Novozákonní potíže s konzervativními pravdami

Areopag / Martin Šály / 1. prosince 2017
Novozákonní potíže s konzervativními pravdami

Rembrant: Návrat marnotratného syna – výřez
Autor: Wikipedia.org

Rád bych přispěl k diskuzi, která probíhá nejen na stránkách Christnetu mezi tzv. „konzervativními“ a „liberálními“ hlasy. Dlouhodoběji se zajímám o novozákonní církev, formy její víry i praxe a z tohoto úhlu pohledu chci reagovat na následující úryvek textu Stanislava Sousedíka:

[…] Stanovisko představitelů konzervativního směru je odlišné. Soudí, že křesťanství spočívá ve víře, že do dějin, jež jsou oblastí pomíjivosti a proměny, sestoupil v určitém jejich okamžiku sám Bůh a poskytl člověku tímto svým činem něco, co bezcílný a v posledku zoufalý chaos dějin i našich individuálních osudů překračuje, co nepodléhá proměnám času a otevírá člověku perspektivu věčnosti. 

Chci se zaměřit především na charakteristiku „nepodléhá proměnám času“. Na základě citovaného úryvku je možné soudit, že si autor a zřejmě i další „představitelé konzervativního směru“ představuji spásonosný zásah Boží do dějin lidí jako Boží dar určité lidsky uchopitelné „pravdy“, která nejpozději od okamžiku svého zjevení zůstává věčná, protože je darem věčného Boha lidem. Snad může být později taková pravda zpřesňována a rozvíjena, ale její jádro zůstane beze změny jako Bůh sám. Různé takto chápané jádrové pravdy pak zastánci tohoto pojetí – pokud dobře rozumím – zachycují, popisují a předkládají jako „jistoty“, „božské zákony“, „fundamenty“, „tradici“, „věčné pravdy“ atp. Tento poklad má být v tomto pojetí hájen v chaotických proudech dějin.

Osobně věřím, že pravda je spíše dobrodružným příběhem, který se děje, příběhem plným zákoutí i slepých ramen, která nicméně nemusejí být nutně omylem či dokonce herezí, jen se po čase ukáží jako neprůchozí pro další tok (křesťanských) dějin. Níže chci ilustrovat, že takových slepých ramen – takříkajíc dočasných pravd – se našlo dost už v církvi novozákonních časů.

Odkud se představa neměnné „pravdy víry“ nebo „pravdy o církvi“ vzala?

Předtím, než se pustím do novozákonních ilustrací, bude dobré říci, že představa pravdy jako jedné, věčné, vnitřně nerozporné a neměnné, není křesťanská, ale byla převzata do křesťanství jako starý filosofický koncept. Byl to pak patrně Tertulián (cca 160–220), kdo s jeho využitím poprvé hovořil o „pravidlu víry“ a toto pravidlo víry sledoval zpět k apoštolům (Praescript. 13,21–22; Adv. Marc. 3,1; 4,2.5). Před ním už ale Irenej z Lyonu (cca 150–202) předpokládá jednotu víry cit. „přijatou od apoštolů a jejich učedníků“, ta je univerzálně sdílená církví (Adv. Haer. 1.10.1). Pro Ireneje je taková pravda současně vtělena do kanonických textů (kánon Nového zákona byl v jeho době ne zcela, ale už do značné míry zformován). Podle Ireneje by tedy náš Nový zákon měl obsahovat určité jádro pravdy křesťanství. Irenej ale přebírá naznačené „řecké“ pojetí pravdy. Pravda je zde jedna, jediná, jednotná, neměnná, věčná a současně nějak vyzařující a tudíž odhalovatelná. Ireneje lze pochopit, protože jako největší heresiolog druhého století hledal nějakou normu, měřítko, které by využil pro rozlišení. Podle svého měřítka pak Irenej popisoval, proč dané učení toho či onoho „heretika“ už pravda není. Hereze se pro něj stává (na rozdíl od významu slova hairesis v textech NZ, kdy jde spíše o neutrální „směr“, „cestu“) odsouzení hodnou odchylkou od pravdy.

Naznačené pojetí pravdy má své výhody a nelze je příliš rychle odmítat, ale má i své nevýhody. Asi hlavní nevýhodou je, že dokáže předstírat sama sobě i svému okolí absolutnost. Ke katastrofám pak dochází, když se nějaká taková „pravda“ hlásaná jako objektivní, spojí s mocí – pak se jedno pojetí pravdy rychle stane nástrojem k potlačení všeho, co se nositelům moci nehodí a je prostě označeno za „nepravdu“. K této možnosti jistě přispěla další známá osobnost křesťanské historie, církevní historik Eusebius, který bez bázně a hany extrapoloval do církve prvního století zkušenosti a přání své vlastní doby a potvrdil nejen iluzi jednotného tzv. apoštolského učení, ale třeba i představu organizační formy církve založené na vládnoucích biskupech ustavených samotnými apoštoly (formulaci „biskup vládl“ skutečně Eusebius občas používá). V Novém zákoně ale nic takového nenajdeme, a z textů NZ není ani jasné, kdo má a kdo nemá být chápán jako „apoštol“, včetně známého Lukášova odmítnutí titulu „apoštol“ pro Pavla. Eusebiova doba nicméně byla dobou, kdy křesťanství začalo vítězit a hypotetická „křesťanská pravda“ začala být pro oponenty nebezpečnější, než to bylo v dobách dřívějších.


