Seznamka
Carl Heinrich Bloch (1834–1890): Horské kázání
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Probíhající diskuze ohledně překladů modlitby Otčenáš je dobrou příležitostí uvažovat o překladech i modlitbě samé. Osobně si modlitby Otčenáš cením nejen proto, že se jedná o modlitbu „biblickou“, ale svým obsahem se mi postupem času stává skutečnou „modlitbou modliteb“. Nepatřím k těm, kteří si myslí, že by stávající český „liturgický“ překlad naléhavě vyžadoval změnu, ač by některé změny mohly být prospěšné. V následujících odstavcích nabízím k tomuto tématu několik poznámek.
Dva Otčenáše v Novém Zákoně
NZ kánon obsahuje dvě verze naší „modlitby Páně“. V Českém studijním překladu zní (bez textových variant, které různé řecké rukopisy obsahují) takto:
L 11,2-4: Otče, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Náš denní chléb nám dávej každého dne. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás do pokušení.
Mt 6,9-13: Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od toho Zlého.
Zastavme se nejprve u pasáže „Přijď tvé království“, která se nachází shodně v obou verzích. Pravděpodobně signalizuje hlavní účel modlitby: jde o naléhavou prosbu Otci, aby se jeho království už-už rozprostřelo na této zemi. Ten, kdo tuto modlitbu pronáší, je ve stavu „eschatologické dychtivosti“, touží, aby nebe sestoupilo na zem a Boží vláda převzala otěže z rukou všech ostatních mocností vládnoucích na této zemi. To se v naději modlitebníka stane brzy, velice brzy. A modlící se ví, že Boží vláda je proudem odpouštějícího milosrdenství pro všechny, kteří si své hříchy/viny odpustit nechají („uvolní je k odpuštění“). Takoví chtějí vyvodit i aktivní důsledky z této své důvěry: sami odpouštějí.
Zde přicházíme k jednomu z nejzajímavějších rozdílů mezi oběma verzemi: v Lukášově verzi („odpusť nám naše hříchy“) je použito řecké „hamartia“, hřích. Hřích můžeme snad definovat jako „narušení vztahu“, tedy porušení určité vztahové harmonie. Nejde patrně tak mnoho o konkrétní viny, přestoupení určitého zákona, ale obecně o cokoli, co dis-harmonizuje souznění mezi dvěma lidmi (resp. mezi člověkem a Bohem) a překáží jim, aby šli smířeně společnou cestou, ruku v ruce. Naproti tomu Matoušova verze („odpusť nám naše viny“) obsahuje řecké „ofeiléma“, které lze přeložit jako vina, ale věcněji jej můžeme přeložit jako „dluh“. Odpuštění zde znamená nahlížet na toho druhého, jako by dotyčný neměl vůči nám žádné konkrétní dluhy. Všechny dlužní úpisy, které jsme vůči němu drželi, jsme nyní vymazali, zničili. V Matoušově verzi je tedy viník naším „dlužníkem“, pokud dluhy existují, jsou tím, kdo odpouští, zapomenuty. Je to jakoby „materiálnější“, věcnější verze.
Neuvoď nás v pokušení
Nyní přicházíme k diskutované pasáži „neuvoď nás v (do) pokušení“. Poznamenejme nejprve, že v řeckém originálu „mé eisenenkés hémas“ znamená skutečně „neuveď nás“ a v řeckém textu nejsou známy ani textové varianty. Především ale zůstaňme v naznačené hermeneutice bezprostřední blízkosti konce času, ve které je modlitba pronášena. Doba přicházejícího konce času je skutečně „apokalyptická“, je to doba utrpení a kosmických katastrof. U našich dvou evangelistů najdeme příslušné popisy v jejich verzích „synoptické apokalypsy“ (Mt 24; Lk 21). V těchto pasážích zní třeba: „Dávejte si pozor, abyste nebyli svedeni“ (Lk 21,8), resp. „Dávejte si pozor, aby vás někdo nesvedl“ (Mt 24,4). Hrůzy a pokušení, které synoptické apokalypsy popisují, jsou ale tak velké, že jejich zvládnutí nejspíše možnosti člověka přesahuje. Hromadná selhání (věřících křesťanů!), která tyto pasáže popisují, berou dech – pod náporem zla jejich láska ochladne (Mt 24,12). Chceme věřit, že člověku je dána svoboda a že v konečném důsledku jsou hříchy jeho rozhodnutím. Ale přesto tyto pasáže – a možná i naše osobní zkušenosti – naznačují, že současně (toto je jistě paradox, ale jak to říci jinak?) platí, že dobrá lidská vůle je někdy semleta silami, které jsou silnější a přesáhnou schopnost odolat pokušení. Je pak velkou otázkou, zda tvrzení „jsem svobodný, a proto jsem schopen odolat pokušení“, není na jedné straně oslavou Bohem stvořeného svobodného člověka a na straně druhé současně také pýchou tvrdící, že se dokážeme zachránit od moci Zlého svými vlastními silami, bez cizí pomoci. Ti, kteří takto pyšní být nechtějí, pak ale mohou a mají volat v tomto apokalyptickém boji o pomoc, podporu.
