Jak přiblížit víru ve světě, který o ní neví vůbec nic

Článek k zamyšlení / Jan Jandourek / 11. dubna 2018
Jak přiblížit víru ve světě, který o ní neví vůbec nic

Jan Jandourek
Autor: Facebook.com

Kdysi to napsal Jacques Loew v knize Ježíš nazývaný Kristus, což je souhrn promluv z duchovních cvičení pro papeže Pavla VI. Ve Francii jde skupinka mladíků kolem kříže a jeden se podívá na tabulku nad Ježíšovou hlavou a čte: „I.N.R.I.“ „Tak se asi jmenoval,“ uvažuje. „I.N.R.I.“

No ano, v podstatě má pravdu. Ten, kdo je tam zobrazen, byl skutečně I.N.R.I. Ježíš nazaretský, král a spasitel. Jmenoval se ale Ježíš a v polovině 70. let už to mnoho mladých lidí ve Francii nevědělo. Ani jinde. Být to někde v daleké asijské zemi, dalo by se to ještě třeba pochopit, ale v Evropě a po tehdy devatenácti stoletích křesťanství je to přece jen poněkud znepokojivé. Už nejde o to, že by lidé nepřijímali Ježíše „jako osobního spasitele“, jak se to říká s oblibou a opakovaně v některých společenstvích. Oni ani nevědí, že někdo takový byl.

Propast mezi věřícími a nevěřícími

Ti věřící, co ještě zbyli, pokud to nejsou náhodou konvertité, si často (čest výjimkám) neumí představit, jaká je propast mezi věřícím a nevěřícím. Hezky to popsal ve svých vzpomínkách Graham Greene. Jeden kněz se vyjádřil, že největší problém pro něj je, že nemůže věřit v Boží milosrdenství. Greene na to pravil, že pro něj je největší problém věřit, že nějaký Bůh vůbec existuje.

Jistě, tohle platí pro naši část světa, v Africe nebo Latinské Americe to mají se sekularizací možná jinak. Ale my žijeme tady.

Na facebookové stránce Ateismus a víra se vyjadřuje řada křesťanů, kteří na různé námitky reagují tak, že stránku zaplaví citáty z Bible. Výsledek je samozřejmě nulový. Už je tam někdo upozornil, že by měli argumentovat, a ne citovat Bibli. Tamní ateisté na tom ale nejsou o mnoho lépe. Jejich názory odpovídají vyučování učitelky občanské nauky na základní devítileté škole v temných dobách socialismu. Je to přehlídka naprostého míjení se a zmatení jazyků.

Je pro někoho těžké si to připustit, ale na mnoha místech západního světa začíná zase křesťanství skoro od nuly. Nedostane se přes práh vnímavosti běžného člověka.

Preevangelizace

Pavel VI. kdysi zmínil pojem preevangelizace. Je to něco, co má evangelizaci předcházet, aby bylo vůbec jasné, o čem se vlastně mluví. A je to něco, co nadšenci, kteří na Václavském náměstí hrají na kytaru a v pauzách vykřikují: „Ježíš je normální! Je úplně normální!“, nějak nechápou. Oni na okolí působí jako ti, co nejsou normální. Výsledkem křížového tažení s kytarou a harmoniem po ulicích a náměstích jsou jen vytahané struny a opotřebované harmonium.

Jak říká Catholic Dictionary, preevengalizace je: „Příprava osoby nebo lidí, aby přijali evangelium. Potřeba takové přípravy v moderním světě vyplývá z masivního zanedbávání Boha a duchovních věcí. ,Nové poměry ovlivňují také náboženský život. Na jedné straně ho pronikavější soudnost očišťuje od magického pojetí světa i od pozůstatků pověr a vyžaduje stále osobnější a aktivnější přijetí víry, takže není málo těch, kteří docházejí k živějšímu smyslu pro Boha. Na druhé straně se však masy v rostoucí míře s náboženstvím prakticky rozcházejí. Na rozdíl od minulých dob není už neobvyklé a ojedinělé, když se popírá Bůh a náboženství, nebo když se na ně nedbá; dnes se to často považuje za požadavek vědeckého pokroku a jakéhosi nového humanismu. V mnoha zemích nezůstává jen v teoriích filozofů, ale dalekosáhle ovlivňuje literaturu, umění, výklad humanitních věd a dějin, ba i občanské zákony, takže mnozí jsou z toho zmateni.‘ (Gaudium et Spes, 7). Prostřednictvím sdělovacích prostředků komunikace tento duch nevěry pronikl do celého segmentu společnosti. Proto je třeba predisponovat lidi, aby poslouchali evangelium, zvláště v křesťanských bohatých kulturách Euro-Ameriky.“

