Seznamka
Martin Luther
Autor: Lucas Cranach Starší
Téměř na sklonku pětistého výročí od symbolického vystoupení Martina Luthera, které je v obecném povědomí vnímáno jako pomyslný počátek reformace, vyšla v renomovaném nakladatelství Vyšehrad útlá kniha sociálního historika a historika náboženství Tomáše Petráčka Západ a jeho víra. 9,5 teze k dopadům Lutherovy reformace, Praha: Vyšehrad 2017, 143 s. Popravdě řečeno, na domácí knižní scéně jsem očekával mnohem bohatší knižní žeň, která by se k tomuto bezesporu významnému výročí, vztahovala. Možná se mýlím, ale mám pocit, že po desetiletí ekumenických nadějí v devadesátých letech nastalo období útlumu ekumenismu a svého druhu posilování tendencí nové konfesionalizace. To výročí tak trochu vnímám jako do značné míry promarněnou příležitost. Petráčkova kniha se historickou výzvu zmíněného výročí snaží přijmout jako výchozí podnět ke kritické reflexi základních kulturních diskurzů, které se na tématiku počátků reformace nabalily a založily nové a mohutné heterogenní kulturně-náboženské tradice.
Celková koncepce knihy koresponduje s předchozími tituly autora, které v širším rámci trvají na dějinnosti, která je nositelkou významů, logiky antropologického a kulturního realismu. Právě dějinnost vnáší světlo do přítomnosti. Přítomnost bez dějinnosti je jen bezvládnou hříčkou snadno ponechanou v kořist ideologiím. Jestli do své práce Petráček vnáší nějaký duchovní, kněžský nebo kazatelský potenciál, kterému se jinak usilovně vyhýbá, pak je to apelativní horlení proti „hříchu“ ahistoričnosti.
Ahistoričnost stojí u počátku všech přeludů a zcestí člověka. Petráček je racionalista, který je přesvědčený, že racionalita, která není hluboce zakořeněná v hlubokém a vážném zájmu o historii, v dějinnosti, se stává iracionální a neodvratně generuje vrstvení omylů. Petráček si je vědom generativní posloupnosti kultury, která tak, jak dějiny postupují v čase, vytváří stále komplexnější strukturu důsledků, kauzalit, motivací. Vytěsňování dějin není nikdy neutrálním faktorem, vždy je doprovázeno velmi problematickým způsobem zneužíváním a instrumentalizováním dějin. Dějiny mají tendenci se stále vracet a opakovat, stávat se přítomností. Ne náhodou je jedním z nejdůležitějších inspiračních zdrojů nové Petráčkovy práce americký historik novověku Brad Gregory a jeho pozoruhodné dílo Nezamýšlená reformace, ve kterém autor pojednává reformaci jako základní výkladovou mřížku pro porozumění kořenům drtivé většiny základních společenských, politických, kulturních, filozofických problémů současnosti. Dějinnost ale pro Petráčka není metaforou absolutní moci. Petráček se vymezuje vůči marxistickému pojetí dějin jako determinizující nutnosti.
Nic není v dějinách tak fatální, aby zde nebyla možnost se z dějin poučit a pohnout jejich kormidlem jiným směrem, než do jakého se zdánlivou nutností ústí. Tak jako v dějinách nejsou čisté formy zlatého věku, tak v nich také nejsou období čirého temna. Ahistorické pohledy vedou ke krvavým revolucím, nastolováním lepších zítřků nebo škarohlídské adoraci minulosti. V tom, v čem čtou idealisté úpadek, odkřesťanštění, rouhání nebo nevěru, čte Petráček známky efektivní inkulturace křesťanství a proces nové syntézy dobově podmíněné varianty křesťanství právě proto, že na dobu nahlíží diferenciovaně s vědomím, že žádné křesťanství v plném slova smyslu nikdy neexistovalo. Díky tomu dokáže rozumět tam, kde jiní soudí, chápat tam, kde jiní nalézají důkazy ke krátkému procesu. Nejen, že si dobu, kterou se právě zabývá, neidealizuje, ani si neidealizuje své neidealizování. Nebojí se poukázat na dobová fakta, ať už jdou negativně na vrub komukoliv. Když imperiální princip politické moci dusí a ždíme princip jednoty v transcendentní pravdě, nikoho nešetří a nebere si servítky.
