Ispirativní otevřenost věřících Církve československé (husitské) k pronásledovaným Židům

Recenze monografie Ústavu pro studium totalitních režimů

Církev a svět / Martin Jindra / 12. dubna 2018
Ispirativní otevřenost věřících Církve československé (husitské) k pronásledovaným Židům

Povolávací příkaz do transportu
Autor: archiv VÚA-VHA

Křesťané hlásící se k ukřižovanému Ježíši Kristu nemohou být lhostejní vůči utrpení, naopak musí brát vážně bolesti svých bližních. Církev Kristova se nebojí sahat do ran tohoto světa. Věřící a duchovní Církve československé (husitské), o nichž pojednává tento text, se svými postoji v nesnadné době druhé republiky a nacistické okupace k následovníkům Krista přihlásili. Příspěvek pro portál Christnet vychází z monografie Martina Jindry „Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945“, kterou na samý závěr roku 2017 vydal Ústav pro studium totalitních režimů.

 

Vztah k židovství

Ve vztahu k židovství navázala Církev československá (husitská) – CČS(H) na jednoho z předchůdců husitství, Matěje z Janova, který odmítl identifikovat Židy s Antikristem. Patrně nejrozsáhlejším textem, na kterém lze sledovat teoretické východisko husitského vztahu k Židům a židovství, je zvláštní pasáž v latinském traktátu Contra usuram, který napsal kolem roku 1415 mistr Jakoubek ze Stříbra. Teolog v něm vyslovil ojedinělou myšlenku o spoluodpovědnosti křesťanů za židovský způsob obživy. Přestože u Jakoubka zůstaly jeho myšlenky pouze v rovině teorie, sám se totiž o Židech vyjadřoval nevybíravě a opovržlivě, CČS(H) do jisté míry přejala jeho argumentaci na obranu Židů, která zásadně odmítá křesťanský antisemitismus a hledá příčiny nesnášenlivosti ze strany křesťanů právě ve zkresleném křesťanském pohledu na židovský národ a v nelidském zacházení s židovským obyvatelstvem ve středověku. Farář a pozdější profesor novozákonní vědy Jindřich Mánek ve svém článku z roku 1938 nezůstal pouze u vyvozování příčin antisemitismu, ale nastolil pro křesťany otázku, co budou dělat v současné, pro Židy nepříznivé situaci. „Zůstanou vlažní nebo dokonce vstoupí do tábora nepřátel židovského národa? Duch Ježíšův ukazuje jen jednu cestu. V každé době a za každých okolností musí být křesťanská společnost zastánkyní všelidských práv vůči nárokům rasismu a dynamického nacionalismu. Náboženská společnost křesťanská nesmí se zpronevěřit tomuto poslání, nechce-li, aby ji opustil duch Ježíšův. Ani na chvíli neměl by žádný její příslušník pochybovat o tom, kde je jeho místo v boji, který se proti Židům vede a je zdůvodňován naukou o právu silného a předstíraným posláním od Boha.“

Mánkův text, ač zásadního obsahu a směru, nebyl zdaleka jedinou reflexí, která se v církevním tisku k radikálně se zhoršujícímu postavení Židů objevila. Pravidelné zprávy v letech 1933 až 1940 přinášely zejména Český zápas a Náboženská revue. Zatímco v Německu byli Židé z církve vylučováni, zaznamenáváme v roce 1935 v Českém zápase zprávu o již třetím přestupu do CČS(H) v Jeruzalémě. Ústřední tiskový orgán církve opakovaně přinášel zprávy o účasti představitelů CČS(H) na akcích pořádaných Svazem Čechů – židů v ČSR. Na manifestačním shromáždění 9. října 1935 ve velkém sále Plodinové burzy v Praze pronesl František Kovář zásadní projev na téma „Rasismus a církev československá“, který byl poté otištěn v Českém zápase. Církev Kovářovými ústy potvrdila, že stojí na straně demokracie a humanismu, které jsou v opozici nekřesťanskému hitlerismu.

