Jak byl Josef Beran jmenován pražským arcibiskupem

Kardinál Josef Jaroslav Beran
Autor: Wikipedia.org / Karel Miloslav Hlaváček / Creative Commons

Převoz ostatků kardinála Josefa Berana je příležitostí k připomenutí některých momentů z jeho života. Tentokrát se zaměřím na okolnosti jeho jmenování pražským arcibiskupem.

Neobsazený arcibiskupský stolec a obnova československo-vatikánských vztahů po válce

Pražský arcibiskupský stolec byl neobsazený od smrti kardinála Karla Kašpara dne 21. dubna 1941. Arcidiecézi řídil kapitulní vikář Bohumil Opatrný (1880–1964). Papežský stolec odmítl obsadit arcibiskupský stolec v okupované zemi veden obavami z vlivu okupačních úřadů. Tento postup ocenilz londýnského exilu  ve svém memorandu z května 1943 prezident Edvard Beneš. Naopak vyjádřil obavy z důsledků vatikánského uznání Slovenského státu.

Problémy s komunikací a vzájemná nedůvěra ovlivnila československo-vatikánské vztahy v závěru II. světové války v letech 1944–1945. Zatímco papežský stolec chtěl vzájemné vztahy obnovit co nejrychleji vysláním předválečného papežského nuncia Saverio Rittera (1884–1951), československá strana požadovala, aby před jeho příchodem došlo k vyjasnění některých otázek, mezi nimiž byla i otázka obsazení pražského arcibiskupství. K projednání předběžných otázek byl začátkem září 1945 poslán do Prahy vatikánský vyjednavač Raphael Forni (1906–1990). Po složitých jednáních, která ovlivnila prosovětská orientace poválečné československé zahraniční politiky (ministr zahraničí Jan Masaryk pobýval často v zahraničí, ministerstvo de facto vedl státní tajemník komunista Vladimír Clementis), se nakonec podařilo najít kompromis. Saverio Ritter přijel do Prahy v červnu 1946, ale už ne jako nuncius, nýbrž pouze v nižší hodnosti internuncia. Jeho touhu po obnovení diplomatické mise ilustroval proslulý výrok, že je ochoten přijet do Prahy v jakékoliv funkci, třeba i jako kostelník u sv. Víta.

Snaha Vatikánu o rychlé obsazení pražského arcibiskupství a ztráta kardinálského klobouku

Snahou papežského stolce po II. světové válce ve vztahu k formujícímu se východnímu bloku bylo rychlé jmenování kardinálů, kteří by usnadnili budoucí vyjednávání s Vatikánem. Papež Pius XII. chystal svoji první velkou konzistoř se jmenováním kardinálů na únor 1946. Forni začátkem listopadu 1945 oznámil ministerstvu zahraničních věcí, že se papežský stolec rozhodl jmenovat pražským arcibiskupem královéhradeckého biskupa Mořice Píchu (1869–1956), a podle ustanovení modu vivendi z roku 1928 žádal vládu o vyjádření. Jednalo se o logické a zároveň prozatímní řešení. Téměř 77letý Pícha byl v podstatě jediným, kdo ze stávajících biskupů přicházel v úvahu. Litoměřický biskup Antonín Alois Weber (1877–1948) byl německé národnosti a státní úřady požadovaly jeho rezignaci. Olomoucký arcibiskup Leopold Prečan (1866–1947) byl zdravotně indisponovaný. Po smrti Kašpara byl navíc Pícha neformální hlavou biskupského sboru v Protektorátu a z pohledu Vatikánu se jednalo o spolehlivého biskupa. Na důkladnější šetření o dalších kandidátech nebyl čas.

Rychlé vyřízení žádosti o vyjádření vlády představitelé Vatikánu opakovaně urgovali a v neoficiálních jednáních sdělili, že důvodem spěchu je právě chystané jmenování nového pražského arcibiskupa kardinálem. Ministerstvo zahraničí požádalo o vyjádření ministerstvo školství a osvěty a ministerstvo vnitra. Po telefonických konzultacích s ministerstvy připravilo začátkem prosince 1945 materiál pro jednání vlády s kladným stanoviskem ke jmenování Píchy arcibiskupem, v němž připomnělo jeho loajalitu při jednání s Vatikánem v meziválečném období. Podle pozdějšího vysvětlení k odeslání tohoto kladného stanoviska nedošlo, neboť jak ministr, tak státní tajemník i generální sekretář byli momentálně mimo území státu. Mezitím se ministerstvo vnitra v dokumentu z 10. prosince 1945 vyjádřilo k Píchově kandidatuře negativně, neboť jeho jméno zaznělo ve výpovědi protektorátního státního ministra Karla Hermanna Franka (1898–1946). Počátkem května 1945 měl Pícha vyhovět prosbě Franka o zprostředkování navázání styku s papežem a doručení dopisu s žádostí o jednání se západními mocnostmi. Autor záznamu pro státního tajemníka si byl vědom slabiny tohoto obvinění, které bylo založeno pouze na svědectví K. H. Franka bez konfrontace s obviněným biskupem Píchou. Přesto vedlo k nevydání souhlasu se jmenování Píchy pražským arcibiskupem.

