Něco pěkného o islámu

Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com

V posledních dvou letech bylo napsáno několik stovek článků a několik metrů knih, které tvrdě kritizovaly islám a odmítaly islám politický, nemluvě o islamismu. Skoro se mi zdá, že už skoro vše podstatné v nich bylo řečeno a hlavně, že se postupně staly jakýmsi čtenářským mainstreamem. Proč tedy k tématu nepřistoupit opět menšinově a nenapsat o islámu něco pěkného? Vede mne k tomu ještě jeden důvod: nemohu se zbavit pocitu, že zvláště v českém prostředí je antiislámský afekt součástí antiklerikálních nálad, šířených v posledních sto padesáti letech liberálním i socialistickým tiskem. Volební úspěch nového gurua Okamury je v tomto smyslu pochopitelný – může navazovat na staré české stereotypy: všechna náboženství podle nich patří na smetiště dějin, protože ohlupují a ožebračují holubičí český národ, který si vystačí bez ideologických berliček.

Něco pěkného o Muhammadovi: ano, byl to válečník na slovo vzatý, o tom nemůže být sporu. Na druhé straně je známo, že zakázal zabíjení prvorozených děvčátek, oblíbenou zábavu beduínských kmenů. Do posvátného Koránu vtělil řadu charitativních výzev a pokynů ohledně péče o děti, sirotky a chudé. Pokud se dnes kritizuje status ženy-muslimky, nemělo by se zapomenout, že zakladatel islámu tento status ve své době liberalizoval. Nepochybně můžeme tradiční islámskou rodinu považovat za patriarchální, s čím to ale srovnat a jak to hodnotit – s dnešní rozpadlou rodinou v západní Evropě, jejíž členové už ani nerozlišují své pohlavní odlišnosti, o sociálních rolích nemluvě? U zakladatele islámu bychom též mohli vzít v úvahu, že toho na jeho adresu museli muslimové v dějinách vyslechnout opravdu mnoho: byl to nástroj Antikrista, plagiátor židovství i křesťanství, antisemita, zabiják, epileptik, šílenec a opilec. Je zřejmé, že tohle všechno by najednou jediný člověk nezvládl, i kdyby se hodně snažil.

Něco pěkného o muslimské rozmanitosti: ne každý muslim v dějinách chtěl podřezávat křesťanské krky. Pokusy o reformu nemusely vést vždy k nejhoršímu. Elita muslimských vzdělanců, kteří přicházeli do styku s evropskou vzdělaností, se nechávala v ledasčem ovlivnit. Jako křesťané měli často i muslimové dojem, že se musí vrátit „ke zdrojům“, aby se očistili a začali znovu žít důstojný život. To znamenalo rys praktičnosti a ochoty k nápravě sociálních poměrů. Jako příklad lze uvést některé reformátory z devatenáctého století v Egyptě, kteří – na rozdíl od radikálů – požadovali návrat k toleranci, bratrství a zdravému rozumu. Nejedni z nich (Abduh Muhammad například) se pokoušeli o reformu školství, v nichž prosazovali respekt k pokroku evropské vědy. Rozmanitá je také islámská mystika (súfismus), jež je vlastně do jisté míry individualistická a představuje jakousi protiváhu příliš „pozemsky“ chápanému náboženství – mimochodem, je to prostor otevřený i pro ženy a pro různé formy umění: poezii, hudbu i malířství.

Něco pěkného o islámu

foto autora
Autor: Wikipedie / Ben Skála / Wikipedie Commons

Když už jsme u umění, máme v Čechách a na Moravě mnoho promuslimského, hodného obdivu. Nestačí zmínit například „orientální salóny“ domácí šlechty a výzdobu zámků, minaret v Lednici, turecký med a arašídy. Máme slušnou tradici české orientalistiky, překladatelské činnosti (Vyprávění Tisíce a jedné noci), ale i tradici lidí, kteří se nespokojili s povrchním hodnocením komplikovaného náboženského systému a jeho reálií. Zmiňme dnes vydávaného Aloise Musila, který znal Přední východ z vlastní zkušenosti a přiblížil nám život lidí v Arábii, Turecku, Íránu. Ostatně, představte si, že byste žili mezi beduíny jako Musil – prý jeho jméno se zachovalo (a to v pozitivním smyslu!) až do současnosti. Musil byl kněz, ale často býval považován za muslima, právě vzhledem k liberálnímu postojí k této víře. Však se každý může podívat do Orientálního ústavu v Praze, jehož je Musil duchovním otcem, nebo si přečíst něco z jeho poučných knih, než začne poskakovat po náměstích a obhajovat údajné evropské hodnoty.

Pár pěkných vět o islámu napsali i katolíci z celého světa před několika desetiletími na svém všeobecném sněmu. Někteří by to dnes sice rádi vzali zpátky, ale to už nejde. Biskupové včetně biskupa římského ex cathedra pravili, že se dívají s úctou na muslimy, kteří se modlí k Bohu milosrdnému a všemohoucímu, uznávají Ježíše jako proroka a někdy dokonce zbožně vzývají jeho matku Marii. Mnozí z nich si váží mravního života a modlí se, dávají almužny a drží posty. V Římě shromáždění křesťané také navrhli muslimům, aby zapomněli na dávné sváry a aby se snažili o vzájemné porozumění, mír a svobodu. Je jasné, že to i tehdy znamenalo spíše zbožné přání než hodnocení reálného stavu. Stejně ale může zaznít legitimní otázka, zda někoho změníte k lepšímu, když mu budete pořád za něco nadávat, nebo když oceníte jeho lepší stránky. Psychologové tvrdí, že to rozhodně platí v životě jednotlivce, proč by se to nemohlo alespoň občas zkusit v životě náboženských a národních komunit?

Takhle bych mohl pokračovat. Možná ale stačí říci: ano, muslimové na tom dnes nejsou nejlépe. V jejich řadách je plno radikálů a šílenců. Někteří z nich si přejí zničit zkažený Západ a skoro všichni nenávidí Izrael. Jsou mezi nimi i takoví podivíni, kteří bez ostychu vraždí nejen lidi jiné víry, ale i své spoluvěrce. To je všechno pravda. Na druhé straně je rozumné neházet všechny do jednoho pytle. Především současnému západnímu myšlení by slušelo trochu rozlišování, neboť i v něm jsou přítomny radikální polohy, kolektivní deviace, hloupá tvrzení, špatná politická rozhodnutí. Zápaďané-nemuslimové mají samozřejmě právo odsoudit militantní islám a bránit se proti náboženskému terorismu, třeba se zbraní v ruce. Zdá se mi, že mají k tomuto právu dnes i jednu povinnost: uznat slušné muslimy za slušné a pomoci jim v těžké fázi jejich historie.

 

Autor je profesor historie na Filozofické fakultě Masarykovy university v Brně, působí i jako jednatel Centra pro studium demokracie a kultury (CDK)