Příběh o půstu a lásce

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

Vždycky se usměju, když si na ten příběh vzpomenu. Je mi důkazem, že jedině skrze lásku člověka k člověku se lze pouštět do různých teologických analogií o lásce Boha k nám, o naší lásce k Pánu. Zápletka té postní historie je jednoduchá.

Žena středního věku, která před pár lety konvertovala ke křesťanství. Měla tu smůlu, že se duchovním průvodcem jejího života stal člověk z 16. století, pro něhož byl i Tridentský koncil příliš liberální. Dotyčný pán se nedal zatěžovat teologickým ani jiným vzděláním. Moudrost si na něj přisedla lepkavě a nechtěla se ho pustit. Bylo to trochu k smíchu, ale ve smutných komunitách smutných kostelů je smích tím posledním, co by se tam smělo. Všichni dělali, že to nevidí.

Její první léta po konverzi se nesla ve znamení katolického zákonictví. To smíš, to nesmíš, to jen někdy, to nikdy. Máte moc krátkou sukni, jsou vám příliš vidět ramena, s barvou té rtěnky jděte spíš na ples. Šla od zákazu k zákazu, jako by plnila nějaký odznak zdatnosti. Dospělá dcera se odstěhovala, manžel zůstal. Měl ji rád. Miloval ji. Přečetl si Bibli a mnohokrát i evangelia, a tak doufal, že i jeho paní ve své duchovní cestě přece jen jednou dojde k Ježíši.

Nastal půst a dokonce onen z postně nejpřísnějších dní. Chlapík, říkejme mu třebas František, se tak jako každého dne vracel z práce. Byl jeřábníkem. Tam, vysoko nad domy, mu bylo hezky. Když měl chvíli, četl si. Když měl další, vzpomínal na svoji ženu, tu a tam ji poslal zprávu, těšil se na víkend. Uměl všechno na světě. Co své ženě viděl na očích, udělal. Ne zítra. Ne za chvíli. Teď. Ten den byli domluveni, že ji večer doprovodí na bohoslužbu a že se setká s farářem. Své paní v kostele chyběl. Jak se později ukázalo, nebral za kliku kostela proto, že by mu tam nebylo pěkně, ale proto, že se nechtěl vracet do 16. století.

František přišel domů. Unavený, ale rád, že za chvíli uvidí svou ženu. Respektoval její půst. Když chtěla jíst skromně, jedli skromně. Když se postila od masa, postil se i on, jinak velký milovník masitých pochoutek a jejich zdatný kuchař. Ráno měl hrnek kafe a makovou buchtu, oběd si tam, vysoko nad domy, odpustil. Až vyjde první večerní hvězda, najedí se se svou ženou dosyta a pak se, navzdory všemu kostelnímu smutku, budou mít krásně a budou se milovat.

Ani nevěděl, jak k tomu došlo, ale chvílemi se přistihoval, že něco nedělá dobře. Nevěděl však co. Těch prvních osm párků slupnul jako malinu a aby ne, když je spláchnul třemi pivy, protože tam, vysoko nad domy, se pít nesmí. Zbytek, jak mi později líčil, vnímal spíš jako ve snu a ani netušil, jak si zvládnul tak rychle připravit kuře na karí, hovězí vývar s domácími nudlemi, šest palačinek a plný talíř rakviček ozdobených šlehačkou a čokoládou, že by za ně na kulinářské výstavě v Paříži bral nejhůř druhé místo.

V zámku zarachotil klíč. Jeho milovaná žena byla doma! František vůbec nevnímal, že by byl něco udělal špatně. V okamžiku, kdy si po sladké tečce naléval žbrdůlek koňaku, stála jeho milovaná žena, postící se od božího rána, ve dveřích. Sklenice zůstala u rtů. Právě teď polil Františka smrtelný pot. Uvědomil si, že je Velký pátek a že právě spořádal různé druhy pečeně v proměnlivém množství, vypil pět piv a chystá se i na žbrdůlek voňavé brandy. Z očích obou božích dětí, Františka a jeho milované ženy, vytryskly slzy. V první chvíli ji napadlo, že dá Františkovi vypláchnout žaludek a za ruce a nohy ho dotáhne do kostela, aby ten dobrý člověk z 16. století zachránil aspoň jeho duši. Jenže Bůh je milosrdný.

Osvítil její duši a srdce. Poznala, že ne František, ale ona že se dostala do slepé uličky, kde už není nic než zdi, prázdno a tma. Už neplakala smutkem, ale radostí. Smáli se. Milovali se. Důvěřovali si. Byli si blízcí. Teď a tady skrze svého Františka poznala, v čem tkví jádro Ježíšovy vykupitelské zvěsti. Přece v lásce. Bůh si vybral jejího muže, pracujícího tam, vysoko nad domy, aby jí ukázal cestu a pomohl jí v uzdravení. Začala znovu. Začala jinak. A přidal se i František. To přestoupení přísného půstu je přivedlo ke společnému duchovnímu životu. Měli se rádi. Mají se rádi. I vy se mějte. A dobrou chuť!

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.