Lidské a snášenlivé postoje CČS(H) oceňovali představitelé židovských náboženských obcí. Rabín Isak Folkmann při otevření Husova sboru v Chrudimi poděkoval představitelům církve mimo jiné slovy: „Stvořil nás jeden Bůh a modlíme se všichni k jednomu Bohu. V nynější době, kdy rasová nenávist v našem sousedství bestiálně zuří, kdy lidská práva a láska k bližnímu jsou deptány, podáváte Vy krásný a vznešený důkaz, že jste se povznesli nad takové barbarství. Hlásáte lidskost, hlásáte lásku k bližnímu, hlásáte snášenlivost. Proto bude Vaše svatyně mít věčnou trvalost.“

V roce 1937 byl před Staronovou synagogou v Praze zcela nehlučně, jak se vyjádřil na stránkách Českého zápasu duchovní Bohuslav Václav Lohniský, odhalen Bílkův Mojžíš. František Bílek přestoupil s celou rodinou na počátku roku 1921 do CČS(H) a jeho díla zdobí celou řadu interiérů husitských sborů. Mojžíš vznikl v Bílkově cyklu Cesta v roce 1905. Modelovaný v hlíně byl odlit do sádry a umělec jej chtěl umístit na podstavec před svou pražskou vilou. Když byl na tomto místě odhalen pomník J. A. Komenského, zůstal Mojžíš v ateliéru. Až k Bílkovým šedesátinám ministerstvo školství a národní osvěty sochu od tvůrce získalo, odlilo ji do bronzu a hledalo pro ni vhodné umístění. V roce 1936 dílo věnovalo městu Praze. Po vstřícných jednáních s židovskou náboženskou obcí rozhodlo vedení města o umístění Mojžíše, píšícího slovo Adam, do bývalého Židovského města, které dosud nemělo žádnou sochu. Ale magistrát byl opatrný, když na podstavec pomníku nenechal vyrýt, o jakou postavu se jedná. Mnozí kolemjdoucí tak netušili, že hledí na starozákonního proroka, jehož poslání tvůrce v cyklu Cesta charakterizoval: Nová cesta – vidění zaslíbené země – blízkost pravého života. Tísní nebes i neúprosností života utýraný Mojžíš, nesoucí na křižovatku věků váhu bolesti a utrpení všech lidí, přichází s myšlenkou, která se stane tušením bezpečné cesty ze strádání k „vnitřnímu světu“, zábleskem ztracené dokonalosti. Nacistickou okupaci tato výtvarně pojatá meditace před Staronovou synagogou nepřečkala. Znovu zde byla osazena až v roce 1947.

 

Tajné křty

Po anšlusu Rakouska a ratifikaci mnichovské dohody značně stoupl počet židovských uprchlíků přesunujících se do československého vnitrozemí. Řada židovských rodin se snažila využít doposud poměrně vstřícného přístupu československých úřadů k zamýšlené emigraci. Tu mohl uspíšit i nově získaný křestní list, který bezprostředně po křtu Židé od duchovních obdrželi. Dochovalo se přímé svědectví o křtu židovských chlapců v Dolních Kralovicích, při kterém v roce 1939 asistoval jako kmotr místní duchovní Jaroslav Reitmeier.

Křty ohrožených a pronásledovaných Židů, které v tomto období duchovní konali, sice nemohly mít vzhledem k platnosti norimberských zákonů vliv při určování židovství nově pokřtěných, ale mohly zásadně napomoci k jejich snadnějšímu a rychlejšímu vystěhování z protektorátu. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč Židé ke křtu přistupovali. Další, nepochybně méně využívaný způsob záchrany, ke kterému dotyční potřebovali křestní list, byla včasná změna identity, aby se tak mohli vyhnout povinné evidenci v příslušné židovské obci a následné deportaci. Za tímto účelem pokřtil třebíčský farář Jan Mazaný-Slavětínský Elišku Propperovou z Prahy-Vysočan. Poté jí vystavil řádně kolkovaný křestní list a nikoli pouze osvědčení o křtu, jak zněl předpis. To učinil proto, aby její syn, který měl otce i další předky árijce, byl uchráněn od deportace.

