Seznamka
Papež František v bazilice sv. Petra se skupinkou mládeže i italské diecéze Piacenza
Autor: Twitter.com
Ve vydání Katolického týdeníku 2018/13 je titulním článkem referát Jakou církev si přejí mladí.
„Patnáctistránkový dokument o tom, jakou církev si přejí, odevzdali mladí lidé na Květnou neděli papeži Františkovi. Ten je vyzval, ať se nebojí mluvit otevřeně.“
I já se stále cítím mladý (36), a tak si dovolím, v úctě ke všem autoritám, mluvit otevřeně. Jsem vychováván stařičkým knězem P. Mons. Mixou (93 let).[1] Čím je starší, tím je více jednodušší, co se hlásání evangelia týče. Vždyť Ježíš neměl ani mobil, ani twitter, ani FB. Jsa sám Duchem Svatým, dar pro hlásání evangelia je sám DS. Hlásání evangelia není věc složitá, naopak hlásání je čiré a jednoduché, stačí touha hlásat Krista a vše ostatní nám bude dáno. Prvními osobami, které nám dávají život za příklad v hlásání evangelia, jsou rodiče a kněz. A ti evangelium zvěstují nejjednodušeji - svým životem.
Já sám takový život ne vždy žiji - a jsem si toho vědom. Přesto „vím“, jaký mám být. A P. Mixa nám to při svátosti smíření vždy opakuje dokola. Láska je cesta k lidem - a k Bohu. Kdo miluje Boha, ten miluje lidi. Lidé pak vidí Boha v činech (lásce) člověka.
Též nás často upozorňuje, že Církev si v polední době zamilovala svět v technice řízení a zapomíná na evangelium. Upozorňuje, že věčné pořádání různých církevních akcí bývá jen zástěrkou nad vlastní neschopností a nedostatkem lásky. Je to stejné jako dnešní móda kroužků pro děti. Každý den ideálně jeden kroužek a ideálně to, co sami rodiče nikdy neovládli, ale co by ovládnou chtěli, ale jsou na to moc líní (či bez daru). Jenže kam to vede, všichni víme. Rozpad rodin, kdy rodiče na sebe nemají čas, protože vozí své děti na kroužek tam a tam. Únava dětí, kdy umí „skoro“ vše, ale vlastně nic pořádně. Děti pak nevidí lásku svých rodičů, kteří jsou sami unavení, což pak vede k neschopnosti dětí navázat v dospělosti Lásku - a začínají se pohybovat ve stejném kruhu. Totéž platí pro církev.
Já se ptám, proč potřebujeme pořádat konferenci o tom, jakou církev si přejí mladí? Je tento názor tak specifický u lidí středního věku či u těch, kdo jsou staří? Má teta byla řeholní sestra, mé babičce jsem byl řadu let opatrovník. Rád si povídám se staršími lidmi. Mám mnoho známých ve svém a manželčině věku - je mladší o deset let. A máme tři děti - tedy slyším dost názorů od kolébky. A myslím si, že trošku tuším, co věřící chtějí. A to i věřící téměř nepraktikující. Těch, jak víme, je mezi mladými velmi mnoho a jejich hlas není slyšet, což je velká chyba. A jsou tu i lidé nevěřící. Ano, mluvím asi hlavně o Evropě, ale myslím si, že můj závěr je univerzální. Každý člověk potřebuje lásku. A od svého duchovního pastýře potřebujeme, pokud ne lásku, pak jistě pochopení pro naše životy a hledání Krista.
Ronald Němec
Autor: archiv autora
Láska však musí předně proudit od episkopátu a představených řeholních domů.
Drže se výzvy našeho Otce: „Ten je vyzval, ať se nebojí mluvit otevřeně“, v úctě ke všem představeným, biskupům a kněžím, říkám: není potřeba synody a hromadných setkávání, věčných debat o problémech církve, je potřeba - času a lásky. Pokud se podívám na evropský episkopát, pak najdu často důkazy, že jde o létající biskupy a vše dělající kněze. Tu jsou v Říme, jindy v Africe, pak v hlavním městě, pak na konferenci, pak píší knihu, dávají rozhovor, k tomu občas studují.
To je jistě potřebné, ale den má jen 24 hodin.
A já se ptám nás všech. Co je více? Společná večeře rodičů s dětmi, kdy si povídáme o uplynulém dni, anebo Matějská? Setkání rodiny s moudrým člověkem, anebo setkání všech lidí v ulici, kde si budou hrát děti spolu a rodiče povídat o své ulici? Druhá možnost není vždy špatná, ale pokud není pravidelně činěná i odpověď první, pak druhá možnost člověka nesměřuje k prožívání života, ale jen jeho konzumaci. A tak se ptám: Kdy s vámi biskup či představený seděl na večeři v kruhu rodiny? Kdy si dal s Vámi buřt a smál se a zajímal o vaše problémy? Kdy představený kláštera měl čas jen na Vás, jedinou duši, a nikam nespěchal? Kdy přijel jen za Vámi? Kdy se na Vás těšil, kdy Vás chtěl poznat? Kdy Vám dal důvěru, zavolal a zeptal se na názor na řízení diecéze, vikariátu či farnosti?