Pokud někdo nemá základní náboženské povědomí a neví nic o Kristu a spáse, sotva bude věnovat církevnímu hlásání nějakou pozornost. Spíše si lidé něčeho takového všimnou v literatuře a jiných formách umění. Dnes je to ovšem častěji spíše fantasy než nějaký „katolický román“. Jak ale uvádí britský autor Stratford Caldecott, takové umění může vzbudit zvědavost ohledně některých témat, což je lepší než indiferentnost. Sám při své konverzi zjistil, jaký vliv v příprvě na křesťanství na něj měly knihy C. S. Lewise a Tolkiena. Jde o to, připustit, že lidský život má ještě jinou dimenzi, než je ta, kterou vnímáme sledováním povrchu naší každodennosti.
Pak je tu ještě jedna věc, o níž křesťané vždy věděli, ale na kterou se stejně tak často zapomíná. Je to Via Pulchritudinis, cesta krásy. Osobně znám jen lidi, kteří si myslí, že dospěli k víře pomocí logiky a cest Tomáše Akvinského. Příliš jim to nevěřím. Podle mě je to spíš pozdější racionalizace, kterou si vytvořilo srdce lidské, jež je nepokojné, dokud nespočine v Bohu, jak o sobě napsal svatý Augustin.

Role liturgie

Tradicionalisté soudí, že krásu představovala stará liturgie, které říkají „Mše všech věků“, což je poněkud přehnané, protože mše podle tridentského ritu nebyla rozhodně mší všech věků a Poslední večeři se zřejmě nijak nepodobala. (Když pomineme, že Poslední večeři na tridentský způsob popisuje ve svých viděních Kateřina Emmerichová. S tím by ale nikdo u zkoušky z liturgiky nejspíš neobstál.) Je ale pravda, že starý obřad není horší jen proto, že je starý. Jde o to, jestli vede od viditelného k neviditelnému.

S liturgií se ale běžný člověk setká nanejvýš na půlnoční, kam zajde ze zvědavosti i mládež (ve stavu někdy poněkud povzneseném, ale nikoli z duchovních příčin), popřípadě na pohřbu.

Pamatuji se na jednoho z našich vyučujících, který byl sice členem Pacem in Terris, ale liturgii rozuměl. A nejen liturgii. Když přišel do velkého severočeského města, uspořádal v kostele výstavu betlémů, kam se s dětmi chodily dívat dokonce i učitelky. Některé děti byly v kostele možná poprvé v životě. Jiná učitelka zase vzpomínala na to, jak měli školení z vědeckého ateismu. Přednášející mluvil tak působivě o tom, jak církev působí na lidi pomocí kadidla, hudby a dalších rafinovaností, že to v přítomných skoro vzbudilo potřebu zajít do kostela a taky si to užít.

V Erfurtu v dobách Německé demokratické republiky kdysi uvažovali, co s lidmi, kteří přijdou do kostela jednou za rok a nechápou pranic. Vymysleli tedy obřad, kdy se v katedrále začínalo za zhasnutých světel a do toho zněly zvony. Byla to bohoslužba jednoduchá, kde nebylo třeba nic vysvětlovat. Jak to dopadlo, o tom nemám žádných zpráv. Asi by se ale podobný experiment neměl hodnotit jen tak, že „lidé přišli o mši“. V jednoduchosti je krása a my jsme z křesťanství a jeho praxe udělali komplikovanou záležitost pro odborníky. Takhle se skutečně dopředu nic neposune.