Forma takového volání k Otci „neuveď nás do pokušení“ nás nemusí mýlit. Křesťanství (na rozdíl třeba od íránského zoroastrismu) není náboženstvím přísně dualistickým. Bůh, který je primárně „dobrý“ v něm má nakonec vždy nějak navrch nad zosobněnými silami zla. Možná nejlépe to naznačuje rozhovor Hospodina a Satana v příběhu pokušení Jóba (Job 1,6-12): Bůh je zde jakýmsi „pánem Satana“, vymezuje jeho působnost, určuje mu pravidla jeho hry. Přestože Satan „pokouší“ Jóba, jde o pokušení nějakým způsobem Hospodinem kontrolované. Nedokážeme toto logicky rozřešit, jedná se jistě (podobně jako u „hada“ v příběhu o pádu člověka v Genesis 3) o mýtus, který se pokouší člověku ono tajemství dobra a zla přiblížit tak, že mu dá naději: ač je zlo mocné, přeci jen nemělo a nebude mít poslední slovo. Volání „neuveď nás do pokušení“ je pak v tomto příběhu sebe-povzbuzující prosbou důvěry Hospodinu, že on je Pánem nad všemi našimi pokušeními i silami, které nás do nich „uvádějí“.
Překládat tedy modlitbu Otčenáš jinak?
Pokud by někdy mělo dojít ke změně českého překladu modlitby Otčenáš, nemyslím tedy, že je na místě změna pasáže „neuveď nás v pokušení“, snad jen na „neuveď nás do pokušení“. Pokud by k několika málo změnám mělo dojít, měl bych jiné návrhy:
I. Při vědomí, že se běžně modlíme Matoušovu verzi Otčenáše, byla již jedna z možností hodná zřetele diskutována: místo „viny“ a „viníkům“ překládejme „dluhy“ a „dlužníkům“ (Mt 6,12).
II. Možná největší obtíží stávajícího českého liturgického překladu (který např. Český studijní překlad citovaný v úvodu koriguje) je ve stejném verši Mt 6,12 formulace „jako i my odpouštíme…“. V originálu je gramaticky perfektum „afékamen“, tedy překlad by měl znít „jako i my jsme (už) odpustili…“. Můžeme si všimnout, že přítomnostní tvar „odpouštíme“ je charakteristický pro Lukášovu verzi. V Matoušově verzi „jako i my jsme odpustili“ jde ale o náročnější výzvu pro naši naději, která je znovu paradoxem, typickou matoušovskou „nebeskou maximou“: Bůh nám už v příchodu svého království odpustil. A v síle tohoto příchodu jsme i my přece také už odpustili našim dlužníkům! A pokud snad ještě ne, je to naše touha, výzva (žhavé uhlí na naši hlavu) a současně naše naděje, že se tak jistě stane. Zde (podobně jako třeba ve zvolání „amen“) potvrzujeme nejen víru v přítomnost, ale současně předznamenáváme věci budoucí: přitahujeme naší nadějí budoucnost do naší současnosti, „nebe na zem“, už nyní zříme nebeskou plnost, jejíž součástí je, že i my jsme – konečně – už odpustili.
III. Někdy používaná závěrečná doxologie „Neboť Tvé království...“ je v originálním řeckém textu jen minoritní (pozdní) textovou variantou, která by součástí modlitby být neměla, pokud chceme, aby Otčenáš byl skutečně modlitbou „biblickou“.
Věcí k diskuzi je jistě více (Změnit v Mt 6,9 „na nebesích“ na „v nebesích“? Vyrovnat se lépe s tím, že v Mt 6,13 jde nejspíše o „toho Zlého“, nikoli o neosobní zlo? „Vezdejší“ v Mt 6,11 třeba po vzoru slovenského překladu uvádět srozumitelněji jako „každodenní“?). Výše uvedený Český studijní překlad nabízí obecně vzato směrodatnou cestu k celkové úpravě. Pokud bychom ale současně měli na zřeteli, že aktuální znění je zakořeněno v myslích a srdcích mnohých a že překlad není třeba měnit zcela, jen ho mírně korigovat, pak bych navrhl následující kompromisní verzi:
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili našim dlužníkům. A neuveď nás v pokušení, ale vysvoboď nás od Zlého.
Autor pracuje jako konzultant a působí pedagogicky na ETF UK. Věnuje se především tématům novozákonní církve a komuniální eklesiologie.