Křty a otevřenými projevy solidarity se židovskými bratry a sestrami na sebe faráři všech církví brali značné riziko. Navíc je nutné si uvědomit, že svou pomoc a sounáležitost poskytovali v době sílícího antisemitismu, který prorůstal společenským a kulturním prostředím druhé republiky i protektorátu a v různých podobách se k němu hlásili i někteří křesťané. Už 14. října 1938 vydali představitelé profesních organizací českých právníků, notářů, lékařů i inženýrů prohlášení, v němž se konstatovalo, že není pro „budoucno přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy“. Dokonce i Sokol se svou rezolucí, kterou podepsalo 97 činovníků všech okrsků, v duchu poníženého češství připojil k protižidovským prohlášením, když požadoval přestěhování Židů, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 nepřihlásili k československé národnosti. Ti měli odejít do zemí těch národů, k nimž se roku 1930 dobrovolně přihlásili.

 

Po vzoru Přemysla Pittra

Od září 1938 přijímal církevní Dětský domov dr. Karla Farského v Jílovém děti z evakuovaného pohraničního území. V domově, který byl jako vůbec první sociální ústav CČS(H) zřízen v roce 1937 sociálním odborem v Praze-Vinohradech, našlo v té době útočiště také několik židovských dětí i dětí německých sociálních demokratů, které uprchly před nacisty. Jejich záchrana a následný přesun do zahraničí se podařil díky spolupráci pracovníků vinohradského sociálního odboru s distriktní duchovní svobodné církve z Anglie Rosalindou Lee.

Ispirativní otevřenost věřících Církve československé (husitské) k pronásledovaným Židům

Jeden z antisemitských útoků na duchovní- "Arijský boj", 1942
Autor: archiv autora

Dne 2. prosince 1938 bylo v dětském domově z podnětu Rosalindy Lee umístěno 11 dětí (Gerhard a Elfrida Wolframovi, Soňa Katzanerová, Gertruda Heidlerová, Eleonora a Walter Klemmerovi, Elsa Saligerová, Anna Köhlerová, Harry Moses, Walter Möckel a Hildegarda Häckelová, před Vánoci k nim přibyli ještě Walter Fried a Karel Tandler) německé národnosti, jejichž rodiče pro ně sháněli nový azyl v zahraničí. O Vánocích je zde navštívil vinohradský pomocný duchovní František Roháč, jenž o tom zanechal vzpomínku: „Pamatuji si velmi dobře na to, jak o Štědrém dnu 1938, který jsem s těmito dětmi strávil v Jílovém, bylo vědomí i těchto dětí, že mají blíže k československé demokracii než k vlastnímu, pohitlerovštělému národu, základnou blízkosti a dorozumění mezi nimi a našimi dětmi. Byly mezi nimi i děti starší – vedl je šestnáctiletý student – s nimiž jsem tehdy mohl hovořit o možnostech i povinnostech společného boje… Když později péčí Miss Lee, unitářské duchovní, děti, které jsme přijali do Jílového, odjely do Anglie (Anna Köhlerová byla 30. ledna 1939 evakuována do Norska – pozn. autora), hoši, kteří tam dospěli, vstoupili do spojeneckých vojsk. Dva z nich padli jako letci RAF v bitvě o Anglii.“

 

Proti antisemitskému proudu

Po zřízení protektorátu a vypuknutí války se postavení Židů neustále zhoršovalo. Postupně se rozbíhal proces „konečného řešení židovské otázky“. Hned v březnu 1939 musely být vypracovány seznamy členů židovských náboženských obcí. Dne 21. června 1939 byl v souvislosti s nařízením říšského protektora von Neuratha o židovském majetku vymezen pojem Žid ve smyslu norimberských zákonů. Na území protektorátu byla postupně přijata celá řada protižidovských zákazů a nařízení, které vedly k expropriaci židovského majetku a postupné izolaci židovského obyvatelstva. Dalším Neurathovým výnosem byla – za podmínek, že nebude zpomaleno vystěhovalectví v samotné Říši – 15. července 1939 zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, jejíž chod se v Praze-Střešovicích naplno rozběhl 28. července 1939.