Ano, velká část Lutherovy kritiky církve byla oprávněná, míra a šíře pověrečných praktik byla vysoká, zájem o vše zázračné a divotvorné hraničil s bizarností. Současně ale vidí i to, jak společnost a církev proti těmto reziduím bojuje pomocí knihtisku, univerzitních disputací nebo moderních proudů spirituality, jako byly laická bratrstva, poutě, kult svatých, mystická literatura, charita nebo lectio divina. Ano, papežský fiskalismus budil pohoršení, stejně jako simonie, nepotismus a svatokupectví. Společností prochází vlny antiklerikalismu a resentimentu vůči představitelům církevní hierarchie. Nicméně velká část antiklerikálních nálad plynula ze skutečnosti, že lidé měli vůči křesťanské víře a jejím hodnotám velkou úctu. To je důkaz úspěšné christianizace.
Petráček ukazuje, že zde proti sobě nestojí neprostupné a jasně definované poziční útvary. Mnozí nejvyšší církevní představitelé jsou významní humanisté, vědci a intelektuálové. Humanisté nejsou předobrazem soudobých intelektuálních elit s jejich agnosticismem. Humanistický zájem o Bibli nebyl primárně lingvistický nebo akademický, nýbrž duchovní. Církev byla prohnilá, ale současně v církevních řádech, mezi kněžstvem, ale především na univerzitách a také mezi kardinály (kardinál Contarini, kardinál Kajetán, Reginald Pole aj.) působili četní reformě ladění duchové. Dokonce i ti nejvykřičenější renesanční papežové (Lev X., Klement VII., na počátku pontifikátu snad i Julius II.) byli často stoupenci reformních snah. Je třeba uznat, že jejich dobré úmysly překryly dobové nešvary. Nicméně ani protestantským reformátorům se poměry nepodařilo příliš změnit k lepšímu, o čemž svědčí např. vizitační protokoly lutherských farností z 16. st. nebo problém aristokratických nositelů biskupství u luteránů, kteří se stávali výhradně světskými správci své domény. Mýtus o pozicích reformace a protireformace je neudržitelný. Daleko větší smysl dává hovořit o protestantské a katolické reformaci.
Tomáš Petráček: Západ a jeho víra
9,5 teze k dopadům Lutherovy reformace
Autor: Vyšehrad
Petráček se zaměřuje na historickou kritiku převládajících mýtů, které sice zčitelňují pozice sporu, avšak při podrobnějším pohledu se ukáže, že je spíše manipulují a zastiňují jejich pravou historickou realitu. Hlavní protagonista reformace Martin Luther není jen nadaný teolog a biblista, ale také velmi zdatný propagandista. Jeho nauka o ospravedlnění však zdaleka není tak novátorská, jak by se zdálo, navazuje na mohutný proud augustinovské teologické tradice, která měla své místo v rámci legitimního teologického pluralismu. Petráček ukazuje, že na počátku sporu jde Lutherovi o reformu stávající církve a netouží po jejím roztržení. Při eskalaci sporu hraje velmi významnou roli nacionalistický motiv, který se stává stále více vědomě používanou součástí Lutherova propagandistického rejstříku.
Do r. 1519 se Luther považuje za pravověrně katolického. Teprve rivalizující mimeze ho ve sporu s Eckem přiměje k radikalizaci a eskalaci sporu. Nacionalizace konfliktu vede k heroizaci Lutherovy osoby a role, která je stále více mytologizována prostřednictvím zkratkovité narace koncentrované na skandální klíčové motivy. Podobně eskaluje i Lutherův vztah s humanisty, kdy dojde k rozkolu především proto, že Luther dospěje k radikální predestinační nauce naprosto odmítající pojem svobodné vůle člověka. Ovšem podobně se nacionalizuje i římská pozice, což vyostřuje mentalitu kategorizování na my / oni. Nešťastná rozhodnutí církevních autorit celou věc jen přiostřují. Propagandistická rétorika představitelů reformace zhruba od r. 1523 už nepoužívá jiné označení papeže než Antikrist, přestože byl v té době papežem Hadrián, který byl ochoten otevřeně vyznat viny. Tato zkušenost opačného efektu dobrých úmyslů odradila nastupujícího papeže Klementa VII. od svolání reformního koncilu, po kterém se obecně volalo. Situaci definitivně zabetonovaly hrozivé události plenění Říma německou soldateskou při sacco di Roma, která upevnila stereotyp o německém barbarství. Nenávist na obou stranách se stupňovala. Mechanismus dehumanizace obrazu protivníka byl v plném proudu. Je-li protivník jiného smýšlení, je špatného smýšlení, tudíž je zlý, je-li zlý, pak je zkažený a zvrácený, potom může šířit epidemii zla, má až metafyzickou moc, a za tou stojí ďábel. Je svatým úkolem proti zlu bojovat. Právě zde se u intelektuálů v humanistických kruzích podle Petráčka a Gregoryho rodí koncept náboženského individualismu typu „Bůh ano, církev ne“. Pravidla westfálského míru vedla k podřízení se víře mocipána, což posilovalo tendenci k cynismu a pragmatismu a vnímání křesťanství jako státní ideologii. Zde se rodí skepse, ateismus, libertinismus a další formy praktického nevěrectví.
