzením, že rozvedení a znovu sezdaní nemohou přistupovat ke sv. přijímání, protože se „jedná o nadčasově platné a neměnné jádro katolické víry“, stojí „především poněkud povrchní znalost nauky církve ohledně manželství“.

Není vůbec zřejmé, jak k takovému závěru autorka přišla. Že se během staletí precizovala nauka ohledně manželství, přece neříká nic o tom, že nemožnost udělit rozhřešení lidem, kteří se nehodlají vzdát sexuálních styků s člověkem, který není jejich zákonným manželem, nepatří do „neměnného jádra katolické víry“.

Autorka zmínila obtíž pro konzervativní myšlení stanovit, co je skutečně neměnné, člověk by tedy čekal, že představí vlastní kritéria pro to, co je „neměnné jádro katolické víry“. Bohužel se autorka pouze omezila na představení kasuistiky obrácené ženy, která dříve uzavřela civilní sňatek s mužem, který byl již vázán svátostným sňatkem. Tato kasuistika podle autorky představuje „pastoračně bezvýchodnou situaci“. Podle autorky, „těmto lidem by bez debat mělo být nabídnuto regulérní řešení“. Podle autorky takový případ „ilustruje stav, kdy se někdo dostal naprosto bez vlastního přičinění do situace, kdy jsou mu odepřeny svátosti“.

Takový pohled autorky je krajně zjednodušující, chybný.

Manželství je přirozenoprávní skutečnost. Pokud i nevěřící žena vstupovala do manželství s mužem, o kterém věděla, že je rozvedený, pak se sama rozhodla nerespektovat přirozené právo. Nelze proto jednoduše hovořit, že by se žena do takové situaci dostala naprosto bez vlastního přičinění.

Pokud se následně taková žena obrátí, totiž nahlédne pravdu o svém stavu, pak ji můžeme jedině pogratulovat a pomoci ji, aby se podle této pravdy zařídila. Svým obrácením se žena nedostala do situace, kdy jsou ji odepřeny svátosti – jak se domnívá autorka – naopak se dostala do situace, která ji ukazuje směr, jak svého posvěcení dosáhnout, totiž přestat se dopouštět vnitřně špatných skutků, napravit svoji objektivně hříšnou situaci (srov. Jak 1,22–25; Jak 2,17; 1 Jan 3,18). Že je to obtížné? To nikdo nepopírá (srov. Mt 19,22), proto papež František vybízí pastýře, aby hledali způsoby, které „mohou vést k větší otevřenosti pro evangelium o manželství v jeho plnosti“ (AL 293), vybízí pastýře, aby pomáhali lidem dosáhnout „plnosti plánu, který s nimi Bůh má, což je silou Ducha svatého vždycky možné“ (AL 297), nikoliv tedy k legalistickému vymýšlení „výjimek“ z Božího zákona – „jednoduchých receptů“ (srov. AL 298), po kterém – jak se zdá – volá „bez debat“ i autorka.

Zdá se, že kořenem chybných interpretací osmé kapitoly exhortace Amoris laetitia je legalismus. V čem spočívá legalismus, který tak příhodně odsuzuje papež František? Legalismus či zákonictví nespočívá v důsledném dodržování zákona – jak by se někdo mohl mylně domnívat –, nýbrž v nerozlišování mezi různými ustanoveními zákona. Legalismus lze spatřovat v nerozlišování mezi Božím a lidským zákonem, mezi zjeveným a přirozeným zákonem, mezi církevním a světským zákonem, mezi zakazujícím a přikazujícím zákonem. Jinými slovy legalismus spočívá v odmítnutí či neznalosti vzájemného uspořádání různých zákonů a potažmo v odmítnutí hierarchie jejich původců. Zákoník lpí na jednom zákonu, přičemž ignoruje jiný důležitější zákon a jeho původce. Lze říci, že zákoník přisuzuje různým věcem stejnou závažnost (srov. AL 105).

Konkrétně to znamená, že interpretace, která by např. tvrdila, že v případě, kdy závazek žít zdrženlivě působí pro pár v tzv. neregulérní situaci těžkosti, pak tento závazek pro něj není závazný, odporuje prvnímu principu přirozeného zákona. V podstatě taková interpretace říká, že lze činit zlo, hřešit. Činit zlo, tj. hřešit, však nelze.

V současné době je tedy třeba mít se na pozoru před zákoníky, kteří se snaží vzbudit dojem, že právo církve měnit církevní zákony zakládá někomu právo měnit i Boží zákony. Někteří se dokonce „skrývají za učení církve“ (srov. AL 305) tím, když toto údajné právo chtějí – je otázkou, zda z nevědomosti nebo lstivosti – připsat i papeži Františkovi poukazem na jeho exhortaci Amoris laetitia. Ale to je nebezpečný omyl. Ani papež František nemůže změnit slova Pána Ježíše o cizoložství (srov. Mt 5,35; 19,9; Mk 10,11–12; Lk 16,18), které vylučuje z nebeského království (srov. Mt 19,16–19; 1 Kor 6,9.10.18.19; Zj 21,8; Zj 22,15), nebo změnit pravdu o tom, že pravá lítost nad spáchaným hříchem zahrnuje předsevzetí se již více takového hříšného skutku nedopustit.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autor je konzultor a advokát u Diecézního církevního soudu v Brně.