Od zřízení Ústředny se Židé mohli legálně vystěhovat výhradně jejím prostřednictvím. Hlavní její úkol ovšem nespočíval v rozšiřování vystěhovaleckých možností pro židovské obyvatelstvo, ale především v znemožňování transferu majetku Židů. Nacistická mašinerie se všemi uváděnými kroky systematicky připravovala na realizaci druhé fáze „konečného řešení židovské otázky“, na jejímž konci se vznášela smrt. V roce 1940 se vystěhovalectví z protektorátu vinou rozličných příčin začalo zpomalovat. Zatímco od 15. března 1939 do konce roku 1939 se legálně vystěhovalo 19 016 osob, v roce 1940 to bylo již jen 6176 osob a o rok později toto číslo kleslo na pouhých 535. Značná překážka při emigraci spočívala ve stanovování ročních kvót židovských přistěhovalců jednotlivými státy. Obtíže židovským žadatelům, kteří museli pro vycestování získat nejen vízum, ale i propustku od gestapa, způsobovalo od března 1940 rovněž označení občanských průkazů červeným písmenem „J“.

Faráři byli opakovaně napadáni v ústředním tiskovém orgánu Protižidovské ligy Arijském boji, že křtí Židy, o čemž měly svědčit vývěsní tabulky na některých farách s úředními hodinami pro pokřtěné Židy. „V těchto církvích (vedle CČS(H) je myšlena ještě Českobratrská církev evangelická – pozn. autora) našlo mnoho Židů útulek. Kam až může zajít láska k židovským parazitům, toho příkladem je jednání faráře Cibulky (správně má být Vodičky – pozn. autora). Farář Karel Vodička se totiž zastal člena své náboženské obce v Praze na Starém Městě Otto Koscheraka, když byl po nedělních bohoslužbách před kostelem sv. Mikuláše pronásledován národovcem Harrym Drchalem, který chtěl odhalit jeho židovský původ. „Prohlásil, že Žid je členem církve a může do kostela chodit.“

Antisemitským útokům byl na jaře 1942 v Arijském boji vystaven rovněž dejvický farář Bohumil Pešek: „Nynější poměry v českomoravské církvi v Dejvicích jsou neutěšené. Židomilství bují zde docela volně za vlády místního faráře dr. Boh. Pešky (správně Peška – pozn. autora). Pan farář udržuje docela přátelské styky s čistokrevnou Židovkou Maxovou, která je členkou církve a je dosud činnou členkou sociálního odboru v Dejvicích. Dokonce prodává různé tiskoviny v chrámové předsíni. To je přece jen trochu mnoho!“ Farář se skutečně snažil ve své obci chránit osoby židovského původu, uschovával jim v církevním archivu osobní doklady a ve svém bytě knihy. Za své přátelské styky s Židy byl vyšetřován na policejním komisařství v Bubenči, kde mu policejní rada Pohl vyhrožoval, že bude předán gestapu.

Ještě před deportací hodonínského rabína PhDr. Jindřicha Schulsingera, který byl zařazen 27. ledna 1943 do transportu z Uherského Brodu do Terezína, převzal a uschoval hodonínský farář Vlastimil Drtina všechny filozofické a teologické knihy včetně Talmudu a ukrýval je až do osvobození Československa v roce 1945. Dolnokralovický farář Jaroslav Matouš byl pro přátelské styky se Židy vyslýchán.

Unikátní svědectví o bratrském sepětí kněze CČS(H) s židovským rabínem se dochovalo v Příbrami mezi farářem Františkem Kalousem a Adolfem Lebovitsem. Rabín i zástupci židovské náboženské obce se zde pravidelně účastnili všech ekumenických akcí pořádaných CČS(H), rabín dokonce na konci 30. let ve sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra kázal při jedné z odpoledních pobožností.

