Hospodin přijde. Jenže kdy?

Adventní úvaha

Článek k zamyšlení / Jan Jandourek / 11. prosince 2017
Hospodin přijde. Jenže kdy?

Jan Jandourek
Autor: Facebook.com

Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. O tom byli křesťané přesvědčeni od počátku. Otázkou jen bylo, kdy to bude.
Ze synoptických evangelií je zřejmé, že Ježíš očekával příchod Božího království brzo. Nastane Boží vláda a konec tohoto světa. Ježíš sám neříká, kdy to bude, ale jeho slova naznačují, že to bude brzo. Stejně tak se vyslovoval apoštol svatý Pavel. Ježíš měl znova přijít ještě za jeho života a života jeho současníků.
Těžko se vyhneme konstatování, že se to nestalo.
V dobách, kdy se stáří světa odhadovalo na šest tisíc let, Země byla malá a střed vesmíru a Ježíšovo působení bylo považováno za zlomový moment, bylo něco takového představitelné. „Rozkladu propadne všechen nebeský zástup: nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavče z fíkovníku.“ (Iz 34,4)
Jenomže dnes odhadujeme stáří vesmíru na 14 miliard let. To sice není žádné dogma, ale bez ohledu na miliardu sem a miliardu tam je to prostě dlouhá doba. Nezdá se pravděpodobné, že by vesmír skončil zítra. A to ještě necháváme stranou různé teoretické modely paralelních vesmírů.

Když se očekávání první generace křesťanů nesplnila, pořád ještě mohla zůstat představa, že ke konci může dojít „brzo“. Z takové vize čerpala své vize mnoha mileniaristická a apokalyptická hnutí. Jejich slabým odvarem je čekání katastrofy v podobě zhroucení počítačů s příchodem roku 2000 nebo zánik civilizace jadernou válkou či kvůli klimatickým změnám a dopadu asteroidu na Zemi. Ani to by ale nebyl „konec světa“. Země by se změnila v těžko obyvatelnou nebo zcela neobyvatelnou kouli ve sluneční soustavě, popřípadě rozptýlila roztříštěná na kusy. Vesmír je obrovský a naše měřítka se změnila.

Království konce časů, které má přijít, má také svou sekulární verzi. Jednou z nich byla třeba marxistická představa, že bude silou historických zákonitostí nastolen komunistický řád, zrušena nerovnost a zmizí odcizení člověka od práce, od druhých a sebe samého. Stejně tak existují utopie, které se odvolávají na technologický pokrok, nastolení světového míru.

Bylo by spravedlivé přiznat, že velikost vesmíru a délka jeho trvání – dosavadní i do budoucna – nemusí znamenat, že konec času „pro nás“ nemůže přijít zítra. Náš výskyt v tomto světě je nejen kvantitativní, ale také kvalitativní záležitost. Pro jistotu by bylo dobré počítat s tím, že by se nebesa mohla skutečně svinout jako kniha a objeví se na nebi andělé. Nebyla by to konec konců o nic fantastičtější představa, než jsou jiné. Konec historie lidstva by byl koncem „našeho“ světa a o jiný nám zase tolik nejde.
Jenže stejně tak pro nás taková vize nemusí být nijak závazná. Ježíš podobný blízký konec hlásal a on nepřišel. Z toho se nemůžeme snadno vyargumentovat. Ježíš zřejmě jako člověk sdílel takovou představu, protože odpovídala chápání tehdejší doby. Že my chápeme věci většinou jinak, ale nic nemění na tom, že je tu ještě a především smysl toho, co říkal. Tedy že se má člověk obrátit, dokud je čas, a že toho času je málo. Stejně tak ale platí, že i když je času málo, nikdy není až do poslední chvíle pozdě. Nejde o nějaký moment osobní nebo světové historie, který můžeme s přesností určit, ale je to teď.

Pokud se můžeme v něčem nechat poučit od buddhismu, tak je to jeho stálé připomínání pomíjivosti forem. V prach a popel se mění lidé i celé říše. Ne snad, že by křesťanství o této pomíjivosti nemluvilo, mluví o tom často. Pořád se nám to ale ještě nedostalo pod kůži. Pro křesťana je třeba snadné připustit, že se mění formy lidské vlády (pokud někdo netrvá na tom, že nejlepší formou uspořádání společnosti je třeba osvícená absolutistická monarchie). Hůře se mu už připouští, že pomíjejí i formy církevního života a formulace jeho vlastní víry. Uspokojeně konstatuje, že Římská říše padla, ale není mu nápadné, že mnoho jejích forem převzala do své podoby třeba církev, a tam může dojít ke stejnému pádu. Na křesťanském Západě roli císaře totiž nepřevzal ani tak císař středověké (nepříliš) obnovené říše, ale spíše římský biskup, a to včetně titulu pontifex maximus, oblečení, vystupování a svým univerzálním nárokem.