Dočasné pravdy víry a církevní praxe v novozákonním prostoru

Nyní již upřeme pozornost na novozákonní církev a vyberme ilustrace alespoň některých „dočasných pravd“, které se už v průběhu prvního století ukázaly jako ne-absolutní, ne-věčné a byly opuštěny.

 

Dočasná pravda NZ církve č. 1 – Boží království přijde bezprostředně

Lze stěží popřít, že první křesťané očekávali bezprostřední příchod Božího království, návrat vzkříšeného Krista jako nebeského Syna člověka. Prvních pět kapitol Sk a list 1Te demonstrují toto očekávání možná nejvíce. První křesťané v Jeruzalémě nejspíše vázali tuto naději na chrám (kde jinde by se přicházející nebeský Kristus měl zjevit?) a k obrácení do užuž přicházejícího proudu odpouštějícího Božího království vyzývali také putující charismatičtí kazatelé. Zklamání z prodlužujícího se času muselo postupně narůstat na všech stranách, víra a zejména praxe církve opřená o očekávání událostí konce, kterou zakusí už „toto pokolení“, musela být opuštěna. V NZ najdeme řadu pokusů, jak se s tímto rozčarováním vyrovnat.

 

Dočasná pravda NZ církve č. 2 – Model církve podle vzoru „jakubovské“ církevní obce v Jeruzalémě

Zdá se být dobře doloženo, že ona „jakubovská“ církev v Jeruzalémě, tedy mateřská církevní obec a první nepochybné centrum křesťanství, vsadila na to, že kdo chce být opravdu křesťanem, musí se stát nejprve židem. Musí tedy podstoupit obřízku a dodržovat židovský Zákon. Jeruzalémská obec se zřejmě učila přijímat i výjimky z uvedeného pravidla, ale nejspíše jim opravdu rozuměla jako výjimkám. Víme, jak „lidé z okolí Jakubova“ vytrvale trápili takovými nároky apoštola Pavla. Nicméně jeruzalémská obec zanikla v r. 70, a s ní zanikl nejen její bezprostřední vliv, ale nakonec nepřežila v křesťanství ani její teologie a praxe. Už na konci prvního století se těžiště křesťanství přesouvá ke křesťanům z pohanů, kteří se nejprve židy stát nemusejí.

 

Dočasná pravda NZ církve č. 3 – Pavlovská teologie jednoty křesťanů ze židů a pohanokřesťanů

Apoštol Pavel vehementně hájil svou velkolepou teologickou teorii, že zaslíbení dané židovskému národu je rozšířeno i na věřící nežidy – tím se nabízí pro věřící židy i nežidy možnost jejich sjednocení. Pavel ovšem se svou snahou o „křesťanskou“ reformu židovstva neuspěl a současně nedokázal přesvědčit o této své vizi ani nežidovské křesťany. Na konci prvního století už bylo rozevírání nůžek mezi židovstvem a křesťanstvem nezastavitelné, křesťané a židé se pozvolna stávají představiteli dvou různých táborů, nezřídka stojících už v prvním století ostře proti sobě.

 

Dočasná pravda NZ církve č. 4 – Matoušovská vize uchování židovského Zákona

Matoušův návrh jeho posluchačům spočíval v podstatě v tom, že Starý zákon včetně jeho nařízení má být zachován, ale reinterpretován způsobem, který Matouš prezentuje jako ježíšovský. Podle této představy bude Zákon stále platit bez ubrání jediného písmenka z něj, ale současně v každém ustanovení Zákona bude hledána nová, „vyšší spravedlnost“. Ta má být hájena, nikoli řekněme technický obsah ustanovení Zákona. Matouš tedy hledal spojnici mezi židy a nežidy jiným způsobem než Pavel, ale ani jeho pokus neuspěl, zřejmě proto, že to pro židy bylo neuchopitelně složité a pro většinu nežidů už vlastně nezajímavé.

 

Dočasná pravda NZ církve č. 5 – Markovská snaha uchovat Ježíšovskou teologii Syna člověka

Titul Syn člověka, který historický Ježíš z Nazareta jistě používal, je dnes patrně nejzajímavějším ze všech christologických titulů ke studiu, protože nejspíše byl pro Ježíše důležitou pomůckou pro hledání a rozvoj jeho vlastní identity. Hlavně Marek a po něm asi i další evangelisté chtěli tento titul nějak uchovat. Snaha se ukázala jako marná, protože mu nejspíše nikdo z dalších autorů textů NZ už nerozuměl. Mimo evangelia se tak najde jen okrajově (2x Zj, 1x Sk) a v Janově evangeliu už je tento titul zcela podřízen specifické „janovské“ teologii.

