Vytvořit pro štěstí lidí co nejlepší podmínky

Prof. Jiří Drahoš
Autor: Jiridrahos.cz

Prezident České republiky reflektuje jako její reprezentant rovněž otázky duchovních a náboženských tradic. Zeptali jsme se prof. Jiřího Drahoše na jeho vztah ke křesťanství, k církvím i na jeho osobní vyznání.

Jste exaktní vědec s manažerskou zkušeností, máte rád hudbu a přírodu. Ovlivnila vás v životě také nějaká duchovní zkušenost? Setkání s církvemi, duchovními, s křesťanskou kulturou a literaturou?

Mnoho exaktních vědců má zároveň úctu k duchovním hodnotám a mnoho věřících zároveň působí v tzv. exaktních vědách. Samozřejmě že jsem spolu s literaturou, hudbou a uměním všeho druhu vstřebával po celý život i duchovní zkušenosti naší části světa. 

Ve vědeckém světě najdeme řadu lidí s různým náboženským vyznáním. Přední český astrofyzik dr. Jiří Grygar je katolickým křesťanem. Pohled věřícího člověka na vědu bývá občerstvující. Je pro vás takhle zkušenost vašich kolegů a kolegyň důležitá?

Bezesporu. Každý nový rozměr, každý zvláštní úhel pohledu obohacuje naše poznání, náš způsob, jakým vnímáme skutečnost kolem sebe, vědu a předmět vědeckého zkoumání nevyjímaje. 

Při svých cestách po republice jste navštívil různé kraje a lidi tisíců povolání a osudů. Zaujal vás některý tak, že jste o něm začal přemýšlet už i jako možný budoucí prezident?

Možná to bude znít jako klišé, ale není: vlastně všechna místa a všichni lidé byli a jsou zajímaví. Měl jsem díky kampani šanci si to uvědomit i z trochu jiné strany, než je člověk zvyklý. Ano, dá se to tak říci – zkoušel jsem si představit, že to není jen moje osobní zkušenost, moje vlastní zážitky, které po odjezdu zůstanou jako vzpomínka. Že jsou to informace, které zároveň vyžadují zodpovědnost, aby nezapadly, člověk se k nim vracel a využíval je ku prospěchu společnosti.  

Lidé vkládají do funkce prezidenta velké naděje. Křesťané, ať katoličtí nebo protestantští, by nepochybně rádi slyšeli, jaký máte vztah k církvím a co pro vás jejich role ve společnosti znamená?

Vnímám silně zejména dvojí úlohu církve. Jednak jako společenství lidí stejné víry, prostředí, v němž lidé věřící svoji víru spoluprožívají. Druhý význam vidím ve společenské roli církví jakožto institucí, jejichž prostřednictvím se lidé starají o své bližní, působí v oblastech, jako je péče o nemocné a staré lidi či ve vzdělávání. Myslím, že v poslední době se také tento akcent u nás znovu výrazně obnovuje a to je dobře. 

Církev vstupuje prostřednictvím svých představitelů do veřejného prostoru a v něm ji zajímají stěžejní etická témata: rodina, partnerské vztahy, děti, ochrana nenarozeného života, péče o nemocné a umírající. Jsou pro vás postoje církví a teologů v něčem inspirativní? Chtěl byste jako prezident i v tomto ohledu naslouchat a vést dialog?

Rozhodně, postoje církví a věřících jsou významným vkladem do úvah o těchto otázkách. Nejsem filosof, natož teolog, ale pokud bych se stal prezidentem, považoval bych za svoji povinnost seznamovat se blíže s pohledy na tyto základní otázky. 

TGM i Václav Havel ctili duchovní tradice této země. Oba napsali o křesťanství a duchovním životě řadu dodnes atraktivních textů. Staly se některé z nich součástí vaší četby a úvahy?

Nenazval bych se zrovna velkým znalcem této linie jejich tvorby, ale samozřejmě hlavní směry jejich myšlení jsou mi známy, například Masarykovo osobního pojetí víry „bez prostředníků“, ale s velkým poutem k biblickým tématům. 

Osobnosti, jakými byli teologové J. B. Souček, Josef Zvěřina, filosofka Růžena Vacková, Vladimír Boublík, filosof Karel Vrána, teolog J. L Hromádka či Karel Skalický vždycky pracovaly nejen pro církev, ale také pro společnost, v níž žily. Myslíte si, že by prezident měl naslouchat církvím, náboženským společnostem a jejich představitelům?

Snad to vyplývá i z odpovědí výše řečených – samozřejmě, je to ostatně i v tradici českých prezidentů, kteří – až na výjimky – s představiteli církví komunikovali. Ostatně na samotném Hradě je katedrála sv. Víta, místo nad jiné spojené s historií naší země a jejího lidu a současně s působištěm hlav našeho státu. 

