Vykořisťování řeholnic

Ilustrační foto z filmu Agnus Dei
Autor: www.cinematografo.it

„Řeholní sestry jsou vnímány jako dobrovolnice, které můžeme využívat, jak se nám zlíbí, což často vede k uplatňování moci,“ tvrdí řeholnice, která si říká sestra Cécile. Její svědectví otiskl měsíčník Women Church World, který vyšel 1. března spolu s vatikánským deníkem Osservatore Romano.

Sestra Cécile byla jednou ze tří respondentek, které anonymně odpovídaly francouzskému novináři, který pobývá v Římě. Jejich výpovědi dostaly titulek „Řeholnice pracující téměř zadarmo“. Článek popisoval, jak dělají sestry často domácí práce, uklízí a perou kardinálům, biskupům i farnostem, a přitom dostávají jejich komunity minimální nebo žádnou finanční odměnu, přičemž laici jsou za stejnou práci placeni. „Skutečnost, že řeholnice nepracují na základě smlouvy, ale stačí jim dobré slovo, a že nemají jasné podmínky,“ vede podle sestry Marie „k nejednoznačným a mnohdy velmi nespravedlivým situacím.“ Dlouhá historie řádů, které sloužily a obětovaly se pro druhé, vede některé v církevním prostředí k přesvědčení, že odměna „nemá ve službě, kterou přinášíme, své místo,“ shrnuje sestra Marie.  

Nedostatek finančního ohodnocení je reálný a vážný problém. Sestra Paula se ptá, jak mají řeholní společenství najít zdroje nezbytné k podpoře svých členů, jejich formaci nebo k zaplacení zdravotního pojištění. Dokonce i kněží žádají podle slov sestry Cécile o symbolický dar, když slouží mši svatou v jejich kapli. Řeholnice poté schválně chtějí kompenzaci za kázání.

Dalším problémem jsou podle tří žen také nedostatečná vděčnost i chybějící respekt. Zdá se, že je jejich práce na rozdíl od poslání zasvěcených mužů považována za podřadnou a není dostatečně doceněna. Sestra Marie si klade otázku, jak je možné, že řeholnice knězi servíruje jídlo, a on ji „následně nechá jíst v kuchyni samotnou.“ „Naše zasvěcení zjevně není stejné jako jejich,“ podotýká, „vždyť zasvěcené ženy a mnišky často končí jako služky na farách.“

„V pozadí toho všeho je však bohužel stále ještě přítomna myšlenka, že ženy nemají takovou hodnotu jako muži, a především že kněz je vším, zatímco řeholnice ničím. Klerikalismus církev zabíjí,“ prohlašuje sestra Paula. Připomněla příběh sestry, která sloužila na jednom místě 30 let a jakmile onemocněla, „žádný z kněží, kterým pomáhala, ji nepřišel navštívit,“ zároveň dodává, že „jsme často přemísťovány, jako bychom byly univerzálně nahraditelné.“ Podle sestry Pauly už ani přidělená práce neodpovídá kvalifikaci, což dokládá na příběhu řeholnice, která měla doktorát z teologie, a přesto dostala práci v kuchyni a úklid domu, aniž by jí „kdokoliv cokoliv vysvětloval.“

Ženské řády samy však také mohou podporovat narůstání problému, myslí si sestra Marie. Představené například v některých případech brání řeholnicím, aby rozvinuly své dary, protože by se tak podle nich prosazovala individualita na úkor komunity. Sestry z chudých zemí mají zase leckdy strach se vyjádřit, protože cítí vůči své komunitě zavazující vděčnost. „Některé tvrdí, že jsou šťastné a nevidí nikde problém, nicméně stejně cítí intenzivní tlak,“ říká sestra Marie, „zatímco jiné si vezmou na uklidnění radši sedativa.“

„Občas si lidé myslí, že řeholnice jsou uzavřené, ale uvnitř se skrývá mnoho zranění,“ dodává sestra Cécile. Sestra Marie říká, že pro mnohé může jít o duchovní boj, protože „Ježíš nás přišel osvobodit a v Jeho očích jsme všichni děti Boží.“ „Nicméně ne všechny řeholnice to v reálném životě zažívají; zakoušejí spíše velké zmatení a hlubokou sklíčenost,“ podotýká.

Autor na konci textu říká, že některé sestry věří, že jejich sliby chudoby a poslušnosti se nebudou moci v církvi plně rozvinout, dokud „nezačne mužská hierarchie skutečně přemýšlet o svém uplatňování moci a přehodnocovat jej.“

Z francouzského originálu přeložila Kristýna Boháčová.