Seznamka
Tomáš Havlíček nad publikací Atlas náboženství Česka
Autor: archiv autorky
Atlas náboženství Česka (Karolinum, 2018) kolektivu autorů z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy vůbec poprvé shrnuje polistopadový vývoj z hlediska regionálního rozložení religiozity. Mimo map obsahuje přístupný výklad zjištěných jevů, deset terénních studií náboženské krajiny a poukazuje na souvislosti s jevy jako je například vzdělanost nebo kriminalita. V díle je patrná snaha o ekumenické zachycení trendů u téměř všech státem registrovaných církví a náboženských společností. Zkoumaná data pocházejí ze sčítání lidu, domů a bytů v letech 1991, 2001 a 2011. Obsah publikace přibližuje sociální geograf a specialista na příhraniční a periferní oblasti, regionální a náboženskou geografii, doktor Tomáš Havlíček z PřF UK.
Navenek se zdá, že náboženství v české společnosti nemá význam. Dospěli jste k opačnému zjištění?
Význam náboženství se určitě neztrácí a je vidět, že aktivní religiozita neklesá. Například počet sebedeklarovaných římských katolíků je sice nižší (pozn. red.: v letech 1991-2011 poklesl ze 4 milionů na čtvrtinu), ale míra návštěvnosti bohoslužeb zůstala stejná, průměrně 300 tisíc. Domnívám se ale, že církev ve společnosti ztratila roli nositelky hodnot vytvářených po staletí, ze kterých čerpáme dodnes. Vidím zde velké nebezpečí propojení moci s církví, které je typické pro střední Evropu. Klasickým příkladem je katolicismus v Polsku nebo role ruské pravoslavné církve v politice. U nás je na výsledku prezidentských voleb znovu vidět, že kardinál Dominik Duka se propojuje nejen se současným, ale i s minulým prezidentem.
Během vaší práce se tedy ukázal určitý rozpor mezi deklarovanou a žitou religiozitou. Je to specifikum Čechů?
V tom, že se k náboženství hlásí málo lidí, nejsme jako Česko v rámci Evropy žádnou výjimkou. Třicetiprocentní návštěvnost katolických bohoslužeb je zároveň ve srovnání s jinými zeměmi vysoké číslo. Ale záleží na regionu, v severních Čechách je to 5 %, na Jižní Moravě 40 až 50 %. Podíl účastníků bohoslužeb u Církve československé husitské je jen 5%, přestože se k této církvi hlásí. Oproti tomu u evangelikálních církví je to 80 až 90 % účast.
Češi se obecně špatně identifikují s institucemi obecně, nejen s těmi náboženskými, stále ale roste počet registrovaných církví a náboženských společností. Jak a proč k tomu dochází?
Existuje silná touha ze zahraničí, hlavně z USA, Velké Británie a Německa, dělat misie a podílet se na šíření křesťanství v Česku. Daná misijní organizace vždy začne podporovat konkrétní církev, a když dosáhne 300 členů, může se oficiálně registrovat. Tyto církve po roce 1989 hodně rostly, typickým příkladem je Armáda spásy, která získala registraci až před téměř pěti lety. A Češi, kteří jsou k tradiční religiozitě spíše kritičtí, vyhledávají tyto alternativy. Tím zároveň klesá počet členů církví a zvětšuje se skupina tzv. neinstitucionalizovaných věřících.
V roce 2011 se otázka na vyznání zdobrovolnila. Polovina obyvatel jej ovšem vůbec neuvedla. Jak jste s daty pracovali?
Obálka knihy Atlas náboženství Česká
Autor: www.natur.cuni.cz
Provedli jsme dvě varianty, nejprve jsme lidi, kteří otázku nevyplnili (45%) zkusili proporčně rozdělit mezi jednotlivé církve. Poté jsme skupinu zkusili přičíst k počtu nevěřících a zjistili jsme, že to podle dalších dat mnohem lépe odpovídá trendům. Předpokládali jsme, že ti, kteří otázku nevyplnili, jsou buď příliš uzavření, ale většina z nich jsou spíše nevěřící. Tedy vidíme, že určitá skupina lidí o tomto tématu vůbec nechce mluvit, není to pro ni důležité. Je to tabu.
Religiozita v Česku na většině území poklesla, v letech 1991-2011 stoupla pouze ve dvou oblastech – Černošicích a Brandýse nad Labem. Jak to vysvětlit?
Je to způsobení suburbanizací, tedy do těchto oblastí se stěhují lidé vzdělaní a ekonomicky zajištění, kteří navíc o duchovních věcech přemýšlejí. Dobrý příklad je Církev bratrská v Čelákovicích, kde je dnes sbor o 100 lidech. Tato církev od 90. let v Česku nejvíce vyrostla, má propracovanou strukturu, aktivní mládež a zaměstnance. Rozhodla se přijmout příspěvky od státu, zatímco většina evangelikálních církví to odmítla.
S tím trochu souvisí otázka, zda existuje přímá korelace mezi vzdělaností a religiozitou?