 

Spravedliví mezi národy

Rovněž laičtí členové CČS(H) si uvědomovali neslučitelnost Ježíšova učení s jakýmikoli projevy antisemitismu. Zachovala se vzpomínka židovských manželů Františka a Růženy Ehrmannových, kteří se po tři roky skrývali v chalupě rodiny věřícího CČS(H), domkáře a zedníka, Matěje Homolky v Nechanicích čp. 25 u Spáleného Poříčí. Když na podzim 1941 František Ehrmann obdržel předvolání k transportu, rozhodl se do něj nenastoupit. Mezi argumenty, které Ehrmannovi po válce uváděli, patřil strach: „Manžel a já jako přímí svědkové okolnosti vraždy [prof. Theodora Lessinga] jsme se báli nacistické odvety, což byl jeden z důvodů pro ponoření do ilegality.“

Už v květnu 1939 projevili manželé Ehrmannovi nebývalou vnitřní statečnost, když své dvě děti Jana a Elišku odeslali čtvrtým dětským transportem organizovaným Nicholasem Wintonem a jeho spolupracovníky do Velké Británie. Jména obou dětí nenajdeme v oficiálním seznamu, neboť se k transportu připojily na poslední chvíli. Stalo se tak díky seznámení jejich matky Růženy s vysokoškolskou pedagožkou Doren Warrinerovou, která od října 1938 organizovala v Československu pomoc pro uprchlíky z odtrženého pohraničí. Obě ženy iniciovaly v pomnichovské republice zřízení domova pro děti, které musely opustit své domovy. Až do odchodu do ilegality zajistila Růžena Ehrmannová s manželem v jednom z vedlejších bytů v Libické 11, kde Ehrmannovi bydleli, útočiště pro 107 dětí.

Poté, co se Františku Ehrmannovi podařilo pro odchod do ilegality získat i manželku Růženu, která si zpočátku neuměla představit život v neustálé nejistotě a strachu, se manželé za pomoci zprostředkovatele Jaroslava Tolara ze Spáleného Poříčí ukryli v Nechanicích. Matěj a Růžena Homolkovi bydleli na kraji vesnice nedaleko lesa. Měli dvě dospělé děti, z nichž dvacetiletý syn Jaroslav žil stále společně s rodiči. Do připravovaného plánu, který počítal s vytvořením úkrytu a každodenní péčí o Ehrmannovy, tedy bylo zapotřebí zasvětit také jeho.

Přesun do chalupy v Nechanicích proběhl 3. května 1942. Homolkovi využívali ve stavení dvě obytné místnosti, z nichž jedna se namísto původně plánovaných několika dnů či týdnů stala na celé tři roky útočištěm pronásledovaných židovských manželů. Pakliže do stavení zavítal nějaký host, ukrývali se Ehrmannovi ve výklenku za skříní v ložnici nebo na půdě či sýpce. Z vesnice o jejich ilegálním pobytu nikdo neměl tušení.

Ispirativní otevřenost věřících Církve československé (husitské) k pronásledovaným Židům

Vůbec první synagogu CČS(H) odkoupila v Plaňanech
Autor: ÚAM CČSH

Kritický okamžik pro Ehrmannovy a jejich chráněnce Homolkovy nastal po ozbrojeném útoku na Reinharda Heydricha. Všem zúčastněným bylo jasné, že provizorní úkryt v domě neuchrání Františka a Růženu před očekávanou domovní prohlídkou. „,Matěji!‘ řekl, (František Ehrmann – pozn. autora) ,věděli jsme oba, ty i já, že to, co děláme, je nebezpečné. Ale abys ty a celá tvá rodina nasadili krky, tak to myšleno nebylo. Nevrť hlavou. Slyšíš přece z rozhlasu, jak pořád opakují: popravena celá rodina… Růžena a já, my odejdeme. Ať se stane, co se stát má!‘“ Po poradě zvítězilo jiné řešení. Mužské osazenstvo chalupy se okamžitě dalo do kopání dva metry hluboké jámy pod dřevníkem, která se pro Ehrmannovy stala dočasným útočištěm pro nejbližší dny. Prohlídku v době vyhlášeného výjimečného stavu, kdy stanné soudy v Praze a Brně vynesly 1357 rozsudků smrti, provádělo v chalupě i jejím okolí asi 15 ozbrojenců. „Dvacet minut trvala prohlídka, ale Františkovi a Růženě se zdála věčností. Esesáci nenašli nic podezřelého. Odešli prohledat dům sousedův.

