Poutník na křižovatce

Básnická sbírka je doplněna ilustracemi kněze CČSH Michaela Štojdla
Autor: vydavatel sbírky: Plzeňská diecéze Církve československé husitské

Minulý rok vyšla básnická sbírka husitského faráře a konvertity Lukáše Bujny "Vzývání Panny". Kdyby se mi sbírka dostala do ruky náhodně, aniž bych tušila, kdo je autorem, nenapadlo by mě ani ve snu, že to napsal farář. Z básní silně vyzařuje nenaplněná touha po Bohu. Působí to, jako kdyby autor Boha bolestně a s obtížemi teprve hledal, nenacházel a bloudil. Nebo jako kdyby se vracel do období před svou konverzí. Možná jde o skryté a hlubší stránky autorovy osobnosti. Básně budou vnímat asi jinak lidé z autorova blízkého okruhu, kteří ho osobně znají, a jinak ti, kdo ho neznají a o jeho životě nic nevědí. Těm mohou některá místa v básních připadat nejasná.

Základ sbírky tvoří verše z let 2000-2006, kdy autor studoval teologickou fakultu a začal působit jako farář. Další básně vznikly v letech 2009-2011. Sbírku uzavírá cyklus "Poutníkovy příběhy" z roku 2013.

Básně působí jako subjektivní přírodní a meditativní lyrika, zobrazují nálady, pocity, obrazy a dojmy, do nichž autor promítá svůj vnitřní stav. Styl básní připomíná symbolismus a impresionismus - vyjadřování v pouhých náznacích, bez zřetelné kompozice, zachycení přítomného okamžiku, bezprostředního dojmu a neopakovatelné atmosféry. Pozoruji v nich také silný vliv existencialismu - smutek, úzkost, melancholie, pocit nenaplněnosti a osamělosti. Při čtení se mi vybavil Kazatel a jeho známý výrok "Marnost nad marnost, všechno je marnost" a prorok Jeremiáš se svými nářky a lamentacemi. Čtenář vstupuje do plačící a sténající krajiny zahalené závojem smutku jako po ztrátě Ráje, v níž převažují matné, bezvýrazné, šedé až černé barvy, obklopuje nás mlha, šero a tma. Jen občas zpozoruje prchavé světelné kontrasty jako symboly naděje a záblesky víry.

Již první báseň "Toulky a trable" uvádí do ponuré atmosféry: Od rána mrholí. / Chvějí se víčka zimomřivá. Země nese název "Mokrá a Syrová". V závěru básně se krátce mihne obraz písku pod palmami, ale jen v rámci blouznění. Podobně působí závěrečná báseň "Osamělost". Osamělý pták sedí na stožáru, má složená křídla, zplihlé peří, kolem sebe mlhu a páru. Verš Neví, zda svítá nebo se šeří vyznívá jako dezorientace v prostoru, čase a životě vůbec. Následující verš Bolí ho staré jizvy, nové rány vyjadřuje podstatu lidské existence, obtíženou břemeny z minulosti a čelící novým zápasům. 
Pozoruhodné je, že si autor vybral to nejméně příjemné roční období a nejhorší počasí - sychravý listopad, plný mlhy, deště, větru, stromy bez listí a na prahu zimy. Báseň "Krajem Karla Hynka Máchy" spojuje listopadovou náladu s atmosférou nádraží, konkrétně v Chomutově: ...koleje odnikud nikam, trať do nekonečna. /...do oken ranní mrazík dých. / Sychravý listopad. Za pár týdnů bude sníh.

Obálka básnické sbírky Lukáše Bujny

Předposlední báseň "Zima" se přímo hemží výrazy, vyvolávajícími zimomřivý pocit a představu zimy (zavát, zasněžen, ledová stehna žen, vychladlé zahrady, závěje sněhu, mráz...). Chlad a zima čiší také z básně "Jáma lvová". 
Občas přijde i jaro, ne však zelené, kvetoucí, plné ptačího zpěvu, ale jaro spojené ještě se zimou, s oblevou, deštěm, větrem, tajícím sněhem, lámajícími se ledy. Únor se podobá listopadu, země je zmatena, předjaří zachmuřené. Pokud se někdy ukáže slunce, tak jen jako "snoubenka dešťového mraku" ("Obleva", "Předjaří", "Básníkovo jaro"). Léto se objeví jen výjimečně a je uplakané, pod závojem, bez slunce, které "dodýchalo v mokrém trní" ("Léto").

