Ježíš a ženy

Hana Farná
Autor: archiv autorky

Před koncilem bylo hlavní myšlenkou postní doby rozjímání o utrpení Páně. Pokoncilní liturgie se vrátila k dávné tradici a vnímá toto období jako duchovní obnovu. Postní doba znamená pozvánku k zamyšlení nad vlastní existencí, nad směřováním našeho života. Protože ale coby zaměstnaná žena kmitám mezi domácností, dopravními prostředky a pracovištěm, stalo se mi to, co každý rok: toto liturgické období mi proklouzává mezi prsty. Došlo mi, že potřebuji nějaký záchytný bod.

Proto jsem se rozjela do Jiřetína pod Jedlovou, na už tradiční víkend pro ženy, pořádaný Centrem pro rodinu vždy jaře a na podzim. Podobné akce vnímám jako exercicie, ovšem bez silentia. Mlčení tam naopak není žádoucí, přednášené téma se totiž probírá v malých diskusních skupinkách. V uklidňující a promodlené atmosféře Klášterního penziónu uprostřed zasněžených Lužických hor jsme vyslechly tři přednášky Ludmily Křivancové na téma Ježíš a ženy. (Já bohužel jen dvě, musela jsem odjet na nedělní službu.)

Židovská společnost Ježíšovy doby byla vysloveně patriarchální, ženy v ní měly své striktně vymezené, podřízené postavení. Stačí si připomenout knihu Leviticus, záživnou asi tak jako telefonní seznam, která vypočítává všechna tabu spojená se ženou a kultickou čistotou. Žádný učitel Zákona by se k ženě vůbec nepřiblížil, natož aby se jí dotkl. Ježíš překračuje úplně všechny konvence, proto scéna z Lukášova evangelia (Lk7, 36-41) byla pro mnohé pohoršlivá. Žena, známá ve městě jako hříšnice (dnes bychom řekli „profláknutá“), se k Ježíšovi přiblížila zezadu, klekla u jeho nohou, smáčela je slzami, pomazala vzácným olejem a osušila svými vlasy. Chování značně nekonvenční. Navíc musíme uvážit, že ženy v Izraeli si rozpustily vlasy jen před svým manželem, je to tedy gesto naprosté důvěry, která by ovšem mohla být špatně pochopena. Ježíš není ženatý, ovšem nemá problém se sexualitou jiných. Proto se nevyhýbá něžnostem, které by mohly být pro někoho už na hraně. Navíc ta žena, veřejná hříšnice na okraji společnosti, musela v Šimonově počestném domě budit pohoršení. Vždyť i nás rozčilují všelijaké pochybné existence, „looseři“, jdou nám na nervy a nemáme chuť si je pozvat domů. Jenomže oni vůbec nemusí být špatní - často hledají svou cestu, i když nesprávným způsobem, plným kroků vedle. A Pán Ježíš na rozdíl od nás měl v této věci jasno. Evangelium totiž není morálka, nýbrž povzbuzení. Ježíš jednoznačně říká ne obrazu přísného Boha, který trestá. A své ano říká lásce, protože láska je jediným pravidlem: „Šimone, vidíš tuto ženu? ... Její mnohé hříchy jsou odpuštěny, protože mnoho milovala“.

Úryvek z osmé kapitoly Janova evangelia (Jan 8, 1– 11) provokuje ještě víc. Dokonce natolik, že až do Tridentského koncilu nebyl považován za kanonický. Podle mínění mnohých mužů totiž dával ženám tiché povolení hřešit. Farizeové chtěli Ježíše nachytat: vyzve snad k porušení Zákona, který přikazuje cizoložnici ukamenovat? Nebo ve jménu Zákona popře sám sebe, svoje učení o milosrdenství? Ježíš cosi píše prstem do písku. Nevíme, sice co, ale je to výmluvné gesto: dává tím najevo nejen to, že zná Zákon, Písmo, ale i že ví více než všichni kolem něho. Boží logika je geniální: Zákon říká kamenovat, o tom není sporu. Tak ať tedy začne ten, kdo je bez hříchu! A všichni se tiše vytratili... Zákon se nesmí stavět nad osobu – „člověk není pro sobotu, ale sobota je pro člověka“. To se dá aplikovat i na současné bouřlivé diskuse o rozvedených, žijících v novém, nesvátostném manželství. Pro jejich situaci není jediná šablona, litera, přes kterou nejede vlak. Občas se v církvi zapomíná na to, že Ježíš nemá rád dva druhy lidí: pokrytce a dále pak žalobce a soudce.