Jak byl Josef Beran jmenován pražským arcibiskupem

Kardinál Josef Beran
Autor: kardinaljosefberan.cz

Při předání pověřovacích listin koncem ledna 1946 si nový chargé d´affaires ve Vatikánu František Schwarzenberg (1913–1992) vyslechl od Domenica Tardiniho (1888–1961) výtky Vatikánu v souvislosti s jednáním o obsazení pražského arcibiskupství: Česká strana neudržela jednání v tajnosti a nechala Vatikán několik měsíců čekat na odpověď. „Následkem toho je poškození zájmů duchovní správy a ztráta kardinálského klobouku.“ Během pozdější soukromé audience se papež Pius XII. vyjádřil podobně. Projevil lítost nad tím, že nemohlo dojít ke jmenování pražského arcibiskupa. Kdyby se tak stalo, byl by pražský arcibiskup podle papeže „mezi preláty, kteří v těchto dnech jsou přiodíváni purpurem“. Mezi 32 novými kardinály, jmenovanými v konsistoři dne 18. února 1946, byl polský (krakovský arcibiskup Adam Sapieha) i maďarský (ostřihomský arcibiskup József Mindszenty) kardinál, český nikoliv.

Hledání kandidáta na arcibiskupský stolec

Podle některých pramenů se proti jmenování biskupa Píchy arcibiskupem ostře postavil předseda lidové strany Jan Šrámek (1876–1956). Jeho favoritem na arcibiskupský stolec byl opat strahovského kláštera Bohuslav Jarolímek (1900–1951) a jeho nominace byla součástí usnesení předsednictva vlády z 19. února 1946. Artur Maixner (1889–1971), vedoucí církevního oddělení ministerstva zahraničí a poválečný velvyslanec ve Vatikánu (v letech 1946–1948), ve svém stanovisku k tomuto usnesení upozornil, že podle modu vivendi „československá vláda nemá ani práva jmenovati kandidáta, ani nemá oprávnění žádati návrh více kandidátů a rovněž nemá možnosti navrhnouti jmenování určité osoby, jako biskupa nebo arcibiskupa“. Navrhnul opatrnější postup: „V rozhovoru s Msgrem Fornim bylo by možno nejvýš dotknouti se potíží, které nám povstaly s jmenováním Píchy jakožto kandidátem na pražský arcibiskupský stolec a jen naznačiti, že osoba jiná např. opat Jarolímek by lépe vyhovovala našim zájmům.“

Domenico Tardini při rozhovoru ve Vatikánu v dubnu 1946 prohlásil kandidaturu Píchy za neaktuální a definitivně uzavřenou, především s ohledem na jeho stáří. Také internuncius Saverio Ritter při svém prvním jednání se zástupcem ministerstva zahraničních věcí v Praze v červenci 1946 uznal, že Pícha je „již příliš stár a jeho nedoslýchavost se zhoršila“. Při dalším jednání už Ritter věděl, že vládním kandidátem na pražského arcibiskupa je opat Jarolímek, ale pokračoval v dalších jednáních v souvislosti s hledáním dalších vhodných kandidátů. Proti „řeholním kandidátům“, mezi nimiž byl kromě Jarolímka františkán Jan Evangelista Urban (1901–1991), se při jednání s Ritterem zásadně postavil kapitulní vikář Bohumil Opatrný a navrhnul kanovníka metropolitní kapituly Otakara Švece (1888-1958). Metropolitní kapitula si nárokovala obsazení postu arcibiskupa. Kromě Švece přicházel v úvahu kanovník Jaroslav Kulač (1887–1970) i samotný kapitulní vikář Opatrný. Avšak největší šance z kanovníků měl Švec, který „měl tu přednost, že byl gestapem žalářován a byl tedy přijatelným kandidátem i pro komunisty“.

V jednáních se objevovala i další jména, například lidé z akademického prostředí jako byli profesor křesťanské filozofie na teologické fakultě v Praze Jaroslav Beneš (1892–1963), profesor církevního práva Josef Šíma (1889–1970), profesor dogmatiky v Olomouci František Cinek (1888–1966) nebo Josef Beran. Údajně se objevil i požadavek slovenského duchovenstva, že by se pražským arcibiskupem měl stát někdo ze Slovenska.

Rozhodnutí pro Josefa Berana

Podle zpravodajských informací se nakonec volba soustředila na trojici: Beran, Šíma a Švec. Kanovník Švec svoji kandidaturu odmítl s ohledem na nemoc. „Mezi Beranem a Šímou rozhodlo to, že Beran byl dlouho žalářován gestapem, dále, že pochází z dělnické rodiny a je tedy přijatelný pro všechny vrstvy obyvatelstva, tedy nejenom katolíky, ale i komunisty,“ konstatovala zpravodajská zpráva z 15. listopadu 1946. Volba Berana byla v církevních kruzích údajně přijata s pocitem ulehčení, že je tato ožehavá otázka konečně vyřešena. I když se soudilo, že Josef Beran „svůj úřad přijal jako oběť, a nikoliv jako důstojnost“. Vzhledem k tomu, že šlo o bývalého válečného politického vězně, byla jeho kandidatura přijatelná i pro vládu. Zástupci nunciatury původně upřednostňovali jmenování kněze, „který byl po celou válku přítomen v Praze a znal válečné poměry mezi Čechy“, ale tato snaha ztroskotala na odporu vlády a některých politických kruhů, „např. komunistů“.