Ve 20. století u nás převládal trend „čím nižší vzdělání, tím vyšší religiozita“. A také „čím vyšší urbanizace, tím nižší religiozita“. Po pádu komunismu se ale postupně ukázalo, že vysokoškoláci hledající smysl života, kteří zjistili, že modernita jim jej nedá, se koncentrují ve městech. Velký podíl na tomto vývoji měl podle mě i Tomáš Halík, který se studenty dlouhodobě pracuje. Ale projevuje se to i u evangelikálních církví, například lidé, kteří z Prahy odejdou, běžně dochází do svého pražského sboru. Přímá korelace ale v tomto případě neexistuje.
A jak jde dohromady náboženství obyvatelstva s kriminalitou? Platí „čím vyšší religiozita, tím nižší kriminalita“?
Tato hypotéza se nám nepotvrdila. Například ve Slezsku je vysoká míra obojího, na severu Čech je zase vysoký index exekucí, které jsou s kriminalitou spojené, a to navzdory víře lidí v krajní situaci. Člověk se hledá, třeba i chodí do kostela, ale pak páchá trestné činy. Špatně se to potom koreluje.
Je pozoruhodné, že jste zaznamenali obrovské zvýšení počtu pravoslavných křesťanů ve Vodňanech. Proč zrovna tam?
Je to díky potravinářským závodům s nízkými mzdami, kde pracují převážně Ukrajinci. Pravoslavných přibylo také v oblasti Sudet, kam přišli volyňští Češi po druhé světové válce. Tito lidé se zcela integrovali do české společnosti a mají podobné vzorce religiozity jako většinová společnost - do kostela tedy příliš nechodí.
Jaké zajímavé fenomény vidíme u islámu?
Snažili jsme se vyjít z hypotézy, že tam, kde je mešita (což nemusí být nutně budova s minaretem), bude i koncentrace muslimů. A to se potvrdilo zejména u větších měst, kam studenti z muslimských zemí přicházeli už za komunismu, a dále u lázní v severozápadních Čechách. Mezi lidmi, kteří se k víře přihlásili, je nízký podíl Čechů (pozn. red.: 500 z celkových téměř tří a půl tisíc), počet muslimů roste samozřejmě díky migraci, ale tento problém je naprosto marginální. Islám má tu nevýhodu, že nedokáže dát dětem svobodu, je to v podstatě kmenové náboženství. Potomci muslimů mají pak velké problémy víru změnit. To, čím je dnes islám na politické scéně, je ale naprosto přehnané a nezdravé. Různé extremistické strany pomocí něj definují své „nepřátele“. Kvůli tomu byl také zvolen současný český prezident.
A co jste zjistili při zkoumání dalších náboženství?
Třeba že vietnamští buddhisté začaly být obrovsky aktivní a v Česku vzniklo za posledních deset let dvacet nových chrámů. Přitom zde žijí už od 70. let. Ale jsou velmi uzavření a dotazníkového šetření se většinou nechtějí vůbec účastnit, takže je těžké o jejich náboženském životě něco říci.
K čemu jste došli po provedení terénních studií tzv. náboženské krajiny?
Mimo dopadů suburbanizace je výrazným fenoménem proměna socialistické zástavby panelových sídlišť, kde původně nebyly vůbec žádné náboženské objekty. Na pražském Chodově nebo například ve Stodůlkách, na Lužinách nebo Lukách vznikají v současnosti tzv. komunitní centra. Katolická církev, která za jejich stavbou většinou stojí, je potom nabízí občanům nejen jako sakrální prostor, ale jako multifunkční kulturní centrum. V Česku jinak převládá barokní sakralizace krajiny z 18. století, ale i ta mladší. Ohledně stavu památek existuje polarizace mezi pohraničím, kde jsou většinou zchátralé, a vnitrozemím. Tři miliony Němců z oblastí u hranic odešly a noví obyvatelé k památkám neměli vztah. Také se během studií ukázalo, kde jsou ještě zachovalé kláštery, na Frýdlantsku a Broumovsku, které z nich fungují a jsou zrestaurované. Dobrým příkladem je i Neratov.
Váš nový projekt se zaměřuje na postsekularismus. Co to vlastně je?
Tento fenomén prochází celou Evropou a znamená znovuoživení náboženského vnímání. Náboženství je ve společnosti znovu „in“, ale bere na sebe novou podobu, deinstitucionalizaci nebo pluralizaci. Čím dál častěji se objevují objekty tzv. alternativní religiozity a zejména pražské Nusle zachycují rozmanitost ve formě věštíren nebo esoterických prodejen. Termín postsekularismus definoval německý filosof Jürgen Habermas. Mimo vzniku náboženských objektů zahrnuje i nové vystupování věřících ve veřejném prostoru oproti minulé éře tzv. privatizace víry. U nás postsekularizace probíhá zespoda, zatímco například v Rusku, Srbsku, Chorvatsku či Rumunsku shora, tedy rolí státu.
Tomáš Havlíček působí na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na hranice, příhraniční a periferní oblasti, geografii náboženství, dále na kulturní, historickou a regionální geografii. Atlas náboženství Česka (2018, Karolinum) je dílem kolektivu autorů. Na jeho vzniku se podílela geografka náboženství Kamila Klingorová a kartograf Jakub Lysák.
Text vyšel ve zkrácené formě v Perspektivách Katolického týdeníku č. 10