Klipovitost dneška

Žijeme v době, kdy – jak ukazují průzkumy – věnuje člověk pohledu na obálku knihy v knihkupectví v průměru tři vteřiny. Když nezaujme, jde dál. Nemusí se nám to líbit, ale je to danost. Pokud někdo využije svých pětačtyřicet vteřin na náměstí jen k opakovanému sdělení, že „Ježíš je normální, on je tak naprosto normální“, konstatuje kolemjdoucí maximálně: „Jo, ale ty ne.“ A jde dál.

Jsou i jiná místa, která lidé musí míjet a na něž se aspoň na několik vteřin podívají. Politici a prodejci všeho možného dobře vědí, kde jsou. Kostel je zrovna jedno z míst, kam se běžný člověk spolehlivě za život mockrát nedostane.

Žijeme v době klipů, billboardů, letáků v MHD. Prodejci čehokoli mají několik vteřin na to, aby zaujali a něco řekli. Plošně bombardují a čekají, až se někdo chytí a v síti uvízne. Je potřeba sdělit úplně základní věci o křesťanství. Kdo to byl Ježíš, kdy žil, co řekl o tom, co v životě funguje a co nefunguje. Když nás učili kazatelství, říkali nám: „U lidí nikdy nic nepředpokládejte.“ Je zajímavé, že přesně totéž se připomíná autorům v novinách. Nikdy se nespoléhejte na to, že lidé už něco vědí.

Když mohly být v dopravních prostředcích kdysi pod hlavičkou „Poezie pro cestující“ básně, není důvod, proč by několik dní kolem Velikonoc nebo Vánoc tamtéž nemohlo být deset vět, které vysvětlí, jaký je význam jednotlivých dní těchto svátků a co si pod nimi křesťané představují. Znuděný člověk čte všechno. A za rok by šlo sdělení opakovat znova a za dva roky taky, až do skonání světa nebo konce veřejné dopravy. Lidé nemají ponětí, že Bůh není stařec, že milost znamená přízeň, že hřích se dá přeložit jako podraz, že peklo je stav, který už nějak znají ze svého života, a nejsou na to potřeba vidle a kotle.

Není čas na perfekcionismus

Při preevangelizaci je nutné opustit ducha perfekcionismu. Jde o to, aby lidé věděli aspoň něco, nikoli aby zakotvili v tom správném vyznání. Může se stát, že církve vyvinou úsilí, a když už u někoho projeví zájem o „něco nad námi“, odvděčí se posluchač tím, že skončí jako buddhista. To patří k věci. Jak se někdy říká v novinách těsně před uzávěrkou: „Není čas na hrdinství.“ (V praxi to znamená, že právě je. Dejme tam už proboha jakoukoli fotku a vynechme druhé čtení v korektorně, hlavně ať ty noviny vůbec vyjdou.) Radši ať někdo skončí u odloučených bratrů (heretiků, schizmatiků a podobných nedokonalých bytostí), než když bude bloudit od ničeho k ničemu.

K pojmu anonymní křesťan, jak se objevuje u Karla Rahnera a vzbudil kritiku, vytvořil Vladimír Boublík pojem „anonymní katechumen“. Křesťanství je přece jen nějaké konkrétní obrácení. Nedalo by se také říci, že člověk je anonymní věřící? Ateisté to neradi slyší. Nelíbí se jim také, když jim někdo řekne, že ateismus je vlastně panteismus. Tím obracíme větu Ludwoga Feuerbacha, že panteismus je předstupeň ateismu. Jenže ono to platí i naopak. Když vynecháme Boha jako axiom, připíšeme božské vlastnosti světu a jsme tam, kde jsme byli. Zlomyslně by se chtělo dodat, jestli jsme si tu cestu nemohli ušetřit.

U gnostiků se objevuje představa božské jiskry, kterou v sobě máme, ale nevíme o ní. Musíme ji hledat. Abychom se k ní provrtali přes všechny vrstvy, potřebujeme nástroje mimořádné kvality, a ty jsme pořád ještě nevyvinuli a nepoužili.

Mezititulky redakční.

Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Aktuální články

10. 12. 2018

Gender je i pro křesťany

6. 12. 2018

Zapomenutá Sýrie

4. 12. 2018

(K) té naší stoleté církviČCE


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
57%
 
Částečně
4%
 
Ne
38%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 721)