Matěj uvolnil otvor do kobky, ale teprve po další hodině, když esesáci už byli bezpečně z dohledu, dovolil oběma, aby ze skrýše vylezli.“

Ve střehu museli být obyvatelé nechanického stavení neustále, neboť kdykoli mohla přijít do vesnice hospodářská kontrola nebo nečekaná návštěva, což se nejednou stalo. Rovněž obstarávat jídlo pro další dvě dospělé osoby bez potravinových lístků představovalo pro Homolkovy obrovskou zátěž.

Poslední nebezpečí představovali prchající němečtí vojáci, kteří se přes vesnici valili od dubna 1945. Po dočasné zastávce jednoho z prchajících oddílů v Nechanicích bylo málem tříleté úsilí o záchranu dvou lidských životů zmařeno. Do usedlosti nečekaně vtrhli němečtí vojáci a četníci, kteří na sýpce ukryté manžele Ehrmannovy objevili. Začalo vyšetřování, při kterém František a Růžena shodně tvrdili, že jsou příbuzní Homolkových z Plzně a že jejich dům byl vybombardován. Neměli ale potřebné kenkarty, o nichž tvrdili, že je má Růžena Homolková, která šla ke starostovi Nechanic. Bylo potřeba ji varovat, aby se do chalupy již nevracela. Němečtí polní četníci nakonec rozhodli, že Ehrmannovy uzamknou v sýpce nad maštalí. Ti na nic nečekali a uvolněnou dírou ve střeše vyskočili do zahrady a nezpozorováni utekli do nedalekého lesa, kde prožili další tři dny, než je zde nalezli Homolkovi.

Až 5. května 1945, kdy se v Nechanicích začal ustavovat revoluční národní výbor, se František Ehrmann a jeho manželka mohli částečně přestat skrývat. Přesto jejich pozornost nemohla ještě několik dnů polevit. Teprve po příjezdu amerických jednotek do Spáleného Poříčí 7. května 1945 přišla úleva. Celá rodina včetně dětí se po válce znovu setkala ve svém pražském bytě v Libické 11. Syn Jan Ehrmann (*1926) byl ve Velké Británii v červenci 1944 prezentován u československé zahraniční armády, načež v září téhož roku následovalo jeho přijetí mezi příslušníky československého letectva v RAF. Domů se vrátil v srpnu 1945, jeho sestra Eliška (*1923) přicestovala o měsíc později. S Homolkovými byli manželé Ehrmannovi v přátelském kontaktu až do smrti. Jejich ochránce Matěj Homolka zemřel v roce 1949, jeho manželka devět let po něm. Pochováni jsou na hřbitově v Nových Mitrovicích. V roce 2001 byl manželům Homolkovým a jejich synovi Jaroslavovi udělen komisí izraelského památníku Jad vašem čestný titul „Spravedlivý mezi národy“. Slavnostního předání v Novoměstské radnici v Praze se osobně zúčastnil poslední žijící člen rodiny Jaroslav Homolka s manželkou Hanou.

 

Synagogy – sbory Církve československé (husitské)

Synagoga je slovo řeckého původu, jež znamená „shromáždění“. Tomuto významu odpovídá i hebrejské označení synagogy „bejt kneset“ neboli „dům shromáždění“. V synagoze se především konají bohoslužby, probíhá v ní ale i výuka, plní rovněž funkci duchovního střediska obce.

Synagogy tvořily a tvoří významnou skupinu sborů CČS(H). Církev dočasně užívala nebo stále užívá přes 40 budov, které dříve patřily židovským náboženským obcím. První opuštěnou synagogu koupila CČS(H) roku 1926 v Plaňanech na Kolínsku, rok nato získala nevyužívanou synagogu v Třebívlicích na Mostecku. Největší počet synagog přešel do užívání církve po druhé světové válce. Z uměleckohistorického a stavebního hlediska patří k nejcennějším synagoga v Lipníku nad Bečvou. Byla vystavěna ve dvacátých nebo třicátých letech 16. století, první písemná zmínka je z roku 1540. Je tak nejstarší synagogou na Moravě, po Staronové synagoze v Praze druhou nejstarší dochovanou stavbou svého druhu v českých zemích. CČS(H) budovu odkoupila v roce 1947 a o dva roky později zde slavnostně otevřela Sbor Knížete míru.