Jak vnímáte problém chudoby? Je v moci prezidenta republiky se na jeho řešení podílet? 

Prezident má přímou působnost jen v poměrně omezených oblastech. Na druhou stranu už sám úřad je spojen s vysokou potenciální autoritou, kterou může prezident využít pro mnoho důležitých iniciativ. Může otevírat diskusi o významných tématech doby – k nim jistě chudoba patří. Česká republika je zemí, kde je oficiální míra chudoby velmi nízká. Na druhou stranu je u nás nemálo lidí, kteří jsou ohroženi tzv. „pracující chudobou“. To se týká těch, kteří mají práci, ale jejich příjmy sotva stačí na krytí těch nejnutnějších výdajů. Druhou skupinou jsou důchodci. Důchody jsou u nás ve srovnání se západní Evropou opravdu nízké, to je bez debaty. 

Občané se na vás obracejí se svými problémy, které někdy bývají vážné. Jde o ekonomické otázky, věci týkající se spravedlnosti a práva či obavy z bezpečnosti před masovou migrací. Vedl byste jako prezident otevřený celospolečenský dialog o tom, co občany tíží a zasazoval byste se u politiků o aktivní návrhy řešení?

Chci otevřít téma, které pro sebe pracovně nazývám „nová společenská smlouva“. Chtěl bych, aby se veřejní činitelé, ale i osobnosti vědy, podnikání či kultury více věnovali problémům, které tíží většinu společnosti, méně pak problémům, které vnímají jen určité tzv. elity. Mám na mysli třeba sociální témata – lepší péče o seniory, čekací doby v zařízeních pro staré lidi či v nemocnicích, dluhové pasti domácností, neplacení za zboží a služby resp. celkově vymahatelnost práv. 

V prezidentských debatách a zvláště u příznivců současného prezidenta se proti sobě staví město a venkov, Praha a zbytek republiky, lidi vyššího vzdělání a např. řemeslníci či dělníci. Vytváří se nepravdivý obraz dvou skupin, které si nerozumí. Realita je ale úplně jiná, i když zvlášť platové rozdíly tu existují. Pokoušel byste se jako prezident tyto různé světy spojovat?

To je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl kandidovat. Už jen ta terminologie současného prezidenta resp. jeho mluvčího hloubí zbytečné příkopy. Dobří lidé žijí od nejmenší vesnice po hlavní město. Opravdu nesouhlasím s takovým účelovým tříděním. 

Prezident podle ústavy odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení. Pokud byste této pravomoci využil, podle čeho byste se rozhodoval?

Výhradně z důvodů lidskosti, ne nadarmo se tomuto institutu říká zkráceně „milost“. Mám na mysli především důvody zdravotní. 

Současný papež František stejně jako Jan Pavel II. konfrontuje státníky po celém světě s konkrétními otázkami, které se nejvíce týkají svobody, chudoby, práce a pomoci nejpotřebnějším. Kdyby se nynější nebo budoucí hlava katolické církve na vás obrátila s žádostí, abyste se za tyto skutečnosti u nás zasazoval, byl byste ochoten naslouchat?

Samozřejmě vnímám, jak témata chudoby a pomoci potřebným nabrala v rámci pontifikátu papeže Františka na významu. Svoboda – a to celých národů – byla zase velkým tématem Jan Pavla II.; velmi dobře v rodném Polsku poznal, co to znamená diktatura. Chce-li se někdo vůbec nazývat státníkem, musí se zasazovat o plnou svobodu lidu i vymýcení chudoby a pomoci potřebným a jistě bych se o to pokoušel i já. 

Patrně největší problém dneška je eroze lidských vztahů. Prožil jste zajímavý a bohatý život, máte rodinu, děti. Co pro vás rodina znamená a zdá se vám, že rodina a děti jsou prioritou politického rozhodování?

Řekl bych, že tento trend je snad starý jako lidstvo samo. O skepsi moudrých a starých nad úpadkem světa se dočítáme už ve velmi starých textech. Na druhé straně vidím kolem sebe i spoustu opačných, pozitivních příkladů. Je to velké štěstí, mít spokojenou rodinu. Je povinností politiků snažit se vytvořit pro štěstí lidí co nejlepší podmínky. 

Po roce 1989 se vybudovala síť církevního školství, působí tu řada teologických fakult a institucí. V čem je podle vás nabídka církevních škol pro tuto zem obohacující?

Duchovním rozměrem k výuce, k přístupu k poznání. I lidé jako já, kteří víru nepraktikují, si uvědomujeme, že k porozumění světu a životu nestačí žádné matematické modely či sebedelší šroubovice DNA. Samozřejmě z praktického hlediska církevní školy dobře doplňují volbu pro děti a studenty. 