Do toho se stále vyhrocují kontradiktorní prvky jednotlivých náboženských konfesí, a ty jsou umocňovány kultem mučedníků vlastní tradice, kteří položili život a stali se obětí pro „naši“ věc. Jednotlivé církve se stále více uzavírají. Paradoxně se tak množením církví zužuje teologická a spirituální pluralita a původní svoboda spirituálního a teologického hledání uvnitř každé konfese. Nauka církví je stále více formulována technickým jazykem do rigidních článků. Katolická teologie degraduje na kazuistiku. Delumeau se domnívá, že právě tento aspekt z náboženské praxe vyobcoval tajemno, magično a poetiku. Petráček má za to, že zde je zdroj etablování dohledu, tendence ke striktnímu vedení a také voluntarismu. Podle Gregoryho je důsledkem také relativismus, protože se zdá, že náboženství je jen hříčkou subjektivních iracionálních preferencí. V této atmosféře se jako hybatel společenského dění dostává do popředí stát. Reforma sice hlásala návrat k původní čisté víře, ale současně byla vítanou záminkou posílení světské moci a nabytí majetků.
Jednotný hodnotový rámec západu se hroutí. Do reformace zajišťoval jednotný rámec magisteriální úřad církve, jehož součástí byly také svobodné univerzity. Ten chránil před věroučným chaosem a anarchií při výkladu Zjevení. Luther si je ve svém přesvědčení o vlastní dějinné a prorocké úloze skálopevně jistý, že je jediným správným vykladačem Bible. Je přesvědčený, že je jen jeden závazný výklad Bible. Ten jeho. Podobně smýšlí ale i Müntzer. Lutherské dictum sola Scriptura neznamená, že Luther nebo luteráni interpretují Písmo a jejich interpretace je správná. V jejich očích to samotný biblický text mluví, svědčí a vypovídá. Na základě takového přesvědčení bez reflexe role subjektivismu a výběrovosti při výkladu vznikne brzy celá řada nesmiřitelných a neotřesitelných křesťanských pravd a v důsledku sociální rozdělení, kontroverze a politický chaos (tzv. selské války). Nastává doba apologií, refutací, kréd a katechismů. Bible jako referenční bod není spolehlivá. Proto se na scénu dostává referenční garance Ducha svatého. Problém se opakuje. Kdo je inspirovaný a kdo není? Tím se v důsledku zplodil princip sola ratio, který problém také nevyřeší a vede k ještě roztříštěnějšímu subjektivismu i v oblasti morálky a hodnot. Legitimizujícím referentem zastupujícím garanční roli Ducha svatého se stala moc, bohatství a prosperita.
Maxima sola scriptura tak rozhodujícím způsobem ovlivní vědeckou racionalitu. Do reformace jde věda a víra ruku v ruce. Základní moderní vědecké postupy se formují v období plodného vztahu mezi vírou a vědou. Jedním z důsledků reformace byla ztráta smyslu pro pluralitu, odlišnost a hledání doprovázená zesilováním instinktu obrany a zneurotizování církví. Právě to se stalo příčinou roztržky mezi vědou a vírou. To stálo v pozadí procesu s Galileem na katolické straně nebo v procesu s Miguelem Servetem na straně protestantské. Nadaní duchové a intelektuálové navíc mrhají silami na apologie a polemiky namísto toho, aby se věnovali výzkumu a inovacím. Zdá se, že Kristus přestává být garantem transcendentní pravdy a stává se garantem tradice a zvyku.