A totéž platí pro kněze a představené. Kněz je jako dítě, vzhlíží ke svému otci a napodobuje ho. Znáte od svého kněze, že by ráno při nedělní homilii začal pět chvalozpěv na svého biskupa/ představeného/, jaký byl skvělý předchozí večer s ním, jak si upekli spolu kuře a dali dobrou láhev červeného? Jak mu večer zavolal a ptal se ho, co si myslí o tom a tom? Že mu věří natolik, že chce znát názor jeho, obyčejného služebníka, pastýře nás, oveček?
Vždyť kolik dětí o svých rodičích mluví s nadšením a chválou? Kolik dcer říká, že s maminkou pekly, a synů, že s tátou kutili? Bylo by dobře, kdyby mnoho, protože pak ví, že je rodiče milují. A kolik kněží ví, že je jejich biskup miluje? Kolik lidí ví, že je jejich biskup miluje, a slyší to v mluvě svého kněze? Pastýřský list není vyjádřením lásky. Když vejdu do kostela, neklekám jen v duši, ale i na kolena. To, abych vyjádřil i vnějškově svůj postoj. Setkání biskupa jednou za čas s kněžími není setkání vnitřní, setkání lásky. To je povinnost z Codex Iuris Canonici. Láskou není ani vizitace farnosti. Vyjádřením lásky je věnování času a naslouchání.
Sv. Terezie od Ježíše říká, že láska se platí jen láskou. Mladí požadují od svých pastýřů lásku. A nejen mladí, každý z nás, věřících i hledajících. Konkrétní a hmatatelnou.
Jistě, že biskup či přestavený nemůže mít čas poznat všechny farníky ve své diecézi, ale může s tím začít např. u členů ekonomických a pastoračních rad. Těch tolik není. On sám je v úřadu většinou deset a více let. Tedy času jedenkrát za měsíc je na to dost. A byla by to i výzva pro nás, abychom v ekonomických a pastoračních radách chtěli působit, což není vždy pravidlem. Často se nám nechce, protože ani nevíme, co tam přesně dělat. Neznáme svá práva a neznáme důvěru biskupa, kam a jak máme směřovat. Musíme si připustit, že činnost v této radě nese i odpovědnost. Morální i finanční. Ale to pro nás může být výzva! Výzva pro hlásání evangelia.
Od otce také očekávám sílu nebát se. Kristus nás ujišťuje, že se bát nemusíme, pokud ho milujeme. A přesto se mnoho představených a biskupů dnes bojí, co bude za třicet let, až skončí finanční náhrady od státu. A diecéze se bude muset uživit sama. Tento strach nesdílím. Sv. Jan od Kříže říká, že od Boha dostáváme tolik, kolik požadujeme. A u otce, pastýře, je takový strach nemístný. Pán nám slíbil, že se o nás postará - a tento slib je věčný. Holt se budeme muset složit na kněze ve farnosti, pokud jej budeme chtít mít blízko. Jako to bývalo dříve.
Má odpověď papeži Františkovi je jednoduchá – episkopát a představení musí jednat tak, aby je milovali jejich vlastní kněží, jako děti otce. Jako otec vím, že není jednoduché slyšet stížnosti mé ženy, byť je myslí v lásce. Např., že se ne vždy trpělivě chovám ke svým dětem či na ně mám dost času. Pokora je základní ctnost, kterou by každý biskup a představený měl mít na mysli. Pokud bude biskup ke svým kněžím přistupovat s pokorou a kněží budou cítit, že jsou milováni, pak tuto lásku v nich objevíme i my. I my budeme toužit dotknout se skrze tuto lásku Krista, budeme mít touhu po eucharistii. Je potřeba, milý Otče Františku, vyzvat představené - buďte mezi lidmi. Jejich čas by se měl stát naším časem. Laici by se měli podílet na směřování diecéze, farnosti, vikariátu. Ordinace musí být zachována. Ale musí zde být spoluzodpovědnost. Láska stojí na společném nesení Kříže. Od představených je třeba cítit lásku, kterou nám chtějí rozdat. Je nutné u nich vidět, že chtějí být Kristem na Kříži, že se chtějí vydat i za mne - posledního. Protože já jsem poslední z posledních a toužím se Boha dotknout. A vědomí, že představený na mne měl čas, je můj dotek s Bohem, o kterém mohu dál hovořit, zvěstovat evangelium mezi dalšími hledajícími a toužícími.