Řeholní řády v českých zemích dělají pro blaho společnosti velmi kvalitní práci v duchovní, lékařské, kulturní, sociální a zvláště charitní oblasti. Akcentoval byste jako prezident ve svých hovorech a setkáních i tuto část církve?

Vaše úvodní věta k této otázce vlastně řekla vše za mne. Už na počátku našeho rozhovoru jsem ocenil tento druhý rozměr činnosti církve, nejvíce soustředěný právě v řeholních řádech. 

Lidé mají různá kritéria pro volbu prezidenta. Líbí se mi tohle pozitivní: Co byste jako prezident vzkázal dětem a mládeži a v čem byste jim chtěl být vzorem?

U dětí a u velmi mladých lidí záleží hlavně na tom, jakým způsobem se jim takový vzkaz podá. Není nic méně užitečného než nějaké chladné poučování, které temperamentní děti či mládež buď ignorují, nebo si z něj prostě dělají legraci. Myslím, že nejlepší vzkaz je osobní příklad.  Každý, kdo si v životě najde něco, nějaký obor, nějaký způsob trávení času, ve kterém se snaží dojít co nejdál, přiblíží se k naplnění života. K tomu samozřejmě později patří rodina. Šťastné soužití v rodině a spokojenost s výsledky své činnosti jsou dva pilíře dobrého života. 

Jako prezidentský kandidát nabízíte zcela jiný styl komunikace a jednání než současný prezident. Jde vám o pozitivní motivy. Kdybyste měl zmínit tři hlavní věci, pro které by vás měli volit i občané křesťanské duchovní orientace, jaké by to byly?

Bez nároku na pořadí. Řekl bych, že je to respekt k morálním hodnotám – lidé by měli žít tak, aby se za svůj život nemuseli stydět. K tomu patří slušnost – ke každému člověku přistupovat s vědomím, že je to lidská bytost, která si zaslouží pozornost. A do třetice – jsme všichni občané jedné krásné země, ať již křesťané, věřící jiných náboženství či bezvěrci, měli bychom si přát, aby se v naší zemi žilo bezpečně a dobře; a o to já chci jako prezident usilovat. 

Prezident si vybírá svůj užší i širší okruh spolupracovníků a poradců. Přizval byste k sobě do týmu i lidi z církví, např. teoložku, jáhna či křesťanského publicistu?

V mém kruhu nejbližších poradců už nyní je například zmiňovaný Jiří Grygar, který sice není přímo teologem, ale jako osobnost spojující vědu světové úrovně s osobní integritou ve víře je pro mne nedocenitelnou inspirací.  

Z Pražského hradu se stalo v posledních letech opevněné území. Zpřístupnil byste hrad občanům a pozval byste k jeho obnově, tak jak tomu bylo zvykem, významné architekty a umělce?

Na tuhle otázku mám snadnou a rychlou odpověď. Ano. Je to jeden z prvních programových úkolů, které jsem si i veřejně vytknul již loni na jaře. Areál Hradu nesmí být neprostupný, uzavřít jej bylo nepochopitelné rozhodnutí. 

Před časem se podařila po dlouhých letech vyřešit otázka církevních restitucí. Církve mají bezpochyby svůj celospolečenský přesah. Jsou pro vás vztahy mezi církvemi a státem i na této ekonomické bázi důležité a co byste jako prezident udělal, aby se ještě zlepšovaly?

Důležité bylo podle mne tyto vztahy dořešit a uzavřít, aby už se nikdy nestaly předmětem politických tahanic. Mrzí mne, že se znovu vytahují na stůl. Já nemám informace o tom, zda ta nedávná dohoda o narovnání vztahů byla či nebyla pro někoho výhodnější či nevýhodnější, ale považuji za důležitější respektovat, že dohody se mají dodržovat. Nemám ani důvod se domnívat, že ekonomicky by se jednalo o nějaké vyloženě jednostranně prospěšné ujednání.   

Otázka na závěr. Studenti všech škol by se měli v osnovách setkávat i s biblí. Máte rád nějaký starozákonní nebo novozákonní příběh či větu, nad nimiž přemýšlíte a které byste třebas učinil součástí svého novoročního prezidentského projevu?

Napadá mne jeden příběh docela aktuální k současné situaci, a sice příběh z 1. knihy Mojžíšovy o stavbě babylónské věže. Je to příběh lidské pýchy, která nevede k ničemu dobrému, jen k rozdělení společnosti. Pokud bych se stal prezidentem, chtěl bych odstraňovat „zmatení jazyků“ resp. nás před tímto rozdělením bránit.  

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.