Častým motivem básní je noc - někdy bez hvězd a bez světel ("Za noci"), jindy posetá nádhernými hvězdami ("Hvězdy"). S rostoucím šerem přichází pocit nejistoty, úzkost a strach z budoucnosti. Hvězdy a planety, byť sebekrásnější, jsou "dálkou proměněné v bod". Krása ani pohled na ni člověka nenaplňuje. Touží po jistotě, pevném řádu a vyšším smyslu.

Báseň "Černá labuť" začíná v hluboké neproniknutelné tmě: Černá labuť pluje nocí... Postupně přichází svítání, do tmy vstupuje světlo: Temno a svit splývají / očím zjihlým jitřenkou... Poslední verš je plný světelných a vizuálních efektů: Za úsvitu vidím ji / k Jedné Hvězdě plout.

Báseň "Propast" líčí nebezpečnou plavbu přes temnou tůni ve staré děravé lodi se shnilými zaprášenými pádly. Plavec se cítí jako nad propastí, má strach, ale díky němu si uvědomuje potřebu víry, která ho zachrání nejen před pádem, dokonce mu umožní vzlétnout.

Báseň "Confiteor" je vlastně modlitba, vyjadřující nedostatečnou odevzdanost do Boží vůle a strach z neznáma, ale humorným způsobem. Dnes odemknu / a zítra ztratím klíč. / Ve dveřích černá díra / a nikdo neotvírá. / Večer se modlím / a bojím se říct Amen. / Ať ten strach pomine / Jesu Christe Domine!

Báseň "Sen" vyznívá až hororově, i když děj - jak ukazuje název - se odehrává jen ve snu. Básník sám sebe už v mladém věku pohřbil. Čas moje srdce rozlomil / na komory a síně. V těsné rakvi mu je smutno, ale jinak, jak se zdá, mu to příliš nevadí. Dokonce pociťuje radost, že je konečně jedno s "Matkou Zemí".

Báseň "Poutník" z té šedi, mlhy, deště, podzimu, zimy, úzkosti a smutku poněkud vybočuje. Plachý poutník putuje pouští, do tváře mu praží prudké slunce, ale nesežehne ho: ...vždyť žár lže o žízni - žár je lhář. Nakonec "uléhá pod skalou ve stinný byt" a noc, která je v jiných básních zdrojem úzkosti, se mu stane úlevou a záchranou: Žár pouště do prázdna vyzněl...

Báseň "Nový advent" je nabitá nadějí a očekáváním. Zobrazuje přechod mezi nevírou a vírou těsně před prozřením. Za mraky, mlhou a párou se skrývá Slunce-Král. Člověk, který hledá v mlze stezku, ho ještě nevidí, ale začíná tušit jeho existenci. V podobném, ale jasnějším a pozitivnějším duchu vyznívá báseň "Jitřní". Mluví o příchodu Krista, který vychází jako Slunce a Hvězda, přemáhající temno a zlo.

Několik básní vyslovuje lásku k ženě a očekávání narození dítěte ("Stojaté vody", "V naději"). Vztah k ženě zde zahrnuje i duševní dimenzi, kde žena ztělesňuje Moudrost ("Vyznání lásky Sofii") a duchovní, inspirovanou úctou k Matce Boží ("Vzývání Panny", "Carmina")

Závěrečná část "Poutníkovy příběhy" představuje báseň psanou v próze. Na křižovatce stojí záhadný poutník a neví, kudy jít dál. Pak bloudí nemocnicí, kde pátrá po vážně nemocném příteli. Nakonec přichází k starobylému, pečlivě udržovanému chrámu, jehož duchovní správce svým nezájmem o lidi ztratil většinu farníků. Těžko říci, jestli je tím záhadným poutníkem autor, nebo jiná osoba, případně kombinace obou. Z věty "Poutník netuší, co ví pisatel těchto řádků..." může vyplynout, že osoba autora není totožná s osobou poutníka. Autor však mohl z postavy poutníka na chvíli vystoupit a zaujmout roli pozorovatele.

Je to osudem každého nově vzniklého literárního díla. Jakmile se ho zmocní recenzenti a čtenáři, začne žít vlastním životem. Nezávisle na autorovi, bez ohledu na jeho původní záměr. V případě poezie to platí obzvláště.

V úterý 22. května od 18 hod. se v plzeňském kostele U Ježíška koná autorské čtení  Lukáše Bujny.