Příkladů Ježíšova vztahu k ženám se najde v evangeliích mnohem více. Za všechny si stačí připomenout dva. Setkání se Samařankou u studny a uzdravení ženy s krvácením. I zde Ježíš ignoruje veškerá tabu. Žena, Samařanka, navíc nežijící zrovna příkladným životem, je přímo šokována, že se s ní baví muž, Žid a podle všeho rabbi. A učedníci si to ani nemohou srovnat v hlavě: Pán vede s ženou u studny přímo teologický rozhovor, jako se sobě rovnou.

Zrovna takové bourání veškerých bariér a předsudků je v příběhu o uzdravení ženy s krvotokem. Žena s tímto onemocněním byla leviticky nečistá, nesměla se nikoho dotýkat – proto ustrašeně padla na kolena a vyznala se z porušení Zákona. Pána ovšem ani nenapadlo se kvůli tomu podrobovat očistným rituálům.

Otázky pro diskuse ve skupinách by se mohly někomu zdát až provokativní: jak zacházím se svou ženskou vášní? Bojím se jí? Nebo ji dávám Bohu, aby ji proměnil k užitku všem? Jak zacházím se svými smysly? Vnímám svou sexualitu jako dar?

Takových úvah se ovšem nemusíme bát. Vždyť tělo se svou řečí je místo, kde roste a rozkvétá srdce – proto byla by chyba považovat tělo jen za sídlo hříchu. Vtipně a výstižně to vyjádřil plzeňský biskup Tomáš Holub: „Církev nadělala v oblasti sexu paseku.“ Ale to už je snad minulost. Vždyť všichni známe Teologii těla Jana Pavla II.: žena a muž jsou pro sebe navzájem darem.

V postním období je dobré se zamyslet i nad úlohou kněze, který má jít za Ježíšovým příkladem. O interakci kněz – žena byly už popsány tuny papíru a jsou to úvahy velice různorodé. Mnohé z nich, bohužel, představují velkovýrobu mindráků. Vždyť ještě Kodex kanonického práva z roku 1917 považuje ženu za tikající výbušninu, od které si kněz musí udržovat patřičný odstup. A úvahy typu „O thematě, jak se katolická žena má chovati ke knězi“ (P. Čeněk Tomíško, kolem roku 1940) jsou tragikomické, k smíchu i k pláči zároveň. Kdybych autora brala vážně, připadala bych si jako nebezpečné zvíře a raději bych se každému knězi zdaleka vyhnula, abych ho netraumatizovala svou méněcenností a svůdnickým potenciálem. Připouštím, že je pár bodů, kde má autor pravdu. Ta se ale dá formulovat jedinou větou: Ženo, chovej se ke knězi jako k rodnému bratru!

Kněz je duchovní pastýř a zpovědník. Kromě toho ale i normální muž, stejně jako Ježíš – Slovo se stalo tělem, se všemi jeho funkcemi. Jak vyplývá z evangelních příběhů, náš Pán s tím neměl vůbec žádný problém. I kněz žijící v celibátu může a má vnímat svou sexualitu jako dar, nebát se jí a dát ji Bohu, aby ji proměnil k užitku všem.

Někomu možná přijde toto téma pro postní rozjímání poněkud atypické. Ale to je jen zdání. Je naopak přínosné a žádoucí právě v tomto období popřemýšlet o tom, jaký člověk byl ten, kdo se ve finále za nás obětoval - kdo byl náš Spasitel a čemu nás učil.