Seznamka
Mathias Grünewald: Isenheimský oltář (1502)
Autor: repro Wikipedia.org
Kdo nám vládne? Nabídka je pestrá. Dnes nám vládne vláda v demisi v čele s vyšetřovaným předsedou. Letos je to 70 roků, kdy se na mnoho let chopila moci vláda jedné Strany. V Severní Koreji to je nelítostný diktátor. Angličané mají sice populární královnu, ale ta jim nevládne, tuto roli má vláda a parlament. A mohli bychom pokračovat. Vlády přicházejí a odcházejí, střídají se dobré se špatnými. O Velikonocích si připomínáme skutečnost, že nad tím vším je ještě jedna vláda v čele s Králem, který se vymyká všem představám mocného panovníka. Přibližme si jeho kralování dvěma texty.
Absurdní podívaná
Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili. A jak jel, prostírali mu své pláště na cestu. Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Lk 19, 35-38
Musela to být absurdní podívaná. Ježíš, dospělý muž, tesař v nejlepších letech, sedí na vypůjčeném hříběti osla. Vidíme jej, jak mu plandají nohy šourající o zem. Oslíkovi, na kterém ještě nikdo neseděl, se zase podlamují kolena. A kolem něj skupina nadšenců volajících požehnaný král. Scéna jako z filmu pro náročného diváka na ČT art. Tak že přichází král? Ten, o kterém je psáno, že má autoritu a moc? Král přece přijíždí na koni. Podívejme se na knížete Václava, ten sedí na Václaváku na pořádném valachovi. Nebo král Jiří, jak pěkně sedí na svém koni na náměstí v Poděbradech. A co Karel IV, tam u svého mostu. Je sice proporčně menší, ale pěkně a důstojně sedí na svém královském oři. A tenhle na oslíku, to že je král? Který vládne? To je nesmysl. Ale pozor, to není nahodilá scéna, jakási improvizace na závěr Ježíšova působení, ve snaze alespoň nějak zaujmout. Poslyšte staré proroctví: Rozjásej se, siónská dcerko, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Zach 9,9.
Takto přijíždí očekávaný král, jehož panství bude bez konce. Proč to Bůh komplikuje, a tak mate lidi. Proč nepodlehne jejich vkusu a nepřizpůsobí se, aby bylo jasné, kdo je tu Králem. Tato absurdní scéna má ještě divnější pokračování. O několik dní později končí Král úplným fiaskem. Dřív, než bude ukřižován, je na pořadu jeho „korunovace“.
Divadlo pro otrlé
Vladařovi vojáci dovedli Ježíše do místodržitelství a svolali na něj celou setninu. Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“ Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. A odvedli ho k ukřižování. Mt 27, 27-31
Na scénu vstupuje římská rota. Vojáci tuší, že Ježíš z Nazareta je zvláštní případ. Přečetli si tabulku, kterou napsal sám Pilát: Ježíš Nazaretský, král Židů. Ta cedulka bude přibita ke kříži, je to vina i rozsudek, který znamenal trest smrti. Aby vyniklo něco tak absurdního, sehrají k tomu divadlo. Zbičovaného Pána svlékli z šatů a oblékli ho na chvíli do nachového pláště. Proč? Protože temně rudá, směs tmavě modré a červené je barvou královské důstojnosti. Mají z toho legrac,i a přitom netuší, že právě projevují královskou důstojnost Králi králů. Potom mu spletli trnovou korunu a dali na hlavu, aby bylo všem jasné, že si nějaký odsouzenec hraje na krále. Přitom netuší, že právě korunují Krále králů. Do pravé ruky mu dali hůl, snad rákos, jako žezlo. Přitom netuší, že tímto atributem královské hodnosti potvrzují, že jde o Krále, který má moc.
Vojáci se náramně bavili. Když je to bavit přestalo, svlékli mu královský plášť a oblékli zpět do jeho šatů, korunu mu nechali a místo žezla mu dali kříž, aby si jej odnesl na popraviště. Představení v podání vojenského souboru skončilo. Následovalo ukřižování a smrt.
Proč?
Proč Bůh dopustil tak ponižující divadlo, takové zesměšnění Božího Syna?
Ten ironický obraz Krále Krista je nejzazší mez vyprázdnění a znemožnění člověka. Ani Bůh se už nemohl ponížit více. Je to nejhlubší dno, jakého může stvoření dosáhnout.
V čem je tedy problém? Co bránilo kněžím, Pilátovi, vojákům a lidem vůbec poznat v odsouzeném Syna Božího, vidět v tesaři z Nazareta Spasitele světa?
Předseda ERC Daniel Fajfr se zdraví s papežem
Autor: ekumenickarada.cz
Je tu něco podobného, jako je inverzní deka nad průmyslovým městem, která tak často přikryla moje milé Ústí nad Labem. Lidé žijí v mlhovém oparu, vidí jen ocelovou oblohu a špatně se jim dýchá, zatímco kousek nad nimi je čistý vzduch a svítí slunce. Bible podobnou inverzi, vztahující se na to naše bytování, nazývá hříchem. Hřích není jen nějaké morální selhání. Hřích, to je stav člověka. Jako lidé jsme svobodní, ženatí, rozvedení, a tak podobně i hříšní. A to vytváří onu „deku“, pod kterou žijeme zamořeni „vlastními zplodinami“. Tento stav oddělení nám brání prohlédnout ironii Velkého pátku a v umučeném a ukřižovaném vidět Pána nad životem a smrtí.
To není konec
Podobně se dnes jeví Kristovo evangelium. Zdá se absurdní, pokud bychom měli brát vážně, že k věčnému životu stačí pouhá víra v Krista. Křesťané, udělejte s tím něco, trochu sofistikovaněji na to musíte. Udělejte z Krista zajímavou personu, celebritu, VIP, někoho žádaného. Když bude dobrá nabídka, možná bude i poptávka. Ovšem Boha nelze poznat jen tak, vzdělání ani náboženské sklony tu nepomohou. Bůh se dává poznávat těm, kteří mají čisté srdce – Blahoslavení čistého srdce, nebo oni uzří Boha.
Ve velkopátečním příběhu je už záblesk něčeho, co v plné síle propukne o dva dny později v druhém velikonočním dějství, v Kristově vzkříšení. Evangelista Matouš totiž znovu obrací pozornost k vojákům, jmenovitě k jejich veliteli: Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: "On byl opravdu Boží Syn!" I tak otrlý člověk, jakým byl římský velitel, prohlédl.
Co si o Velikonočních svátcích přát? Všem zemím vládu dobrou, spravedlivou, důvěryhodnou, sloužící lidem. A k tomu vládu Pána Ježíše Krista v lidských srdcích, která nespočívá ve vládě nad lidmi, ale ve vládě nad životem a smrtí.
Autor je emeritní předseda Ekumenické rady církví v ČR a emeritní předseda Rady Církve bratrské.
