Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
„Uteč, Forreste, uteč, utíkej!“, volala Jenny na kluka, který ji miloval. Aniž by to tušila, změnila mu tím život. Běh nebyl jen možností, jak utéct před nepříjemnostmi. Malý chlapec si běh bez zdánlivě stanoveného cíle zamiloval. „Chtělo se mi běhat, zkrátka se mi chtělo.“ Najít ve svém životě věci, které dělám proto, že se mi chce, věci, jimiž nikomu neubližuji, ale naopak pomáhám, je velká milost. Je krásné najít sám sebe. Je úžasné dát se do pohybu a začít být. Je to pro mě synonymem křesťanského života. Milovat Boha, protože jsem k tomu byl vyzván, protože mohu, protože chci.
Každý den si připomínám ty, z jejichž díla jsem vždycky odezíral. I když i oni museli čelit řadě problémů a nečekaných výzev, odejít do exilu, uvažovat a psát v cizím jazyce, přesto byli svobodní v tom, co a jak mysleli a publikovali. Mám na mysli teologa Paula Tillicha, filosofa Nikolaje Berďajeva, teologa, lékaře a hudebníka Alberta Schweitzera, z našich pak teologa Vladimíra Boublíka či Přemysla Pittera. Kromě Boublíka patřili všichni do stejné generace. Tím, kdo spolu s nimi sdílel osud křesťanského intelektuála, ale byl na rozdíl od nich za života i po smrti ostrakizován za svoje myšlení, byl francouzský teolog, přírodovědec a jezuita Pierre Teilhard de Chardin (1881–1955).
V úterý 1. května si připomeneme výročí Teilhardova narození. Drobná část jeho rozsáhlého díla vyšla i v českých, velmi dobrých překladech Jiřího Němce, Jana Sokola, Věry Dvořákové, Jana Joneše, Michala Altrichtera, Jiřího Stejskala a Karla Vrány. V čase, kdy se jaro příliš nezdrželo a beze slova vysvětlení se vtělilo v léto, mě zaujala Teilhardova myšlenka o démonu imobilismu čili o křesťanské neochotě postupovat ve víře k budoucnosti. Ve svém eseji Víra v mír z roku 1947 si klade otázku, která v širším ohledu nesouvisí jen s doznívající válkou. „Proč se lidé nejsou schopni dohodnout? Nejedná se „prostě o věčný konflikt mezi stabilitou a pohybem“?
Pierre Teilhard de Chardin
Autor: Archives des jésuites de France
Nejde o to, že Teilhardem uvažovaný démon imobilismu, tedy skoro absolutní neochota pohnout se kupředku k budoucnosti, stojí proti tomu nejcennějšímu – proti „víře v budoucnost“ a „víře v člověka“? Zdá se mi, že zde vyslovil jednu z nejhlubších pravd, o které u nás pojednával filosof Ladislav Hejdánek. Ve svém eseji Cesta a „cesty“ z r. 2007 napsal: „Ale běda těm, kteří se těmi vybudovanými cestami a silnicemi nechají vést, zavádět a ovládnout, zatímco sami zůstali bez vlastní orientace a bez vlastního cíle. Každá z těch prošlapaných a vybudovaných cest totiž vede tam i zpátky; a každá je nesmírně omezená a omezující, neboť je mnoho jiných směrů, záměrů a cílů, které jí jsou cizí, a nesmírně mnoho míst, kam tato určitá cesta nevede a kam nás nikdy nedovede.“ Proč se část křesťanů tak bojí budoucnosti, která bude kulturně, sociálně, jazykově a v širším smyslu nábožensky úplně jiná, než jak ji známe teď? V Kristu to přece bude budoucnost jedné a téže dokonalé Naděje. Je potěšující, že Teilharda de Chardina připomíná papež František ve své encyklice Laudato si´. „Cílem cesty veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, osa všeobecného zrání.“
Rok předtím, než byl zvolen členem Francouzské akademie věd (1950), a dva roky před tím, než odešel do polo-dobrovolného newyorského exilu (1951), vyzval Teilhard de Chardin „k výzkumu, přípravě a očištění víry, která by pro svět byla opravdu zdrojem pohybu.“ Vidím tu Ježíše, neúnavně chodícího Palestinou. Vidím tu Pána, který vychází sám ze sebe a postupně připravuje svět na jeho centrální proměnu. Vidím tu učedníky a následovníky evangelia, kteří se zřekli všeho knedlíkaření, pasivity a planého vysedávání. Vidím tu lidi, kteří svoji radost z vykoupené budoucnosti / věčnosti slaví myšlenkovým pohybem a jejichž víra není to, co mám hezky uložené v krabici od klobouku, ale to, co všechno víra dovede rozžehnout a jak sladké plody může mít. Vidím tu Pierra, který se snaží jako přírodovědec a teolog porozumět lidské cestě mezi Bodem Alfa a Bodem Omega a vidím tu některé dobrovolně nepohyblivé křesťany, kteří mu říkají: Pierre, Pierre, kam bys pořád cestoval? Už ses narajzoval dost. Pravdu máme my. Každý malý usmrkaný Antoine přece ví, že Slunce se otáčí kolem Země…
Na nenápadném de Chardinově náhrobku v New Yorku u řeky Hudson se objevují malé oblázky. Ti, kdo sem některý z kamínků donesli, museli vykonat nějaký pohyb – fyzický i duchovní. Museli se zvednout, zbavit se mentality statistů a vykročit. Možná pochopili, že křesťan musí být „ve spojení s centrem božství (tj. v pohybu k němu)“. Možná si, právě tak jako někteří z vás, opakují tahle Teilhardova slova z jeho knihy Božské prostředí jako modlitbu. „Bože, jehož volání předchází náš prvni pohyb, probuď ve mně touhu po touze být, touhu, aby sama tato božská žízeň, jež je tvým darem, ve mně široce otevřela přístup k velikým vodám.“ Exaktní vědci den co den poodhalují dějiny mezi Bodem Alfa a dneškem. Teoložky a teologové se snaží porozumět oběma bodům, Alfě i Bodu Omega. I díky vám, abbé Pierre.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