Chaos a zmatek náboženské vůdce vede do náruče světské moci. Panovníci a vládci vidí, co dokáží způsobit náboženské vášně. To je inspiruje k prosazování většího dozoru a kontroly, což nakonec vyústí v panovnický absolutismus. Protestantské církve nebyly demokratizovány ale podrobeny státu, byly etatizovány. To posilovalo řád a stabilitu moci. Vzhledem k tomu, že se nikomu nepodařilo nastolit ideální křesťanství, začala převládat tendence k vytváření elit – sekt. V katolickém se tak vygeneruje prostředí snění o návratu do stavu před reformací. To spustilo tendenci vše konzervovat, vnímat církev jako konzervační ústav a evangelium jako rezervoár stálých pravd.
Součástí knihy Tomáše Petráčka je i velmi originální doslov teologa Karla Skalického. Nejedná se o žádný formální apendix, ale svébytnou filozofii dějin církve jako dějin spásy. Skalický Petráčkův přístup k dějinám nazývá personálním, zaměřeným na problém role osobnosti v dějinách, a sám navrhuje přístup strukturální, zaměřený strukturální kvašení doby plodící osobnost, která směřuje k uskutečnění revoluce. Oba přístupy Skalický však vnímá komplementárně. Ve Skalického pojetí mají dějiny smysl a směřování. Do jisté míry se jeho pojetí inspiruje u Jáchyma de Fiore a jeho členění na epochy nebo periody dějin. Skalického dějiny jsou členěny do období, jejichž ústředním principem je spění ke svobodě. V první tisíciletí po Kristu začíná obdobím, které je vedeno duchem svobody pronásledovaných. Druhé období je vedeno duchem svobody zaručené zákonem, pak nastává období svobody podrobené státním zájmů. Následně vstupuje na scénu dějin období svobody utlačované, které ústí do období zneužívání svobody k mocenským cílům.
Druhé tisíciletí je neseno nejprve papežskou revolucí bojující za svobodu církve, posléze protestantskou revolucí za svobodu křesťana v církvi a státu, měšťanskou revolucí za svobodu občana, socialistickou revolucí bojující za svobodu od vykořisťování a nakonec sametovou revolucí zápasící o svobodu člověka v lidských právech. Oba autoři se shodují v závěru, že současná doba bobtná duchovní výzvou, kterou Skalický nazývá druhou papežskou revolucí a Petráček spíše nazráním času ke smetení ahistorických mýtů ve prospěch směřování k obnovení duchovního základu jednoty lidstva, pro kterou může být prorockým znamením směřování k obnovení jednoty křesťanstva.
Na závěr si dovolím poněkud smělý obraz. Petráčkových devět a půl tezí, kterými autor reflektuje pět století od zahájení reformace, mi připomíná roztočení flašky při známé lidové hře na pravdu. Nakonec jsou všichni sedící kolem rotujícího předmětu obnaženi do naha. Není co skrývat, stud polévá všechny. Nikdo na tom v konečném součtu není o moc lépe než druhý. Flaška - nebo také hra na pravdu, jak se jí někdy říká, má v našem případě ozdravný význam. Mytologizace tzv. obecných základů našich přesvědčení jsou weinerovskou hrou doopravdy (nebo-li o život), hrou na historickou pravdu sejmuty, demytologizovány. Když jsme se k obecným pravdám přiblížili s otázkou, jejich kořeny se obnažily a ukázalo se, jak ubohé, křehké a nuzné ve skutečnosti jsou. Také se jasně ukázalo, že je třeba se s vážností věnovat péči o podrost, ze kterého obecné pravdy, na nichž stojíme, vzešly a ve kterém se zrodily. To je příležitost. Reformace není pro nikoho bodem nula. Odmítnutí kontinuity nebo vystavění pojetí kontinuity na hysterickém démonizování nemůže přinést než umělé sady rostlin, kmenů vyztužených železnými konstrukcemi mýtů, stereotypů, ideologií, schémat a duchovních kýčů. Nicméně živá tkáň vespod neodumřela. Ještě tu je, to mrtvé je všechno kolem ní.
Autor je kulturní a sociální antropolog.