Se synagogami, které CČS(H) dodnes využívá, je spojena celá řada zajímavostí. Přibližme si alespoň jednu, jež se vztahuje k michelské synagoze. Tu CČS(H) odkoupila v zuboženém stavu v roce 1975 a podle návrhu architektky A. Charvátové ji přestavěla na Sbor Alberta Schweitzera. Po květnu 1945 byla tato synagoga postoupena Státnímu židovskému muzeu, které v budově kolem roku 1956 zřídilo jeden ze svých depozitářů. Po způsobu starých řeckých knihoven tu bylo uloženo asi 1200 Tór, které byly z větší části v roce 1964 převezeny do Westminsterské synagogy v Londýně, odkud byly postupně zapůjčovány jako cenná památka židovským obcím po celém světě.

Ke zcela unikátnímu spojení a spolupráci Židů s křesťany došlo v prosinci 1938 na Kladně, kde se v sobotu konaly židovské a v neděli československé bohoslužby. Církev československá (husitská) nejprve požádala kladenskou židovskou náboženskou obec, aby jí propůjčila synagogu pro konání bohoslužeb, což tato ochotně učinila. Formální kupní smlouva byla uzavřena až v roce 1939. Zástupci CČS(H) a židovské náboženské obce navíc přijali tajnou ústní dohodu, že až nacistické nebezpečí pomine, bude prodej definitivně dokončen nebo zrušen. Věřícím CČS(H) se na Kladně až do roku 1941 dařilo uchovat v interiéru i exteriéru budovy tradiční židovské symboly, které byly odstraněny až pod hrozbou uzavření sboru.

Po útocích v tisku, kdy byla CČS(H) napadána, že v některých místech (Kladno) spolupracuje s židovskými komunitami, bylo její vedení nuceno přijmout administrativní opatření, aby uchránilo církev před postihem okupační správy. Podle usnesení z 21. června 1939 měly být nadále synagogy pouze kupovány, a nikoli pronajímány. Na útoky měly náboženské obce reagovat vysvětlujícími články v církevním i protektorátním tisku.

 

Závěr

Církev československá (husitská) v drtivé většině odmítala Hitlerův genocidní antisemitismus a vědomě se postavila proti všem projevům rasismu. Nesnížila se ke zneužívání víry a náboženství k rozdmýchávání rasové nenávisti, ale naopak na řadě míst (Dolní Kralovice, Heřmanův Městec, Chrudim, Příbram, Kladno, Rakovník, na Slovensku např. Košice a další), udržovala bratrské vztahy s představiteli a členy židovské komunity. Díky otevřenosti a toleranci věřících CČS(H) na mnoha místech České republiky dodnes v řadě synagog prostoupených hebrejskými modlitbami nadále zaznívá slovo Boží Starého a Nového zákona. „Rozmlouváme s Tebou, Pane, v těchto místech, kde smrt udělala místo a kde budeme dnes my Tebe chválit a prosit.“ Čtyři varianty meditací, které byly otištěny na pokračování v Českém zápase v roce 1949, potvrzují úctu CČS(H) k židovské tradici a vyjadřují konkrétní styčné body mezi Židy a křesťany, kteří našli svůj domov v Církvi československé (husitské).

 

Mgr. Martin Jindra (*1973)

Pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů a Ústředního archivu a muzeu Církve československé husitské. Specializuje se na postavení nekatolických církví v Protektorátu Čechy a Morava a v komunistickém Československu. Na toto téma publikuje v církevních i odborných časopisech. V posledních třech letech vydal monografie: Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945 (2015) a Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945 (2017).

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte se změnou ústavy a zakotvením manželství jako svazku muže a ženy do jejího znění?
ano
56%
 
nesouhlasím s manželstvím pro homosexuální občany, ale takové otázky netřeba řešit změnou ústavy
19%
 
ne, šlo by o porušení práv sexuálních menšin
24%
 
nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 272)