 

Dočasná pravda NZ církve č. 6 – Pavlův pokus uchovat život církve bez „církevního úřadu“

Pavel naléhal pro církevní obce pod svým vlivem na jakousi „charismatickou seberegulaci“ církevního sboru ke společnému prospěchu – tedy na uplatnění charismat členů jednotlivých sborů bez důrazu na formální autority a „církevní úřady“. Rozeznaná a aktivní charismata jednotlivců se mají v církevní obci „vtělit“ do určité funkce, nikoli naopak, ustavení někoho do církevního „úřadu“ nemá předcházet autoritu nositele. Jak ale především pastorální epištoly (1Tm, 2Tm, Tit) svědčí, Pavel z dlouhodobějšího pohledu neuspěl. „Církevní úředníci“ do života církve vstoupili již v průběhu prvního století s nárokem být ve sboru určujícími figurami.

 

Dočasná pravda NZ církve č. 7 – Janovská snaha ukotvit křesťanskou praxi ne-moralisticky

V Janově evangeliu najdeme mimořádný důraz na prostředí lásky a Ducha, které je vylito do křesťanských obcí a vlastně jedinou starostí křesťana je tomuto prostředí se vydat, žít z něj a v něm. Nějaké morální učení a „pravdy víry“ vlastně není třeba přesněji konkretizovat, láska sama postačí. Toto je podivuhodný pokus o interpretaci starších evangelií i Pavlova odkazu. Po rozkolu v janovských komunitách se zdá, že tato sázka jejímu autorovi nevyšla a musela být korigována: v janovských listech už najdeme někdy velmi konkrétní „formule učení“ a celkové zpokornění vůči jiným tradicím. Janovská velmi spirituální představa života církve neobstála před složitostí života.

 

Závěr

Věřím, že výše uvedené ilustrace (jejichž výčet může být poměrně snadno rozšiřován) ukazují, že křesťané novozákonní doby sázeli postupně na různé karty, které porůznu dlouhodobějším časovém horizontu ztrácely svou hodnotu, pak přestaly platit úplně a nastal čas znovu hledat. Slovy autora, kterého jsem citoval v úvodu, byl tedy osud víry církve prvního století plný pomíjivosti i proměny. Téměř to vypadá, že novozákonní církev věřila i prakticky uplatňovala své dočasné pravdy v dobré víře způsobem „pokus – omyl“. Pokud by ale takový přístup byl dost dobrý pro církev prvních desetiletí, proč by se měly za takový přístup stydět třeba církve dnešní?

Hledáme-li přesto nějaký fundament pravdy víry křesťanství, pak věřím, že jeho součástí je to, že samotný Pán Bůh křesťanů se jakoukoli pravdou prvních nebo dalších křesťanů neřídí a přijímá do svého království prostě to, co se mu líbí. Můžeme věřit, že novozákonní aktéři dočasných pravd popsaných výše patří k Božím oblíbencům? Pokud ano, pak ale jakákoli námi zkonstruovaná „věčná pravda“ je vlastně málo užitečným konstruktem z pohledu „pravdy“ Božího království, která se vlamuje do našich životů svou vlastní mocí skrze odpuštění, milosrdenství, lásku a službu. Zde nacházíme Achillovu patu celé teologie, včetně nároků na absolutnost nějaké konkrétní křesťanské morálky. Nemáme nakonec žádné kritérium, která námi zkonstruovaná „pravda“, třebaže ji označíme za „věčnou“ či „božskou“, nakonec před Hospodinem obstojí. Máme k dispozici jen příběh naší důvěry Hospodinu.

Jestliže se ale v církvích přestaneme stydět za dočasnost našeho hledání, jestliže připustíme, že učení církve i její praxe je ne-věčným experimentem s velmi málo „fundamenty“, budeme moci o to více povzbudit svou naději, že právě naše dobové pokusy-omyly teologické i životní se nakonec kupodivu budou Hospodinu líbit a on sám nám k úžasu všech právě skrze ně „otevře perspektivu věčnosti“.

 

Autor pracuje jako konzultant. Tématu novozákonní církve se věnuje dlouhodoběji, zpracoval ho také knižně.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Strategický nadační fond
Porta libri

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jste pro přesun ambasád do Jeruzaléma a jeho vyhlášení hlavním městem Izraele?
Ano, je to správný krok
59%
 
Ano, ale až po vyřešení palestinsko - izraelského konfliktu a se souhlasem Palestinců
25%
 
Ne, pouze v případě, že bude i hlavním městem Palestiny
11%
 
Rozhodně ne
5%
 
(Počet hlasů celkem: 147)