Jak tedy máme představy o konci světa chápat? Slovo „máme“ není asi úplně na místě, protože není žádný empiricky ověřitelný model, který bychom mohli nějak dogmatizovat. Církev sama přispěla ke vzniku různých blouznivých a sebejistých představ tím, že se od dob Konstantinovy a Augustinovy v tomto světě etablovala a apokalyptické a chiliastické prvky přenechala spíše lidovým hnutím, která byla označena za heretická. Tam se pak mohli realizovat všichni, co si ve Zjevení svatého Jana podtrhávali různé pasáže a snažili se v nich najít události, které se už staly a brzo se stanou.

Jednou z možností je pojímat představy konce jako líčení něčeho, co už je ve skutečnosti přítomností. Ne proto, že je tento svět plný pohrom, které Apokalypsu připomínají, ale proto, že je pomíjející a zanikající už teď. Přinejmenším se nám jako zanikající mnohdy jeví. To má světlou i temnou stránku. Minulost a přítomnost nám mizí stejně spolehlivě, jako prach unikne i ze sevřené ruky. Není tu žádná opora, a to v lidech vzbuzuje strach. Světlou stránkou je, že pomíjejí i ty věci, které se nám nelíbí. Každý totalitní režim pomine, když si počkáme dostatečně dlouho. Někteří se toho nedožijí. To je to temné. Pak nad nimi ale už zase nemá žádné moci, a to je to světlé zjištění.

Druhou možností je posunout konec do nějakého historického bodu Omega, kdy se dějiny završí. To je právě ten ničím nedoložitelný moment, který ale na druhou stranu nemůžeme nijak vyvrátit.
Možná bychom se v duchovních záležitostech měli oprostit od času, jako jsme se jich museli zbavit ohledně prostoru. Představa, že peklo je dole a nebe nahoře, sotva dnes obstojí. (Do pekla Ježíš sestoupil, Kafarnaum bude do pekla svrženo, máme známý výraz podsvětí…)

Možná je to podobné i s časem. Ten si představujeme jako narýsovanou linku od minulosti do budoucnosti. Křesťanské pojetí dějin je lineární a „dějiny spásy“ jsou něco jiného než cyklické pojetí času. Je důležité, co je předtím a co je potom, aby celé vyprávění dávalo smysl. Ježíše nemůžeme umístit v historii před Mojžíše, protože by v tom nebyla žádná logika. Jak spojit naše chápání historie s teologií, v tom ještě dost tápeme.

Jedním z pokusů o odpověď je známý výraz „již a ještě ne“. Ten naznačuje, že konec už nějakým způsobem prožíváme. Je mezi námi přítomen. Jsme současně jak první křesťané, protože křesťanství může trvat ještě milion let, tak poslední, protože se všichni v historicky velmi krátké době dočkáme svého osobního konce. Přítomnost je ale to jediné, co máme. (Je to majetnictví zvláštního typu, protože by nás asi zaskočila otázka, jak dlouho „přítomnost trvá“. Co je přítomnost, nějak chápeme, než to začneme moc rozebírat.)
Buddha na otázku, zda je vesmír věčný, odmítl odpovědět s tím, že takovou odpověď svým žákům nesliboval a ani by jim k ničemu nebyla.

Musíme žít uprostřed světa s vědomím, že končí neustále, tak jako umíráme už od početí.
Psychologicky záleží na tom, jaká naše nálada převládne. Kdybychom žili s vědomím, že tento den může být náš poslední, nikdy bychom se neučili cizí jazyk a v prosinci nekupovali novou dálniční známku, protože se to nevyplatí. Kdyby nás to ale občas nenapadlo, nikdy bychom nepřestali pojímat manželku bližního svého a statku jeho, protože času dost. Jsme odsouzeni k interpretacím, byť by bylo jednodušší a příjemnější vědět, jak všechno přesně je. Horské kázání platí, ale jak se říká, je to prima návod na život pro starého mládence týden před koncem světa. Vysvětlujte si manželům, manželkám, dětem a svému šéfovi, že konec světa je na spadnutí.

Proto se ale duchovní život podobá umění. S pohledem na nekonečné horizonty se žije doma v kuchyni. Každý, jak umí.
„Nebesa se svinou jako kniha.“ Nevíme, kdy a jak to bude vypadat, ale berme to jako pobídku, že je dobré si do uzávěrky v té knize číst, dokud je čas.

Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz. V neděli 10.12. odvysílala Česká televize premiérový díl pořadu Cesty víry s Janem Jandrourkem pod názvem "Novinář v klerice".

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Aktuální články

17. 12. 2018

Habemus ČCE aneb Historické preludium

16. 12. 2018

Kázání o transgenderu

14. 12. 2018

Chanuka a Advent v Izraeli


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
56%
 
Částečně
4%
 
Ne
39%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 900)