Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Jak to Marx myslel s tím náboženstvím jako opiem lidstva

Ještě na okraj Marxova výročí

Na pravou míru / Jan Jandourek / 21. května 2018
Jak to Marx myslel s tím náboženstvím jako opiem lidstva

Karel Marx
Autor: youtube.com

V některých věcech měl Marx pravdu. Potíž je v tom, že to nebyla vždycky celá pravda. To se týká i jeho slavného výroku, že "náboženství je opium lidstva. Je dobré se podívat na celý ten citát.

Marx napsal: "Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se iluzí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí iluzí. Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří svatozář." (Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva, 1843)

Teolog Josef Zvěřina k tomu kdysi lakonicky poznamenal, že opium je taky lék, který tiší bolest. V podstatě tím říkal i neříkal totéž jako Marx. Opium může legitimně pomáhat při překonávání bolesti, stejně jako může vést do jiného světa, který je jen pomyslný.

V čem je Marxův výrok pravdivý? V tom, že roli utišujícího prostředku - opia - náboženství skutečně v minulosti často plnilo. Empiricky můžeme zjistit, že organizované náboženství upadá v zemích, které jsou na nejvyšším stupni světového blahobytu a rozvoje. Mnoho problémů, na které bylo třeba užít tišící prostředek, se podařilo vyřešit, aspoň částečně. Lepší ale částečně než nic. Zbyla v podstatě už jen smrt, protože s ní se zatím nepodařilo udělat nic, jen ji odsouvat, a to ještě spíše z hlediska průměrného věku, protože překročit hranici přibližně sto dvaceti let se nám nepovedlo ani dnes.

Přesto zůstává i dnes mnoho katastrof, krizí a potíží, kdy lidé takzvaně "přilézají ke křížku". Nevyléčitelné nemoci, osobní krize při ztrátě partnera, blízkých lidí a práce, zhroucení ideálů. O tom všem by mohli vyprávět lidé na onkologických odděleních, pracovních úřadech, na gauči u terapeuta, před sekretariáty stran i před dveřmi pohřebních ústavů.

V takovém okamžiku je možné sáhnout po opiu, aby se člověk nezbláznil. Náboženství tady může pomoci, "i kdyby Boha nebylo". Existuje o tom dokonce i jedna kniha, která říká, v čem může být náboženství přínosné i pro ateisty. (Alain de Botton, Náboženství pro ateisty, česky 2011.)

Je zřejmé, že pointa je v tom, zda má náboženství pravdu, pak by bylo ono opium jen doprovodným jevem, nebo ne, takže by šlo o jeho podstatu. V prvním případě by to byla součást léčby, v tom druhém vytěsnění a oddálení problému únikem do světa iluzí.

Abychom pochopili, jak to Marx s tím opiem míní, je třeba se podívat na to, co v té době opium pro lidi znamenalo. Jak píše Roland Boehr ve své knize Lenin, Religion, and Theology (2013), bylo opium jak levným prokletím chudých, tak lékem, zdrojem závislosti, ale také pramenem inspirace básníků, spisovatelů a umělců a poskytlo Anglii ekonomický základ, který Marxovi a Engelsovi umožnil poměrně nerušeně pokračovat v práci. Bylo požehnanou medicínou i prokletou relaxační drogou.

(Poněkud samozvaný) metropolita Alexandr Ivanovič Vvedenskij napsal v Rusku v roce 1925, že opium není jen droga, která otupuje smysly, ale je také lékem, jenž v životě mírní bolest, a z tohoto hlediska je pro nás pokladem, který se podává kapku po kapce. (Ruská ortodoxní církev ho považuje za heretika, nutno dodat, nejspíš nejen kvůli názorům na opium, ale přinejmenším pro jeho spojení se sovětskou mocí, ba přímo tajnou policií.)

Marx sám byl uživatelem opia, stejně jako mnoho jeho současníků. Používal ho na kožní problémy a potíže s játry, na bolesti zubů, očí, uší a žaludku, na bronchitický kašel a tlumil jím indispozice z přepracování, které se projevovaly nespavostí, silným kouřením a nekonečným pitím kávy. Když tohle všechno víme, rozhodně si nebudeme snadno myslet, že by snad měl Marx k opiu jen negativní vztah. Doba jako by tenkrát volala: „Opium naše každodenní, dej nám dnes!“

Leninovi se připisuje poněkud pozměněný výrok, že náboženství je „opiem pro lid“, což mění význam, protože opium pak není prostředkem útěchy, kterou lid sám produkuje, ale čímsi, co je mu podáváno z vnějšku, aby byl lid udržen v klidu. Lenin ovšem sám takto tento výrok nenapsal. Vznikl překladem jeho spisů do angličtiny a pak přes toto putování zpětně ovlivnil vnímání náboženství v Sovětském svazu.

Marxův přínos - stejně jako příspěvek Ludwiga Feurbacha o náboženství jako projekci obrazu člověka na nebesa (Bůh netvoří člověka, člověk tvoří bohy) - je v tom, že může odhalit falešné funkce, které na sebe může náboženství vzít. Může poskytovat iluze místo poznání, paralyzovat lidskou činnost vedoucí aspoň k nějakému zlepšení poměrů, stává se zdrojem dobrých pocitů. Nic z toho ale dělat nemá.

Svatý Ignác z Loyoly míval vidění bytosti, která vypadala jako had, a v její přítomnosti se cítil být blažený, když vidění pominulo, tak zase zakoušel neútěchu. Pak rozpoznal, že se jednalo o zlého ducha, který se ho pokoušel svést z cesty. Je mnoho lidí, pro které je víra zdrojem dobrých pocitů. Duchovní klid ale není to samé jako dobré pocity. Bible nikde neříká, že plodem víry je pocit, že „jsme v pohodě“ nebo že budeme „nad věcí“.

Opájet se soukromými vizemi, zažitými nebo vyčtenými, krásami liturgie, pocitem jistoty a převahy nad „pohany a bezvěrci“ a úleva, že nemusíme s problémy světa nic dělat, protože je tak jako tak prolezlý hříchem a ráj na zemi nelze vybudovat, je také druhem opia. O to nebezpečnějším, že se tu nepožívá žádný fyzický stimulant měnící mysl.

Kdybychom to měli shrnout, náboženství je opiem lidstva, ale ne jenom. Marx postřehl jednu jeho funkci, ale sklouzl k onomu „nic jiného než“. Podobný redukcionismus by mohl tvrdit, že milostný vztah je (jen) chemie, práce je (jen) prostředek k vydělávání peněz, divadlo (jen) ukazování neskutečných příběhů. To všechny ty záležitosti jsou, ale nikoli „jen“.

 Je tam ale ještě věc, kterou snad můžeme poznamenat. Bývaly doby, kdy se náboženství přirovnávalo k opiu. Pak přišla jiná doba, kdy ho lidé začali vnímat jako zkažené pivo, které už se dá jen vylít do odpadu. (Jestliže sůl ztratí slanost…)

Za to ale Marx už nemůže.

Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

7. 5. 2018 10:40

Šťastné narozeniny, Karle!

11. 2. 2015 17:39

Neodolatelný neomarxismus


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?