Začátkem listopadu 1946 bylo rozhodnuto. Dne 6. listopadu 1946 navštívil internuncius Ritter náměstka předsedy vlády Zdeňka Fierlingera, jakožto člena vlády zastupujícího nepřítomného ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, aby mu oficiálně oznámil, že papež jmenoval pražským arcibiskupem Josefa Berana. Zároveň byl dán pokyn, aby tato zpráva byla publikována ve večerní rozhlasové relaci (tj. 7. listopadu ve 22:30) a v pátečním tisku dne 8. listopadu 1946. Ve stejnou dobu, tj. 6. listopadu 1946, odeslal velvyslanec Artur Maixner z Říma depeši o sdělení Tardiniho, že „Jarolímek nevyšel z informačního procesu bez vady“. V podrobnější zprávě velvyslanec Maixner informoval o svém rozhovoru s Tardinim, v němž mu sdělil, že jedině rektor arcibiskupského semináře v Praze Josef Beran prošel informačním procesem nezávadně.

Lepší arcibiskup Beran než kardinál Pícha

Liknavý přístup k vyjednávání a zřejmě i úmyslná zdržovací taktika československé strany vedla v roce 1946 ke ztrátě kardinálské hodnosti pro Prahu. Vzhledem k pozdějšímu vývoji se zdá, že se ve výsledku jednalo z pohledu katolické církve o zisk. Rychlé jmenování 77letého Mořice Píchy pražským arcibiskupem by bylo „oceněno“ kardinálskou hodností. Ovšem cena za její zisk by pro pražskou arcidiecézi a zřejmě i pro katolickou církev v zemi byla zřejmě veliká. Ve skutečnosti by došlo jen k oddálení hledání trvalejšího řešení. Mohlo by se stát, že by se nový pražský arcibiskup musel hledat v mnohem složitější situaci, než byla v roce 1946. Starý a nemocný kardinál Pícha by zřejmě těžko dokázal čelit problémům, které přinesl už rok 1947 (zápas o jednotnou školu a pozemková reforma), natož problémům po nástupu komunistického režimu v roce 1948. Mořici Píchovi diagnostikovali v dubnu 1949 rakovinu. V důsledku psychického vypětí a špatného zdravotního stavu jeho odpor proti režimu slábnul. Nakonec v březnu 1951 podepsal slib věrnosti republiky a za některá svoje vyjádření, která vyzněla jako podpora režimu, byl z Vatikánu kritizován.

Také z těchto důvodů se zdá pravděpodobné, že pro pražskou arcidiecézi bylo v roce 1946 určitě výhodou, když měla „pouhého“ arcibiskupa Berana místo kardinála Píchy. Na pražský arcibiskupský stolec dosedl téměř o 20 let mladší člověk s mnohem většími zkušenostmi z běžné pastorace a z kontaktu s lidmi. Kromě znalosti kněží arcidiecéze z doby svého působení v pozici rektora arcibiskupského semináře byla pro jednání se státem výhodou jeho minulost vězně koncentračního tábora.

Existuje možnost srovnání se situací v zemích s komunistickými režimy, kde ke jmenování kardinálů došlo. Ze srovnání je zřejmé, že komunistický režim se nezdráhal tvrdě zasáhnout ani proti kardinálovi. V roce 1946 jmenovaný maďarský kardinál József Mindszenty (1892–1975) byl v zinscenovaném procesu na jaře 1949 odsouzen a uvězněn (v době maďarského povstání v roce 1956 byl propuštěn a uchýlil se na americké velvyslanectví, kde v nuceném azylu pobýval do roku 1971, kdy mu bylo povoleno vycestovat do zahraničí). Chorvatskému kardinálovi Alojzije Stepinacovi (1898–1960, v roce 1998 byl prohlášen blahoslaveným), jmenovanému kardinálem v roce 1953, kdy už pobýval v domácím vězení, kardinálská hodnost situaci také neulehčila. Komunistický režim mu nikdy neumožnil převzít znaky kardinálské hodnosti v Římě a zemřel ve svém domácím vězení.

Pražský arcibiskup Josef Beran se stal významným symbolem utrpení církve v komunistických zemích i bez kardinálské hodnosti. Tu nakonec mohl přijmout v roce 1965 až poté, co souhlasil s nuceným odchodem z Československa do exilu.

 

Autor je členem římskokatolické církve a odborným asistentem na Ekumenickém institutu ETF UK.

Otázce, co znamená repatriace kardinála Josefa Berana pro českou církev i společnost, se věnoval také pořad Pro a proti vysílaný Českým rozhlasem Plus.